ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1142.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1142/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. J. B., proti žalované D. p. hl. m. Prahy, a. s., o 18 % úrok z prodlení z částky 1,670,040,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 54/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2004, č. j. 17 Co 572/2003-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. dubna 2001, č. j. 12 C 54/98-80, kterým v napadené části zamítl žalobu o zaplacení 18 % úroku z prodlení z částky 1,670,040,- Kč od 25. 2. 1998 do zaplacení. V dovolání namítá, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dožaduje se jeho zrušení. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přisuzuje zásadní právní význam řešení otázky počátku okamžiku prodlení (a tím i důvodnosti požadavku na zaplacení úroku z prodlení) a dále otázce aplikace §142 odst. 3 o. s. ř., tj. postupu soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle procesního úspěchu účastníka řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá přípustnost dovolání podle písmena0 c/ citovaného ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. (§237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je proto povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nastává pouze tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že takový význam skutečně má.
Svými výhradami ohledně okamžiku prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje dovolací důvod, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, tedy dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jak již bylo shora vyloženo - založit nemůže. Argumentuje-li žalobce nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něho správného) skutkového závěru, že k prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení došlo již 25. 2. 1998, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobci náleží úrok z prodlení v jím požadovaném rozsahu. Již Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2, vyslovil názor, že za nesprávné posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. [nyní §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.] nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení.
Protože dovoláním je napadán výslovně i rozsudečný výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, nezbylo, než zvažovat jeho přípustnost rovněž z hlediska ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu