ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.983.2004.1
sp. zn. 32 Odo 983/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S. k.s., proti žalovaným 1. J. D. a 2. V. D., o zaplacení částky 462 304,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 225/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 2003 č. j. 13 Co 791/2002-503, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 799,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. M. N., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 28. srpna 2002 č. j. 9 C 225/97-472 a usnesením ze dne 21. října 2003 č.j. 9 C 225/97-523 (poté co Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. září 2000, č. j. 13 Co 559/2000-140 zrušil jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 8. února 2000 č. j. 9 C 225/97-109 a věc mu vrátil k dalšímu řízení) uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 77 141 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 63 037,20 Kč od 11. 7. 1996 do zaplacení, z částky 4 286,80 Kč od 21. 9. 1996 do zaplacení a z částky 9 818,50 Kč od 30. 1. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu pro 385 163,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III – V). Žalobkyně se domáhala svého nároku s tvrzením, že s žalovanými uzavřela ústní smlouvu o dílo spočívajícího v provedení vnějších a vnitřních úprav restaurace Z. v. v K. V. ve vlastnictví žalovaných a v provedení čalounických a kamenických prací. Soud prvního stupně se podle pokynu soudu odvolacího zabýval zjišťováním obsahových náležitostí smlouvy, tedy otázkou, zda byl sjednán předmět smlouvy a cena díla, příp. způsob jejího určení. Dospěl k závěru, že tvrzená smlouva o dílo byla skutečně uzavřena a tento smluvní vztah posoudil podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“); soud prvního stupně tedy neuvěřil tvrzení žalovaných, že předmětné práce prováděla žalobkyně zdarma, z pouhého přátelství k žalovaným. Předmětem smlouvy byly podle závěru soudu prvního stupně práce zajišťované žalobkyní prostřednictvím subdodavatelů s tím, že konečná cena díla bude určena a zaplacena vyúčtováním vlastních výkonů žalobkyně a provedených subdodávek. Ohledně ceny díla vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku Ing. Z. N., kterým byla určena na částku 1 278 949,80 Kč. Z posudku pak je patrno, že žalovaní uhradili z této ceny pouze 1 208 808,97 Kč, k úhradě tedy zůstává nedoplatek ve výši 77 141 Kč. Pohledávku žalovaných uplatněnou k započtení (nárok na náhradu škody, která jim měla vzniknout vydáním předběžného opatření soudem prvního stupně), shledal soud prvního stupně jako neurčitou co do důvodu i výše, a proto ve smyslu §358 a násl. ObchZ nezpůsobilou k započtení.
K odvolání žalobkyně i žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. června 2003 č. j. 13 Co 791/2002-503 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o úroku z prodlení ve výši 18 % z přisouzené částky 77 141 Kč a ve výroku II, jímž byla žaloba co do částky 385 163,50 Kč s příslušenstvím zamítnuta, potvrdil (výrok pod bodem I), ve zbývajících výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišným právním závěrům. Věc stejně jako soud prvního stupně posoudil podle §536 ObchZ, podle něhož jsou podstatnými náležitostmi smlouvy o dílo její předmět a cena díla, nebo vymezení způsobu jejího určení a dospěl k závěru, že v dané věci nebyla účastníky smlouvy dohodnuta cena díla, ani nebyl stanoven způsob jejího určení. Dohodu, že cena díla bude určena a zaplacena vyúčtováním vlastních výkonů žalobkyně a provedených subdodávek, neshledal odvolací soud jako dostatečně určitou. Takto by totiž mohla žalobkyně vyúčtovat za práci jakoukoliv částku bez možnosti kontroly ze strany žalovaných. Nebyla-li tedy platně sjednána cena díla, ani způsob jejího určení a z jednání účastníků nebylo možno dovodit jejich vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (§536 odst. 3 ObchZ), nelze podle závěru odvolacího soudu hovořit o platně sjednané smlouvě o dílo. Plnění, které se žalovaným ze strany žalobkyně dostalo, je proto nutno posuzovat jako plnění bez právního důvodu, jehož důsledkem je nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Rozsah vydání bezdůvodného obohacení je dán §458 ObčZ, podle něhož musí být vydáno vše, co bylo bezdůvodným obohacením nabyto. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, tak jako je tomu v dané věci, musí být poskytnuta peněžitá náhrada jako ekonomická protihodnota toho, co nemůže být vydáno. V dané věci to byla hodnota skutečně provedených prací a dodaného materiálu, tedy úhrada, které se domáhala žalobkyně, byť z jiného právního důvodu. Pokud bylo v řízení prokázáno, že žalovaní zaplatili žalobkyni za provedené výkony, práce a dodávky částku 1 201 808,97 Kč, přičemž jejich skutečná cena činila podle znaleckého posudku 1 278 949,80 Kč, pak výše bezdůvodného obohacení, které se žalovaným na úkor žalobkyně dostalo, představuje částku přiznanou soudem prvního stupně. Zamítnutí uplatněného nároku soudem prvního stupně ve zbytku žaloby proto shledal odvolací soud jako věcně správné.
Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolacím důvodem je pak nesprávné posouzení věci po právní stránce a to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k uzavření smlouvy o dílo pro nedostatek dohody o ceně díla. Dovolatelka má za to, že v dané věci byl sjednán zcela určitě a srozumitelně způsob určení ceny díla, neboť ceny byly účtovány v cenách obvyklých a dle ceníků platných v době uzavření smlouvy, což bylo potvrzeno i znaleckým posudkem. Dovolatelka si nemohla účtovat jakoukoliv cenu díla, jak nesprávně dovodil odvolací soud, když dodávky jí byly účtovány nejprve jejími subdodavateli a poté byly vedeny v režimu podvojného účetnictví v její společnosti. Žalovaní přitom měli možnost kdykoliv zjistit, které práce byly provedeny, a požadovat specifikaci prací, včetně vyúčtování provedeného subdodavateli. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje tedy dovolatelka v nesprávném posouzení určitosti ujednání o ceně díla a tím i platnosti uzavřené smlouvy o dílo. S tím podle názoru dovolatelky souvisí i vada řízení, která měla ve svém důsledku za následek nesprávné posouzení věci, spočívající v tom, že žádný ze soudů se nevypořádal s jejím tvrzením, že byly uzavřeny dvě smlouvy o dílo. V případě smlouvy první bylo ze strany žalovaných plněno a případ vede dovolatelka jako uzavřený, ve vztahu ke druhé smlouvě o dílo pak žalovaní dluží žalovanou částku, která je předmětem tohoto řízení, jako nedoplatek ceny díla. Vadu řízení shledává dovoaltelka i v postupu odvolacího soudu v rozporu §118a o. s. ř., když odvolací soud rozhodl na základě odlišného právního důvodu, než soud prvního stupně, aniž jí byla dána možnost se k této otázce vyjádřit. Dovolatelka tak byla zbavena možnosti účinně hájit své zájmy před soudem a byla zkrácena na svých právech. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání odkázali na svá dosavadní stanoviska a podání, v nichž tvrdili, že mezi účastníky nedošlo k uzavření žádné smlouvy o dílo, ani dvou smluv o dílo, jak nyní dovozuje dovolatelka. Poukázali na žalobu a další podání dovolatelky z 9. 9. 1997, v nichž žalobkyně zastává názor, že s žalovanými uzavřela pouze jednu ústní smlouvu o dílo a zmiňovala se např. také o dodávce stavby na klíč. Současné tvrzení o dvou ústních smlouvách proto nelze přijmout. Skutečný stav věci byl podle žalovaných v řízení spolehlivě zjištěn na základě dostatečného dokazování. Dovolatelka se v řízení nedomáhala revizního znaleckého posudku, ani nepožadovala výslech znalce a přes poučení soudu nenavrhovala žádné další důkazy, pouze se snažila nedůvodně zpochybnit závěry znaleckého posudku. Žalovní nesouhlasí ani s tvrzením dovolatelky, že účtovala obvyklé ceny, neboť ze znaleckého posudku naopak vyplynulo, že v cenách obvyklých byla vyúčtována pouze minimální část prací. Zcela nerozhodná je podle žalovaných i dovolatelkou namítaná okolnost, že účtuje v podvojném účetnictví, což nemůže mít na právní hodnocení věci žádný dopad. Rozsudek odvolacího soudu je podle názoru žalovaných bezchybný, a to jak po stránce skutkových závěrů, tak i z hlediska právních hodnocení uplatněného nároku. Žalovaní proto považují dovolání za nedůvodné, neboť nebyla řešena žádná právní otázka, která by měla po právní stránce zásadní význam a řízení nebylo postiženo žádnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaní proto navrhli jeho odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť ke zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně došlo z důvodu nedostatečného dokazování, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky nevznikla platná smlouva o dílo. Vyšel z §536 ObchZ, podle jehož odstavce 1 se smlouvou o dílo zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení, a dále z odstavce 3 téhož ustanovení, podle kterého musí být cena ve smlouvě dohodnuta, nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení. Podstatnými náležitostmi smlouvy o dílo je proto její předmět a cena díla, nebo vymezení způsobu jejího určení. V dané věci však podle závěru odvolacího soudu nebyla dohodnuta cena díla, ani nebyl stanoven způsob jejího určení. Dohodu, že cena díla bude určena a zaplacena vyúčtováním vlastních výkonů žalobkyně a provedených subdodávek, neshledal odvolací soud za dostatečně určitou, přičemž z jednání účastníků nebylo možno dovodit jejich vůli uzavřít smlouvu o dílo bez určení ceny díla. Závěr odvolacího soudu, že z uvedených důvodů nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, neshledal Nejvyšší soud v rozporu s hmotným právem, neboť za dostatečně určitý způsob určení ceny díla nelze považovat, že cena bude určena vyúčtováním vlastních výkonů žalobkyně a provedených subdodávek, neboť zejména ujednání o možnosti účtovat vlastní výkony nijak zhotovitele nelimituje.
Námitkami dovolatelky směřujícími vůči závěrům odvolacího soudu přijatým ohledně znaleckého posudku se dovolací soud zabývat nemohl. Jak výše uvedeno, jedná se o skutková zjištění a dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Protože v dané věci nebyla ani posuzována právní otázka, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za této situace již nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. namítanou vadou řízení, která měla spočívat v nedostatečném poučení žalobkyně soudem podle §118a odst. 2 o. s. ř. Vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze v případě, že dovolání je přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaných sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 724,25 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. května 2004).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 22. června 2006
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu