ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1159.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1159/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. C. s. r. o., proti žalovanému Bc. L. R., o zaplacení částky 89.852,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 122/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. července 2004, č. j. 18 C 122/2003-44, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2005, č. j. 42 Co 170/2005-86, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku- Místku ze dne 13. července 2004, č. j. 18 C 122/2003-44, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2005, č. j. 42 Co 170/2005-86, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 4.575,- Kč k rukám advokáta JUDr. T. M. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. června 2005, č. j. 42 Co 170/2005-86, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. července 2004, č. j. 18 C 122/2003-44, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 89.852,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 10. 12. 2002 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti oběma rozsudkům, a to v celém jejich rozsahu, podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že soudy rozhodly o meritu věci, aniž provedly všechny navrhované důkazy, a že při zjišťování skutkového stavu věci pominuly řadu podstatných skutečností, jež vyšly v řízení najevo. Své výhrady v tomto směru podrobně rozvedl, vyjádřil přesvědčení, že řízení je zatíženo vadou, neboť rozhodnutí soudů vycházejí z neúplně zjištěného skutkového stavu, a navrhl, aby oba napadené rozsudky byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně zpochybnila možnost žalovaného napadnout dovoláním rozsudek soudu prvního stupně i přípustnost jeho dovolání proti rozsudku soudu odvolacího a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu a že rozhodnutí soudu prvního stupně jím úspěšně napadnout nelze. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být dovolací řízení podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1 OSŘ zastaveno (srovnej blíže např. usnesení ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1072/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 477). Jestliže v dané věci směřuje dovolání žalovaného kromě rozsudku odvolacího soudu výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně, nezbylo dovolacímu soudu, než řízení o tomto dovolání ze shora uvedených důvodů zastavit.
Pokud jde o dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, zabýval se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 OSŘ), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Žalovaný sice v dovolání odkazuje mimo jiné i na §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, ale podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) v něm uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ (poukaz na to, že nebyly provedeny všechny navrhované důkazy) a podle §241a odst. 3 OSŘ (námitka, že při hodnocení důkazů byly pominuty některé podle něho významné skutečnosti). Výhrady proti právnímu posouzení věci žalovaný ve skutečnosti nevznáší, pouze naznačuje, že nebýt vytýkaných pochybení soudů obou stupňů, muselo by i právní posouzení věci vyznít jinak. Jediný dovolací důvod, který je způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy žalovaný neuplatnil a – jak bylo shora vysvětleno – použité dovolací důvody k závěru o přípustnosti jeho dovolání vést nemohou.
Dovolání žalovaného proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Jelikož pak dovolání není přípustné ani proti výrokům, kterými odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003), nezbylo, než toto dovolání podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věty druhé a odst. 3 OSŘ je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto (resp. řízení o jehož dovolání bylo zastaveno), povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006, tedy před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb. – srov. článek II této vyhlášky], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5., §15, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 9. 2006 vyhláškou č. 277/2006 Sb. (srov. článek II této vyhlášky) částkou 4.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Vít Jakšič,v. r.
předseda senátu