ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1031.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1031/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. D., proti žalovanému J. Ch., o zaplacení částky 112.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 665/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 44 Co 300/2001-80, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 44 Co 300/2001-80, se ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 30. ledna 2001, č. j. 5 C 665/98-57, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 112.000,- Kč, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalovaném vydání nákladního automobilu Liaz 110.010 Orličan SAH 323, rok výroby 1990 (dále jen „předmětný automobil“, popř. „automobil“), včetně technického průkazu vozidla a osvědčení o technickém průkazu vozidla, eventuelně zaplacení částky 140.000,- Kč. Uváděl, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 5. 1992 předal předmětný automobil žalovanému, který se zavázal sjednanou kupní cenu 560.000,- Kč uhradit formou realizace smlouvy o přistoupení k dluhu uzavřené dne 15. 5. 1992 mezi účastníky a Č. s. a. s., pobočkou ve S. (touto smlouvou žalovaný přistoupil jako společný a nerozdílný dlužník k závazku žalobce vůči Č. s. ve výši 464.018,40 Kč včetně příslušenství a zavázal se podle splátkového kalendáře dluh uhradit). Protože k uhrazení dluhu nedošlo, Okresní soud ve Svitavách k návrhu Č. s., a. s. rozsudkem ze dne 22. 6. 1994 uložil žalobci, jakož i žalovanému povinnost zaplatit společně a nerozdílně s dalšími žalovanými částku 486.380,- Kč s příslušenstvím. Posléze byla proti žalobci nařízena exekuce k vymožení přisouzené částky. Jelikož žalobce při uzavírání kupní smlouvy předpokládal, že se vyváže z dluhu, který měl vůči věřiteli, tím, že jeho úhradu převezme žalovaný, k čemuž nedošlo, je uzavřená kupní smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 30. ledna 2001, č. j. 5 C 665/98-57, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 140.000,- Kč, řízení o vydání užitků z předmětného automobilu zastavil a rozhodl o nákladech řízení a poplatkové povinnosti. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 18. 5. 1992 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej jeho automobilu za kupní cenu 560.000,- Kč. Jako kupující byla ve smlouvě označena soukromá firma K. se sídlem v B., jež byla zastoupena žalovaným - majitelem firmy. Bylo dohodnuto, že kupní cena bude žalobci uhrazena formou realizace smluv o přistoupení k dluhu, které účastníci dne 15. 5. 1992 uzavřeli s Č. s. a. s., pobočkou ve S. ohledně zůstatků úvěrů poskytnutých žalobci ve výši 464.018,40 Kč (úvěr č. 78-780052) a 37.617,40 Kč (úvěr č. 78-780051-7). K uhrazení kupní ceny nedošlo. K návrhu věřitele Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 22. 6. 1994 uložil žalobci, žalovanému a ručitelům smluv o úvěru (tj. M. B. a J. L.) povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 486.380,- Kč. Protože soudem přiznaná částka nebyla dobrovolně zaplacena, byl podán návrh na soudní výkon rozhodnutí, který je veden u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. E 2201/96. Předmětný automobil, který žalobce na základě kupní smlouvy žalovanému předal, byl v průběhu řízení prodán v rámci výkonu rozhodnutí za částku 140.000,- Kč, jež byla použita na částečnou úhradu dluhu. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva nebyla uzavřena platně, neboť na straně kupující ji uzavřel subjekt nemající způsobilost k právním úkonům (tj. nemající právní subjektivitu); žalovaný v tu dobu podnikal jako osoba fyzická. Ve smyslu §457 obč. zák. tak nastoupila povinnost každého z účastníků vzájemně si vrátit to, co podle neplatné smlouvy dostal. Jelikož nebylo prokázáno, že žalovaný na kupní cenu zaplatil určitou částku, a zároveň bylo zjištěno, že již předmětný automobil nemůže vydat, neboť byl prodán, bylo žalobě vyhověno ve formě peněžního plnění.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 44 Co 300/2001-80, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 28.000,- Kč, žalobu o zaplacení částky 112.000,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o poplatkové povinnosti zrušil. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně převzal a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že kupní smlouva nebyla uzavřena platně. Ze zjištění, že předmětný automobil byl v rámci vedeného výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí prodán (poté, co jej žalovaný odevzdal zástavnímu věřiteli) a prodejem získaná částka 140.000,- Kč byla použita na úhradu dluhu u Č. s. a. s., dovodil, že „uvedená suma představuje částku, kterou na úhradu dluhu poskytl žalovaný, jako jeden ze zavázaných z rozsudku, ač v té době vlastníkem vozidla z důvodu neplatnosti kupní smlouvy….. byl žalobce. Ten, na jehož dluh bylo prodáno jeho auto, se pak po žalovaném může domáhat pouze úhrady 1/5 z toho, co prodejem auta bylo získáno. Z 1/5 je k úhradě povinován sám, další pak je oprávněn požadovat po ostatních (§511 obč. zák.).“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Po podrobné rekapitulaci skutkových okolností projednávaného případu odvolacímu soudu z hlediska právního posouzení věci vytkl jen to, že ačkoli předmětem řízení bylo vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné kupní smlouvy, zabýval se otázkou úhrady dluhu společně zavázaných dlužníků (účastníků řízení) vůči třetí osobě, resp. práva žalovaného na úhradu poměrné části závazku, aniž by žalovaný požádal o vyrovnání toho, co zaplatil za žalobce. Rozsudek odvolacího soudu proto navrhl zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti. Tak jako každé podání - i dovolání - je třeba posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalobce v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, z obsahu dovolání (obsahového vylíčení dovolacích námitek) je zřejmé, že není srozuměn s výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 112.000,- Kč. Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (žalobce přípustnost svého dovolání z tohoto ustanovení také výslovně dovozuje). Pokud jde o tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl „změněn“ rozsudek soudu prvního stupně ohledně přisouzené částky 28.000,- Kč, jde ve skutečnosti o výrok potvrzující (bez ohledu na použitou formulaci), neboť obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tomto rozsahu není odlišný. Ostatně k dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovující žalobě do 28.000,- Kč, není žalobce ani subjektivně oprávněn.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vázanost dovolacího soudu ve smyslu citovaného ustanovení znamená, že dovolací soud smí přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu jen z důvodu uvedeného v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod obsahově vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Zpochybnil-li dovolatel v dovolání jen některou z právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není dovolací soud oprávněn při přezkoumání správnosti právního názoru odvolacího soudu řešit jinou než označenou právní otázku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě žalobce nezpochybnil právní závěr, který odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, že kupní smlouva o prodeji předmětného automobilu ze dne 18. 5. 1992, na základě níž žalobce předal automobil žalovanému, je neplatná. Dovolacímu soudu proto nepřísluší správnost tohoto právního závěru přezkoumávat a při svém rozhodování z něho musí vycházet. Žalobce odvolacímu soudu vytkl pouze nesprávný výklad §457 a §458 obč. zák., v důsledku něhož mu nebyla plně přiznána požadovaná peněžitá náhrada s poukazem na okolnost, že automobil, který byl předmětem plnění, v mezidobí žalovaný poskytl věřiteli k částečné úhradě dluhu účastníků řízení coby společně zavázaných dlužníků.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění z neplatné kupní smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných §451 obč. zák. Za situace, kdy je kupní smlouva neplatná, nastupuje režim §457 obč. zák., který specielně upravuje důsledky bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu. Povinnost účastníka vrátit plnění z neplatné smlouvy je ze zákona podmíněna tím, že rovněž druhý účastník tuto svoji povinnost splní (jde o vzájemně podmíněný - synallagmatický - závazek). Za synallagmatický lze vztah z neplatné smlouvy považovat jen tehdy, došlo-li již na základě smlouvy ke vzájemnému plnění smluvních stran. Jestliže z neplatné smlouvy plnila jen jedna smluvní strana (tak jako v tomto případě), může se domáhat vrácení plnění bez toho, aniž by konstruovala podmíněnost svého nároku neexistujícím nárokem druhé strany. Rozsah a obsah restituční povinnosti je upraven v §458 obč. zák. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení je založena na principu naturální restituce, tj. na principu navrácení v předešlý stav; tím je určen především rozsah restituovaného plnění. Obsah restituční povinnosti je pak vymezen tak, že musí být zásadně vráceno to, co bylo na základě neplatné smlouvy přijato. Pouze tehdy, není-li to dobře možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada jako ekonomická protihodnota toho, co nemůže být vydáno. Protože peněžitou náhradou musí být dosaženo stavu, jaký zde byl v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno, tj. v okamžiku poskytnutí plnění z neplatné smlouvy, je nerozhodné, že v mezidobí došlo ke snížení hodnoty získaného obohacení nebo jeho spotřebování. Irelevantní je i okolnost, že obohacený v době, kdy byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněn, již předmět obohacení nedrží (např. jej převedl na jiného). Z hlediska výše peněžité náhrady je tedy rozhodující to, oč se povinný k vydání bezdůvodného obohacení obohatil v době jeho vzniku. Je tomu tak proto, že ve smyslu §457 obč. zák. vzniká povinnost vrátit plnění (a tedy i právo na jeho vrácení) již v okamžiku přijetí takového plnění (srovnej zprávu NS SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1979, a zprávu NS SSR ze dne 22. 11. 1985, sp. zn. Pls 2/85, uveřejněnou tamtéž pod R 25/1986).
V posuzovaném případě se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal přijetím plnění z neplatné kupní smlouvy. Protože předmět bezdůvodného obohacení (automobil) již žalovaný nedržel a jeho vydání nebylo možné, požadoval žalobce peněžitou náhradu, kterou vyjádřil částkou 140.000,- Kč. Odvolací soud se sice ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, avšak nárok žalobce po právní stránce neposoudil správně, neboť si chybně vyložil §457 obč. zák. ve spojení s §458 odst. 1 obč. zák. Se závěrem, že žalobce plnil žalovanému na základě absolutně neplatné kupní smlouvy, nespojil nutné důsledky takto vzniklého bezdůvodného obohacení upravené v uvedených ustanoveních. V rozporu s ustálenou soudní praxí považoval totiž za významnou okolnost, že žalovaný automobil vydal věřiteli k částečné úhradě společného dluhu účastníků řízení. Tato okolnost je ovšem (jak bylo výše vysvětleno) z hlediska oprávněnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovaným přijetím plnění z neplatné kupní smlouvy irelevantní, neboť jej stíhá povinnost vydat žalobci peněžitou náhradu odpovídající hodnotě toho, oč se v době přijetí plnění obohatil. Předmětem tohoto řízení je závazkový vztah účastníků řízení vzniklý z bezdůvodného obohacení. Závazek účastníků řízení splnit společně dluh věřiteli je vztahem odlišným a předmětem tohoto sporu není.
Lze tak uzavřít, že žalobce uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. opodstatněně, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud jej proto v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu