ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1011.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1011/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. K., proti žalované M. K., o zaplacení částky 93.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 11 C 354/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2004, č. j. 26 Co 6/2004-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. března 2004, č. j. 26 Co 6/2004-68, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. června 2003, č. j. 11 C 354/2003-33, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 93.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 3. 5. 2000 do zaplacení a rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalované, jímž je tento rozsudek odvolacího soudu napaden v celém rozsahu, by mohlo být – pokud jde o výrok ve věci samé – přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a přípustnost podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ proto nepřipadá v úvahu. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je spjata se zásadním významem napadeného rozhodnutí po stránce právní, a tak může být dána pouze pro řešení právních otázek. To znamená, že jediným dovolacím důvodem, který je způsobilý tuto přípustnost založit, je dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítnout, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná však v dovolání přináší výlučně argumenty, které přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení založit nemohou. I když namítá, že smlouva o půjčce uzavřená mezi účastníky, o kterou opřely soudy obou stupňů závěr o důvodnosti žaloby, je absolutně neplatným právním úkonem a vytýká oběma soudům, že se touto neplatností nezabývaly a v důsledku toho jejich rozhodnutí odporuje hmotnému právu, staví tyto námitky na výhradě, že smlouva byla uzavřena jen „na oko“ a z její strany nebyla míněna vážně. V souvislosti s tím považuje za nesprávné, že nebylo přihlédnuto k návaznosti smlouvy o půjčce na právní úkony, jež učinil žalobce vůči O. M. před uzavřením smlouvy, a k jeho dalšímu chování ve vztahu k této osobě a že nebyly ani provedeny důkazy, které se těchto skutečností týkají. Kromě toho žalovaná vytýká soudům obou stupňů, že ponechaly bez povšimnutí skutečnost, že tvrzení žalobce nekorespondují s dalšími okolnostmi případu, a že nevyřešily otázku, proč měly být finanční prostředky půjčeny pouze na dobu jednoho týdne. Výhrada, že nebyly provedeny potřebné důkazy, je svým obsahem uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, neboť poukazuje na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento důvod však může být úspěšně použit pouze v případě přípustného dovolání, tedy jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Ostatní námitky dovolatelky lze podřadit toliko pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, jímž lze zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Ten ovšem podle výslovného znění uvedeného ustanovení nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ použít. Podstatou námitek žalované je tvrzení, že kdyby odvolací soud vycházel ze správných skutkových zjištění (t. j. že smlouvu o půjčce neuzavřela vážně), musel by nutně dospět ke správnému právnímu závěru, že se jedná o smlouvu neplatnou. Správnost aplikace příslušného právního předpisu na skutkový stav, který odvolací soud považoval za prokázaný, žalovaná nezpochybňuje.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Jelikož pak dovoláním nelze napadnout ani výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003), nezbývá než uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto je Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. srpna 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu