ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1137.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1137/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. p. Z. a. s., proti žalovanému Ing. J. D., o zaplacení částky 199.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 162/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2004, č. j. 11 Co 535/2003-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.685,- Kč k rukám advokáta JUDr. Z. V. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) ze dne 24. května 2004, č. j. 11 Co 535/2003-146, a to (podle obsahu podání) proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. června 2003, č. j. 9 C 162/2002-110, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 199.500,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 21. 9. 2002 do zaplacení, a proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů, podal žalovaný dovolání, v němž navrhl, aby byly zrušeny jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, pokud směřuje proti výroku ve věci samé, nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění před 1. dubnem 2005 (dále jen „OSŘ“ – srov. článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem), jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Oproti přesvědčení žalovaného pak není dovolání přípustné ani podle písm. c) uvedeného ustanovení, neboť rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím zásadního právního významu.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naopak je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Pokud tedy žalovaný zpochybňuje skutkový závěr soudu prvního stupně, že se žalobkyně až 2. 11. 2000 dověděla o tom, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil, na němž postavil právní posouzení důvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení i soud odvolací, uplatňuje dovolací důvod, který nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit.
Už v usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod č. C 23, vyslovil tento soud názor, že k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nestačí, že odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam; rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru pod č. C 71. V této věci žalovaný považuje za otázku zásadního právního významu výklad článku 18 bodu 11. Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění denní dávky při pracovní neschopnosti schválených dne 5. srpna 1997 Ministerstvem financí ČR pod č. j. 321/55035/1997, jež platily pro pojištění denní dávky při pracovní neschopnosti sjednávané žalobkyní v době uzavření pojistné smlouvy mezi účastníky; konkrétně předestírá k výkladu pojem „pojištěný přestane vykonávat zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost uvedenou v návrhu na uzavření pojištění“. Výklad všeobecných pojistných podmínek vydaných individuálně určenou pojišťovnou vztahujících se pouze k jedinému typu pojištění sjednávaného výlučně touto pojišťovnou (podávaný navíc v souvislosti s konkrétní pojistnou smlouvou) však postrádá potřebný judikatorní přesah, neboť přijaté právní závěry nelze použít ani pro jiný druh pojištění sjednávaný stejnou pojišťovnou, ani pro týž druh pojištění u jiné pojišťovny. Obdobný názor zaujal Nejvyšší soud ČR již dříve, např. v usnesení ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 481/2002, nebo v usnesení ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 33 Odo 827/2003. Proti posledně zmíněnému usnesení byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud ČR poté, co konstatoval, že dovolací soud při závěru o nedostatku zásadního právního významu postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, usnesením ze dne 6. října 2005, sp. zn. II. ÚS 166/05, odmítl. Žalovaným vymezená právní otázka by tedy mohla mít zásadní význam pouze v případě, že by ji odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. Ani k tomu však v daném případě nedošlo.
Podle článku 18 bodu 11. shora uvedených všeobecných pojistných podmínek zaniká pojištění koncem měsíce, ve kterém pojištěný přestane vykonávat zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost uvedenou v návrhu na uzavření pojištění. Podle článku 2 bodu 1. těchto pojistných podmínek je pojistnou událostí lékařsky zjištěná pracovní neschopnost pro nemoc nebo úraz osoby, na jejíž zdraví se pojištění vztahuje, která nastala za trvání pojištění. Jestliže podle skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při aplikaci těchto ustanovení vycházely, bylo v návrhu na uzavření pojistné smlouvy uvedeno, že žalovaný pracuje jako „finanční manager“ u P. R., a. s. N., a jeho pracovní poměr u této společnosti skončil dne 30. září 1999, je zřejmé, že tímto dnem přestal žalovaný vykonávat zaměstnání uvedené v návrhu na uzavření pojištění ve smyslu článku 18 bodu 11. všeobecných pojistných podmínek (opak ostatně žalovaný ani netvrdí). Pak ovšem lze soudům obou stupňů přisvědčit, že ke konci září 1999 pojištění zaniklo a pokud pracovní neschopnost žalovaného jakožto pojistná událost zakládající nárok na poskytnutí denní dávky (článek 1) začala až 1. 10. 1999, stalo se tak po zániku pojištění. Závěr, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, který na základě tohoto výkladu všeobecných pojistných podmínek soudy obou stupňů přijaly, tedy není v rozporu s hmotným právem.
Jelikož pak dovolání není přípustné ani proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003), je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR jako soudu dovolacímu (§10a OSŘ) nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006, tedy před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb. – srov. článek II této vyhlášky], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5., §15, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 9. 2006 vyhláškou č. 277/2006 Sb. (srov. článek II této vyhlášky) částkou 8.610,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 25. září 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu