ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.884.2005.1
sp. zn. 32 Odo 884/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně I. F. spol. s r.o., proti žalované G. C., s.r.o., o zaplacení částky 641 185,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 340/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2005, č.j. 7 Cmo 225/2003-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 015,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce MUDr. Mgr. D. M., LL.M.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. ledna 2003, č.j. 12 Cm 340/98-142, v prvním a ve druhém výroku, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 641 185,90 Kč s 11% úrokem z prodlení ročně z částky 65 453,- Kč od 30. června 1995 do zaplacení a z částky 575 732,90 Kč od 25. června 1995 do zaplacení a náklady řízení (bod I. výroku). Dále odmítl odvolání žalované ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo do třetího výroku rozsudku prvního stupně o zastavení řízení v rozsahu 5% úroku z prodlení ročně z částky 65 453,- Kč od 30. června 1995 do zaplacení a z částky 575 732,90 Kč od 25. června 1995 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (bod III. výroku).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil na základě opětovného výslechu svědků, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla mezi účastníky řízení uzavřena kupní smlouva na dodávku zboží podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na základě které žalobkyně dodala žalované zboží, jehož zaplacení se v řízení po žalované domáhala. Jako neúspěšnou zhodnotily obranu žalované založenou na tvrzení o zániku žalované pohledávky zápočtem na fakturu, kterou žalovaná vystavila žalobkyni za realizaci propagace a reklamy v hodnotě 790 964,80 Kč včetně DPH. Jak odvolací soud uvedl, smlouva, na základě které by žalovaná prováděla pro žalobkyni tvrzenou propagační a reklamní činnost, nejenže nebyla prokázána, ale v odvolacím řízením byla doplněným dokazováním zcela vyvrácena. Na základě zjištění učiněných ze svědeckých výpovědí dospěl k závěru, že společníci žalobkyně vzájemnou dohodou zavázali jednoho z nich - V. K. – k propagační a reklamní činnosti v regionu M., v žádném případě však tato dohoda nesplňuje náležitosti smlouvy, z níž by byl zavázán další subjekt (mimo okruh společníků). Odvolací soud tak dovodil, že jmenovaný byl pověřen propagační a reklamní činností jako společník a jednatel žalobkyně, tedy jako osoba těsně spjatá s firmou žalobkyně, a nikoli existující vně této firmy. Za tohoto stavu proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního bodu výroku napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), který má spočívat v řešení právní otázky v tvrzeném rozporu s hmotným právem, z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka soudu prvního stupně vytýká, že nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazu výslechem svědků T., Ing. Š. a Ing. N., což mělo ten důsledek, že rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. Dalšího pochybení se podle tvrzení dovolatelky dopustil soud prvního stupně tím, že jednal a rozhodl v nepřítomnosti právního zástupce žalované, ačkoli její zástupce svou neúčast na jednání řádně dodatečně omluvil, zdůvodnil a lékařskou zprávou doložil. Tímto postupem soudu prvního stupně, který jednání ukončil, aniž vůči ní splnil poučovací povinnost soudu ve smyslu §119a o. s. ř., jí bylo znemožněno uvést veškeré rozhodné skutečnosti a označit potřebné důkazy. Odvolací soud sice jejím důkazním návrhům na výslech svědků Ing. Š. a Ing. N. vyhověl, avšak podle vyjádření dovolatelky je nesprávně ve spojitosti se skutečnostmi zjištěnými soudem prvního stupně vyhodnotil. Z výslechu svědků před odvolacím soudem mělo podle tvrzení dovolatelky vyplynout, že se všichni tehdejší společníci žalobkyně zcela jednoznačně dohodli na tom, že žalovaná bude pro ni provádět reklamní a propagační činnost v regionu M. a že za tuto aktivitu zaplatí žalobkyně žalované předem dohodnutou odměnu, což však odvolací soud zcela pominul. Vystavila-li proto žalovaná žalobkyni fakturu na částku 790 964,80 Kč, šlo o oprávněnou fakturaci, která byla dopředu společníky žalobkyně odsouhlasena.
Založil-li odvolací soud závěr o nemožnosti platného uzavření smlouvy o reklamní a propagační činnosti mezi účastníky na konci roku 1994 na argumentaci, že žalovaná získala právní subjektivitu až dne 3. dubna 1995, rozhodl podle názoru dovolatelky v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §64 obch. zák. v tehdy platném znění, které zcela pominul. Předmětná smlouva podle jejího přesvědčení platně vznikla, neboť V. K. byl jediným zakladatelem žalované a žalovaná tento závazek svého zakladatele neodmítla. Vycházeje z těchto skutečností tvrdí, že faktura vystavená žalovanou z titulu závazkového vztahu mezi účastníky byla zcela legitimní, což platí i pro jimi provedený vzájemný zápočet pohledávek.
Dovolatelka dále poukazuje na nepřesné označení obchodní firmy žalobkyně od samého počátku řízení s tím, že toto pochybení nebylo v řízení dosud odstraněno. Z toho dovozuje, že žaloba nesplňuje náležitosti §79 o. s. ř.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání označila žalobkyně dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Dovolatelkou napadené rozhodnutí nepokládá za zásadně právně významné, přičemž nesouhlasí ani s tvrzeným nesprávným právním posouzením věci. Výhrady k provedenému dokazování, jimiž je ve skutečnosti napadána správnost skutkových (nikoli právních, jak tvrdí žalovaná) závěrů odvolacího soudu, nemají podle žalobkyně oporu ve skutečnostech prokázaných v průběhu řízení. Dále poukazuje na chybnou interpretaci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze strany žalované, jelikož zjištění odvolacího soudu o neexistenci žalované v době uzavření dohody o propagační a reklamní činnosti není skutkovým závěrem, o který by se napadené rozhodnutí opíralo. Z odůvodnění rozsudku totiž vyplývá, že právní posouzení odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že předmětná dohoda nesplňuje náležitosti smlouvy, z níž by byl zavázán další subjekt (mimo okruh společníků). Vyloučil-li odvolací soud uzavření uvedené smlouvy s jakoukoliv třetí osobou, pokládá argument žalované, že V. K. jednal za žalovanou podle §64 obch. zák., za bezvýznamný. Jako irelevantní pro účely dovolacího řízení žalobkyně hodnotí i námitku dovolatelky o nesprávnosti označení žalobkyně, jelikož tato chyba v psaní napravitelná postupem podle §164 o. s. ř. nemá na právní moc ani vykonatelnost napadeného rozsudku vliv.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka směřovala své námitky do rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
Spatřovala-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že dovolání soud posoudil otázku jednání před vznikem společnosti v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §64 obch. zák., napadla tak uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a které nebylo pro jeho rozhodnutí určující. Podle odůvodnění rozhodnutí totiž odvolací soud dovolatelkou vymezenou otázku zásadního právního významu, tj. otázku jednání před vznikem společnosti neřešil, resp. své rozhodnutí na jejím řešení nezaložil, neboť při rozhodování vyšel ze skutkového zjištění, že se v případě dohody o provádění reklamní a propagační činnosti jednalo o dohodu společníků žalobkyně, kdy V. K. jednal za žalobkyni, nikoliv tedy jménem společnosti žalované před jejím vznikem, jak tvrdí dovolatelka.
Pro úplnost je možné uvést, že tvrzený rozpor s hmotným právem by nebyl naplněn ani při zjištění uzavření předmětné dohody o provádění reklamní a propagační činnosti se žalovanou před jejím vznikem, jelikož ustanovení §64 obch. zák. v rozhodném znění, tj. ve znění účinném do 31. prosince 2000, z něhož by bylo nutné s ohledem na datum vzniku žalované vycházet, omezovalo (na rozdíl od současné právní úpravy) jednání před vznikem společnosti výhradně na úkony související se vznikem společnosti, o což v dané případě nešlo.
Na výsledku dovolacího řízení nemohou nic změnit ani výhrady dovolatelky k některým skutkovým zjištěním a k hodnocení provedených důkazů. V případě přípustnosti dovolání zvažované dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jak je tomu v souzené věci) je totiž dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, tj. skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje pouze k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž napadnutelná žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) vytýkána pouze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není, jak již bylo shora vysvětleno, relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož dovolatelka nevznesla námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá a ani žádnou takovou otázku nevymezila a dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. se dovolací soud nemohl zabývat dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, jíž se měl dle jejího názoru odvolací soud dopustit tím, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v jednání a rozhodnutí v nepřítomnosti zástupce žalované. K tzv. jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může totiž dovolací soud přihlížet jen v případě, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a) [srov. §241a odst. 3 o. s. ř.], což případ podaného dovolání není.
Totéž platí i o výhradě dovolatelky k nepřesnému označení žalobkyně v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Tento závěr sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle §3 odst. 1, 10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1 440,- Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května 2004).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 25. října 2006
JUDr. Miroslav G a l l u s , v. r.
předseda senátu