ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1012.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1012/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. H., proti žalované A., s. r. o., o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18C 187/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2004, č. j. 35 Co 98/2004-120, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2004, č. j. 35 Co 98/2004-120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č. j. 18 C 187/2002-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 100.000,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 3. 8. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a J. K. byla dne 7. 6. 2001 uzavřena dohoda o rezervaci jeho pozemku s předpokladem, že ve lhůtě do 31. 7. 2001 dojde k uzavření kupní smlouvy, jíž bude převedeno vlastnické právo k uvedenému pozemku na žalobkyni. Téhož dne byla mezi žalobkyní jako složitelem, J. K. jako oprávněným a žalovanou realitní kanceláří uzavřena smlouva o úschově. Žalobkyně se zavázala složit do úschovy žalované zálohu na kupní cenu za pozemek ve výši 100.000,- Kč, která měla být oprávněnému vyplacena do tří dnů od uzavření kupní smlouvy. Pro případ neuzavření kupní smlouvy se žalovaná zavázala do tří pracovních dnů po 31. 7. 2001 složenou zálohu žalobkyni vrátit. Žalobkyně zálohu ve sjednané výši u žalované složila; ač kupní smlouva nebyla v dohodnuté lhůtě uzavřena, žalovaná zálohu žalobkyni nevrátila. Soud prvního stupně neuvěřil žalované, že se žalobkyní ústně domluvila, že si zálohu ponechá a použije ji na zaplacení kupní ceny později. Za věrohodnou vyhodnotil výpověď žalobkyně, která byla podpořena svědeckou výpovědí jejího manžela P. H. a nepřímo i výpovědí svědka J. K. Neuvěřil tvrzení žalované, které bylo podporované pouze výpovědí jejího jednatele Ing. P. S. Dále zjistil, že žalobkyně kupní smlouvu s J. K. uzavřela až dne 28. 8. 2001. Sjednanou kupní cenu ve výši 200.000,- Kč žalobkyně dne 28. 8. 2001 před podpisem smlouvy složila do depozitní úschovy advokátní kanceláře B. S. (dále jen „advokátní kancelář“), kde byla smlouva uzavřena. Téhož dne složila žalobkyně tamtéž do depozitní úschovy částku 370.000,- Kč určenou rovněž J. K. V souvislosti s tím byly uzavřeny dne 28. 8. 2001 dvě smlouvy o depozitní úschově peněz, které podepsali žalobkyně, J. K. a Mgr. J. G. Tato zjištění učinil z listinných důkazů (smluv o depozitní úschově peněz, potvrzení advokátní kanceláře vystaveného jeho pracovnicí E. R. ze dne 30. 8. 2001 a potvrzení JUDr. J. B. ze dne 15. 11. 2001) a z výpovědí žalobkyně a svědků H. a K. Tvrzení žalované, že smlouvy o depozitní úschově peněz nebyly uzavřeny v jeden den, neboť J. K. je podepsal až 29. 8. 2001, a že za žalobkyni tohoto dne složila do depozita částku 100.000,- Kč, soud prvního stupně neuvěřil. Svědci Mgr. G. a JUDr. B., kteří měli prokazovat tvrzení žalované, vypovídali o informacích, jež získali zprostředkovaně. Pokladní doklad advokátní kanceláře o složení částky 100.000,- Kč žalovanou ze dne 29. 8. 2001, nemá pořadové číslo a Mgr. G., který ověřoval podpis veškerých smluv o depozitní úschově částek, zpochybnil dataci vlastních smluv s nevěrohodným vysvětlením. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úschově podle §747 obč. zák., podle níž byla žalovaná povinna ve sjednané lhůtě předmět úschovy vydat žalobkyni. Protože tak neučinila, byla žaloba podána důvodně.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. dubna 2004, č. j. 35 Co 98/2004-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zopakoval dokazování dohodou o rezervaci ze dne 7. 6. 2001 a jejího dodatku ze dne 28. 7. 2001, z nichž zjistil, že žalobkyně a J. K. se dohodli na zrušení dohody o rezervaci bez jakýchkoli důsledků. Ze smlouvy o úschově ze dne 7. 6. 2001 zjistil, že žalovaná byla povinna žalobkyní složenou zálohu na kupní cenu ve výši 100.000,- Kč vydat J. K. do tří pracovních dnů po předložení originálu kupní smlouvy. Z potvrzení ze dne 29. 8. 2001 vystaveného zaměstnankyní advokátní kanceláře E. R. zjistil, že žalovaná dne 29. 8. 2001 předala do depozita této kanceláři částku 100.000,- Kč. Z ověřeného prohlášení ze dne 29. 8. 2001 zjistil, že J. K. uvedeného dne obdržel od žalované 95.000,- Kč jako zálohu kupní ceny a že souhlasil, aby advokátní kancelář po splnění depozitních podmínek smlouvy z deponované částky vyplatila 95.000,- Kč přímo žalované. Dne 16. 10. 2001 byla z depozita vyplacena žalované částka 95.000,- Kč a dne 22. 10. 2001 J. K. částka 475.000,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně vzal za prokázáno svědeckou výpovědí JUDr. B., že žalovaná skládala za žalobkyni plnění do depozitní úschovy v advokátní kanceláři, a naopak nepovažoval za prokázané tvrzení žalobkyně, že rovněž ona složila do depozita částku 100.000,- Kč. Takové tvrzení bylo podpořeno pouze manželem žalobkyně, ostatní provedené důkazy je nepotvrzovaly, popřípadě přímo vyvracely. Svědek G., kterému měla žalobkyně částku předat, její tvrzení popřel. Jak vyplynulo z listinných důkazů a výpovědí zaměstnanců advokátní kanceláře, advokátní kancelář obdržela na kupní cenu dvě plnění, a to dne 23. 8. 2001 částku 470.000,- Kč od žalobkyně (bankovním převodem) a dne 29. 8. 2001 částku 100.000,- Kč od žalované. Dvě potvrzení ze dne 31. 8. 2001 dokládají pouze to, že do depozita byly složeny částky 370.000,- Kč a 200.000,- Kč. Neprokazují však, že tyto částky složila žalobkyně. Na základě těchto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná byla povinna poukázat částku 100.000,- Kč pouze J. K., což prostřednictvím advokátní kanceláře učinila. Nevzniklo jí proto na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat (§451 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Označila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Napadla správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, na jejichž základě věc právně posoudil, neboť nemají oporu v provedeném dokazování. Podrobně rozvádí a upozorňuje na chyby, jichž se odvolací soud dopustil při hodnocení jednotlivých důkazů. Vytýká mu, že se nevypořádal s tím, že žalovaná postupně měnila svá tvrzení, že nepřihlédl k námitkám uplatněným žalobkyní a přehlédl, že svědci Mgr. G. a JUDr. B. potvrdili její tvrzení (shodné s jejím manželem), že po složení částky 100.000,- Kč obdržela dne 28. 8. 2001 od Mgr. G. obě smlouvy o depozitní úschově. Odvolací soud tak vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, a pominul rozhodné skutečnosti, které byly naopak provedenými důkazy prokázány či vyšly za řízení najevo. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, kdy byl napadený rozsudek odvolacího soudu vydán, bylo v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb.- dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byť nikoli z důvodů v něm uváděných.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu nevyplývá), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v posuzované věci zatíženo a že tedy je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle §213 odst. 2 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může dokazování opakovat nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může v odvolacím řízení doznat změn i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených již soudem prvního stupně. O nové hodnocení důkazu jde tam, kde odvolací soud má jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku. Přitom povaha důkazního prostředku a zákonem předepsaný způsob provedení důkazu určuje možnost odvolacího soudu přijmout jiné hodnocení spolehlivosti důkazu než soud prvního stupně. Má-li odvolací soud jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědí účastníků nebo svědků bezprostředně před soudem prvního stupně učiněných, nesmí z toho vyvodit jiný závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil. Je tomu tak proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (např. způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej např. rozhodnutí publikovaná pod R 64/1966 a R 92/68 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 11/2001, a ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod č. C 61).
Soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, z něhož vyšel při právním posouzení věci, dospěl vyhodnocením výpovědí účastnic a svědků P. H., Ing. P. S., Mgr. J. G., J. K., JUDr. J. B. a E. R. a listinných důkazů. Výsledek volného hodnocení uvedených důkazů vyústil v jeho závěr, že neuvěřil žalované, že v advokátní kanceláři do depozitní úschovy složila za žalobkyni částku 100.000,- Kč, která pak byla následně vyplacena J. K. na kupní cenu. Odvolací soud při jednání dne 16. 4. 2004 zopakoval pouze listinné důkazy (dohodu o rezervaci ve znění dodatku ze dne 7. 6. 2001 a 28. 7. 2001, smlouvu o úschově ze dne 7. 6. 2001, příjmové pokladní doklady vystavené advokátní kanceláří z 29. 8. 2001 a potvrzení JUDr. B. z 15. 11. 2001) a aniž zopakoval též důkaz výslechy účastnic a svědků, vyšel z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, když uzavřel, že žalovaná za žalobkyni částku 100.000,- Kč do depozitní úschovy v advokátní kanceláři složila. Oproti soudu prvního stupně totiž výpovědi svědků Ing. S., Mgr. G. a JUDr. B. zhodnotil jako věrohodné.
Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu, aniž opakoval účastnické a svědecké výpovědi, z nichž čerpal své skutkové závěry soud prvního stupně, a zhodnotil je odlišně od soudu prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K té, jak již bylo shora uvedeno, je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout, i když nebyla v dovolání výslovně uplatněna.
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2006
JUDr. Blanka Moudrá,v. r.
předsedkyně senátu