ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.946.2005.1
sp. zn. 32 Odo 946/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně O. p. s.r.o., proti žalované S. Š. s.r.o., o zaplacení 259 397 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 296/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2005, č.j. 2 Cmo 336/2003-89, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2003, č.j. 49 Cm 296/99-61, zamítl žalobu na zaplacení částky 259 397 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky denně od 17. 12. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako objednatel a žalobkyně jako zhotovitel uzavřeli dne 23. 10. 1998 smlouvu o dílo, provedené práce žalobkyně žalované vyúčtovala fakturou znějící na částku 259 397 Kč, avšak žalovaná, ač tuto částku dopisem ze dne 21. 12. 1998 uznala, nezaplatila ji s odůvodněním, že nedošlo k protokolárnímu předání díla. Soud vyšel rovněž ze zjištění, že žalobkyně dlužila společnosti P., s. r. o. částku 330 548, 30 Kč a z této pohledávky P., s. r. o. postoupila žalované na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 1. 1999 pohledávku do výše 250 000 Kč za dohodnutou úplatu ve výši 250 000 Kč, kterou žalovaná postupiteli P., s. r. o. zaplatila. Z uvedených skutečností učinil soud závěr, že pohledávka žalobkyně vůči žalované ve výši 250 000 Kč zanikla započtením. Při posouzení nároku na zaplacení zbylé částky ve výši 9 397 Kč dospěl k závěru, že žalovaná tuto částku poukázala na účet žalobkyně, čímž pohledávka žalobkyně vůči žalované co do této výše zanikla jejím zaplacením. Nevzal v úvahu námitku žalobkyně, že částka 9 397 Kč na její účet nebyla připsána. Soud nepřiznal žalobkyni ani požadovanou smluvní pokutu, jestliže bylo prokázáno, že dílo nebylo provedeno v celém rozsahu, nedošlo k řádnému předání díla a nebyly ani odsouhlaseny provedené práce, tudíž nebyly splněny přesně ujednané podmínky pro zaplacení smluvní pokuty podle uzavřené smlouvy o dílo.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. února 2005, č.j. 2 Cmo 336/2003-89, rozsudek soudu prvního stupně v části bodu I. výroku, kterým byla žaloba do výše 259 397 Kč zamítnuta, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 259 397 Kč, a v části, v níž byla žaloba na zaplacení smluvní pokuty zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud změnil i výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při právním posouzení věci ohledně nároku na zaplacení 259 397 Kč se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, protože podle jeho názoru neučinil soud prvního stupně ze skutkových zjištění správný skutkový a právní závěr. Odvolací soud vyšel přitom z textu dopisu ze dne 21. 12. 1998, z něhož vyplynulo, že žalovaná pohledávku žalobkyně co do výše 259 397 Kč ve smyslu §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) uznala; tím přešlo důkazní břemeno k tvrzení, že dluh nevznikl nebo zanikl na dlužníka – žalovanou. Odvolací soud konstatoval, že v dalším řízení žalovaná neprokázala své tvrzení o jím učiněném úkonu směřujícím k započtení pohledávky ve výši 250 000 Kč proti pohledávce žalobkyně výši 259 397 Kč podle §580 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Pokud žalovaná argumentovala tím, že úkon směřující k započtení učinila v písemnosti ze dne 14. 1. 1999, avšak tuto nepředložila, odvolací soud dospěl k závěru, že neexistenci žalovanou uváděné písemnosti, obsahující údajně jednostranný úkon započtení, nelze zhojit poukazem na škody jí vzniklé v jejím sídle během povodní v roce 2002. Za nesprávný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně o ohledně posouzení nároku na zaplacení částky ve výši 9 397 Kč, jestliže nalézací soud dovozoval zaplacení této částky jen ze skutečnosti, že byla odepsána z účtu žalované, aniž by bylo prokázáno, že na účet žalobkyně skutečně připsána byla. Z uvedeného odvolací soud učinil konečný závěr, že žalované se nepodařilo vyvrátit domněnku založenou uznáním závazku, když se jí nepodařilo prokázat, že její závazek vůči žalobkyni ve výši 259 397 Kč nevznikl nebo zanikl. V otázce smluvní pokuty se odvolací soud plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, a to z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Nesprávné posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu svědeckou výpověď jednatele společnosti P., s. r. o., z níž vyplynula skutečnost, že úplata za postoupení pohledávky ve výši 250 000 Kč byla jeho společností žalovanou po podpisu smlouvy v plné výši uhrazena, a že tato částka byla také následně zohledněna v dohodě o vyrovnání uzavřené s žalobkyní. Odvolacímu soudu vytýká, že přisvědčil účelovému jednání žalobkyně, která využila situace, když při povodních žalované zcela zmizela základna podnikání, čímž se dostala do důkazní nouze. Má za to, že odvolací soud měl posoudit jednání žalobkyně, která požaduje duplicitní zaplacení platby, jako jednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud napadený měnící výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, jestliže dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně vůči žalované nezanikla započtením žalované vůči pohledávce žalobkyně a ani zaplacením, neunesla-li žalovaná, po uznání svého dluhu vůči žalobkyni, důkazní břemeno svého tvrzení.
Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že neexistenci žalovanou uváděné písemnosti ze dne 14. 1. 1999, obsahující údajně jednostranný úkon započtení žalované proti pohledávce žalobkyně ve výši 250 000 Kč, nelze zhojit poukazem na škody vzniklé žalované v jejím sídle během povodní v roce 2002. Pokud se žalované nepodařilo doložit zánik pohledávky započtením co do výše 250 000 Kč, je závěr odvolacího soudu o povinnosti žalované zaplatit tuto část pohledávky žalobkyni správný.
Odvolacímu soudu rovněž nelze vytknout nesprávné právní posouzení nároku na zaplacení pohledávky i co do výše 9 397 Kč, jestliže ani ohledně této výše požadované částky žalovaná neunesla důkazní břemeno svého tvrzení o jejím zaplacení. Odvolací soud věc v tomto směru správně posoudil, jestliže dospěl k závěru, že zaplacení uvedené částky ve výši 9 397 Kč nelze dovozovat jen ze skutečnosti, že uvedená částka byla odepsána z účtu žalované, aniž by bylo prokázáno, že tato částka byla skutečně na účet žalobkyně připsána. Pokud určitou finanční částku oprávněný neobdrží, nelze totiž dospět k závěru, že mu byla zaplacena. Podle §339 odst. 2 obch. zák. je totiž peněžitý závazek placený prostřednictvím banky nebo provozovatele poštovních služeb splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u banky nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti.
Dovolací soud nepovažuje za důvodnou ani námitku dovolatelky, jíž poukazuje na nedostatek v právním posouzení věci odvolacím soudem tím, že neaplikoval ustanovení §3 obč. zák. při posouzení jednání žalobkyně, jež podle názoru žalované bylo v rozporu s dobrými mravy. Posuzovat jednání žalobkyně jako jednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. nebylo namístě, neboť žalované nic nebránilo tomu, aby své tvrzení o neexistenci závazku, či zániku jejího závazku vůči žalobkyni prokázala jinými důkazními prostředky, než eventuelně ztracenými listinami při povodních. Neunesení důkazního břemena žalovanou nemůže být zhojeno použitím ustanovení §3 obč. zák.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. listopadu 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu