ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.111.2006.1
sp. zn. 33 Odo 111/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně E. V., zastoupené Mgr. P. G., advokátem proti žalované J. F., zastoupené JUDr. L. F., advokátem o zaplacení 56.675,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 361/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 25 Co 362/2005-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.957,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. P. G., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 56.675,- Kč z titulu odpovědnosti za vady na osobním automobilu, který od ní koupila dne 7. 6. 2000.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 17. září 2003, č. j. 12 C 361/2001-44, uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 56.675,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 11. 2. 2001 do zaplacení, v části, jíž bylo požadováno zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 56.675,- Kč za dobu od 19. 10. 2000 do 10. 2. 2001, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 7. 6. 2000 kupní smlouvu, podle níž žalovaná prodala žalobkyni osobní automobil H.-S-C. L., za sjednanou kupní cenu 70.000,- Kč. Při předání automobilu (tj. v den uzavření kupní smlouvy) bylo na jeho tachometru vykázáno 71.000 najetých kilometrů. Nejpozději 24. 7. 2000 žalobkyně při provozu automobilu zjistila závadu spočívající v nemožnosti zařazení čtvrtého rychlostního stupně a téhož dne žalované tuto vadu telefonicky vytkla; písemně ji reklamovala 9. 8. 2000. Dne 27. 9. 2000 oznámila žalované, že 6. 10. 2000 bude vada odborně posouzena v servisu specializovaném na opravy automatických převodovek. Zde byla zjištěna vada převodovky spočívající ve spáleném brzdovém pásu a spálených lamelách, bylo vyloučeno, že by tato závada vznikla jednorázově, naopak bylo konstatováno, že vznikala postupně dlouhodobým nesprávným používáním převodovky. Soud prvního stupně proto neuvěřil tvrzení žalované, že vadu způsobila sama žalobkyně špatnou technikou jízdy nebo nesprávnou manipulací s převodovkou. Jestliže žalobkyně provozovala automobil pouhých 48 dní, nemohla na převodovku dlouhodobě působit tak, aby zjištěnou vadu zapříčinila. Uzavřel, že žalobkyní vytčená vada existovala již v době před uzavřením kupní smlouvy mezi účastnicemi. Další návrhy žalované na doplnění dokazování ke zjištění příčiny vady převodovky a doby jejího vzniku (vyžádání znaleckého posudku a výslech svědka Ing. J. F.) zamítl s tím, že Ústav pro výzkum motorových vozidel by již nemohl vycházet z vlastních poznatků, neboť automobil je opraven, a výslech manžela žalované nemůže přispět ke zjištění doby vzniku reklamované závady automobilu. Cena opravy převodovky činila 49.916,30 Kč a žalobkyně ji 15. 11. 2000 zaplatila. Dne 22. 1. 2001 požádala žalobkyně žalovanou o slevu z kupní ceny ve výši ceny opravy a dále o zaplacení 6.758,70 Kč za náklady na vypracování posudku, jímž byly vyčísleny náklady na výměnu převodovky a na její opravu. Žalovaná tuto částku odmítla uhradit. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně posoudil vztah účastnic podle §588 a násl. občanského zákoníku o kupní smlouvě. Uzavřel, že žalovaná odpovídá za vadu automobilu, jež vyšla dodatečně najevo a na kterou žalobkyni neupozornila, a že žalobkyni přísluší podle §597 občanského úhradu nutných nákladů, které jí vznikly v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady, neboť vadu vytkla řádně a včas. Přiměřenou povaze a rozsahu vady shledal slevu ve výši ceny opravy.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 25 Co 362/2005-84, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části (tj. ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno a v nákladovém výroku) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Správnými shledal jak skutkové, tak právní závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že základem sporu v dané věci bylo posouzení, zda vada automobilu - poškození automatické převodovky projevující se v nemožnosti zařadit čtvrtý rychlostní stupeň existovala (byť ještě jako skrytá) již v době převzetí automobilu žalobkyní, či zda vznikla až později. Pro skutkový závěr, k němuž dospěl soud prvního stupně, svědčí výsledky odborného posouzení servisu A. Š. s. r. o. i údaje obsažené ve zprávě Ing. P. H., z nichž vyplynulo, že vada převodovky spočívající ve spáleném brzdovém pásu a spálených lamelách na skupině II-III a III-IV nevznikla jednorázově špatnou technikou jízdy nebo nesprávnou manipulací, nýbrž vznikala postupně dlouhodobým nesprávným užíváním převodovky. Protože žalobkyně žalované vadu vytkla již po 1,5 měsíčním užívání automobilu, kdy s ním ujela pouze cca 2.700 km, nelze než logicky dovodit, že závadu nemohla zapříčinit ona, resp. že vada existovala již v době před uzavřením kupní smlouvy účastnic. Tomu napovídá i sama skutečnost, že automobil nebyl opatřen původní převodovkou; byl v době, kdy jej vlastnila žalovaná, podroben „přestavbě“ spočívající ve výměně karoserie i motoru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud „neustanovil pro posouzení odborné otázky znalce v daném oboru, resp. pro posouzení odborné záležitosti použil jako listinný důkaz znalecký posudek osoby, která nemá a neměla oprávnění k jeho vypracování a neměla tedy ani potřebné odborné znalosti vztahující se k posuzovanému technickému problému“. Na podkladě takového důkazu a za použití dobrozdání servisu, který není autorizovaným servisem automobilky H., pak zjišťoval příčinu závady. Skutkový závěr dovozující, že vada převodovky existovala již v době před uzavřením kupní smlouvy dne 7. 6. 2000, tak není správný. Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu, že při právním posouzení věci nevzal v úvahu skutečnost, že žalobkyni žádala, aby zajistila prohlídku automobilu u centrálního servisu H.v P., avšak převodovka byla v její nepřítomnosti rozebrána u neautorizovaného servisu A. Š. s. r. o. Demontovaná převodovka nebyla uchována a žalobkyně tak zavinila nemožnost přezkoumání příčiny a doby vzniku vady v soudním řízení. Z toho, že žalobkyně u žalované uplatnila vadu poprvé až po zhruba dvouměsíčním používání vozidla, je zřejmé, že vada spočívající v nemožnosti zařadit čtvrtý rychlostní stupeň v době uzavření kupní smlouvy neexistovala. Odvolací soud rovněž nevzal dostatečně v úvahu, že vozidlo bylo po koupi intenzivně užíváno, a že se jednalo o ojetý automobilu s relativně vysokým stupněm opotřebení, a nesprávně na věc aplikoval §597 občanského zákoníku vztahující se na vady existující již v době uzavření kupní smlouvy. „Z opatrnosti“ dovolatelka rovněž namítá, že při určení přiměřenosti slevy odvolací soud dostatečně nezkoumal ekonomickou účelnost opravy, nutnost jejího tvrzeného rozsahu a nevzal v úvahu, že hodnota automobilu se zvýšila instalací nových součástek. Srozuměna není ani s tím, že jí bylo uloženo zaplatit výdaje nutné k uplatnění vad, přestože znalec neměl k vyhotovení znaleckého posudku oprávnění, resp. ani odborné znalosti. Ve všech těchto skutečnostech shledává dovolatelka naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byly řešeny otázky přiměřenosti ceny opravy a posouzení vady vozidla, navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně navrhla zamítnout dovolání pro jeho neopodstatněnost. Namítá, že požadavek žalované na další uchování vadné převodovky by v praxi znamenal vynaložení nepřiměřených nákladů na výměnu této součástky, popř. odstavení automobilu na nepřiměřenou dobu, neboť provozovat jej s vadnou převodovkou nebylo možné. Akceptovat podle názoru žalobkyně nelze ani dovolací námitku, podle níž je jediným relevantním důkazem prokazujícím existenci vady v době prodeje automobilu znalecký posudek. Žalobkyně připomíná, že servis, v němž byla vada převodovky opravena, je specializován na opravy automatických převodovek vozidel různých továrních značek a Ing. P. H., jehož posudek byl jako listinný důkaz využit, je znalcem v oboru oceňování motorových vozidel. Není proto důvod, proč by neměl být brán zřetel na údaje, které provedením listinných důkazů vyšly za řízení najevo. Posouzení, zda vada vznikla před uzavřením kupní smlouvy nebo poté, není otázkou právního posouzení, nýbrž otázkou skutkového zjištění. Nelze jí tudíž přiznat zásadní právní význam, jak požaduje dovolatelka. Žalobkyně je rovněž na rozdíl od dovolatelky přesvědčena, že odvolací soud při posouzení přiměřenosti slevy správně zdůraznil skutečnost, že bez opravy převodovky by byl automobil nepoužitelný, ačkoli měl podle měřidla najetých kilometrů najeto pouhých 71.000 km. Náklady spojené s reklamací (na listinný důkaz) žalobkyně prokazatelně vynaložila a není přitom podstatné, že se nejednalo o znalecký posudek.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně postupoval s přihlédnutím k datu jeho vydání podle procesních předpisů účinných do 1. 4. 2005 (viz článek II bod 2 zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), dále jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
I když žalovaná v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) zřetelně vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl, a dále že namítá existenci tzv. jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je totiž přesvědčena, že odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně, nesprávně dovodil, že vada automobilu spočívající v poškození převodovky existovala již v době před uzavřením kupní smlouvy dne 7. 6. 2000. Podstatou jejích dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně nedostatečně (neúplně) zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, resp. kdyby vzal v úvahu všechny skutečnosti, které byly v řízení zjištěny, či vyšly za řízení najevo a svědčí ve prospěch tvrzení, že automobil byl v době uzavření kupní smlouvy bez vytčené vady, a pokud by se nedopustil vytýkané vady řízení (tzn. odbornou otázku nechal posoudit soudnímu znalci a nikoli osobě, která neměla oprávnění k vypracování znaleckého posudku), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by dovodit, že žalovaná neodpovídá za vytčenou vadu vozidla. Jinak řečeno výtka nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí je založena výlučně na vytýkání vad řízení a na kritice správnosti skutkových zjištění.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaná v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 3.250,- Kč (§3 odst. 1, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 632,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v ková
předsedkyně senátu