ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.116.2006.1
sp. zn. 33 Odo 116/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně D. M., proti žalované L. R., o zaplacení 465.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 158/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2005, č. j. 56 Co 558/2004-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 425.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tuto částku žalované půjčila dne 25. 2. 2002, o čemž byla sepsána písemná smlouva o půjčce. V průběhu řízení pak odůvodňovala svůj nárok nově tím, že jde o peníze, které v průběhu společného soužití žalované poskytovala na úhradu jejích výdajů, přičemž již na počátku vzájemného soužití bylo dohodnuto, že výdaje, které za žalovanou uhradí, jsou půjčkou. Písemná smlouva o půjčce ze dne 25. 2. 2002 měla být pouze stvrzením takové ústní dohody. Dále žalobkyně po žalované požadovala zaplacení 40.500,- Kč s tím, že si společně půjčily peníze od třetích osob, přičemž částka 33.500,- Kč představuje polovinu půjčené jistiny a částka 7.000,- Kč penále.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 27. 9. 2004, č. j. 16 C 158/2003-136, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastnice spolu od roku 1994 žily ve společné domácnosti a jejich soužití skončilo dne 5. 5. 2002 odchodem žalované. Toho dne žalovaná žalobkyni podepsala pod nátlakem smlouvu o půjčce 425.000,- Kč. Po dobu soužití platila žalobkyně za žalovanou různé její výdaje, avšak neprokázala existenci dohody, že takto poskytované platby jsou půjčkou, kterou je žalovaná povinna žalobkyni vrátit. Uzavřel tudíž, že žalobkyně v řízení neprokázala existenci půjčky částky 425.000,- Kč. Věrohodným pak neshledal soud prvního stupně ani následné tvrzení žalobkyně, že se spolu se žalovanou se dohodly, že tato jí vrátí vše, co za ní uhradila, až bude sama mít peníze. Pokud jde o požadavek na zaplacení částky 40.500,- Kč dospěl soud prvního stupně k závěru, že třetí osoby půjčily peníze oběma účastnicím a že aktivně legitimována k jejich vymáhání není žalobkyně, nýbrž sami věřitelé. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala, že by za žalovanou nějakou část z uvedených půjček věřitelům skutečně uhradila, shledal nevýznamným její tvrzení, že ze strany věřitelů jsou půjčky vymáhány pouze po ní.
Krajský soud v Plzní rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, č. j. 56 Co 558/2004-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazný břemeno ohledně jí tvrzených skutečností. Zdůraznil zejména rozpor mezi původním žalobním tvrzením, že částka 425.000,- Kč představuje půjčku poskytnutou podle smlouvy ze dne 25. 2. 2002, a následným tvrzením žalobkyně, podle něhož se účastnice již na počátku soužití, tedy v roce 1994, dohodly o postupné půjčce uvedené částky. Rozpory shledal i mezi údaji uvedenými v předloženém formuláři smlouvy o půjčce, kde je jako účel půjčky uvedena koupě bytu a podnikání, a údaji ve výpovědi žalobkyně o jiném účelu půjčky; neuvěřil přitom žalobkyni, že z časových důvodů nestačila smlouvu opravit. Konstatoval, že výpověď žalobkyně činí nevěrohodnou rovněž rozpory ohledně data podpisu smlouvy, kdy ve výzvě žalované k vrácení půjčky se uvádí den 25. 2. 2002, zatímco před soudem žalobkyně uvedla, že smlouva o půjčce pochází z května 2002. Po právní stránce se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a žalovanou neexistoval žádný smluvní vztah, na jehož základě by měla žalovaná právní povinnost zaplatit žalobkyni částku 425.000,- Kč. Stejně tak přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně není k vymáhání částky 40.500,- Kč aktivně legitimována. Uzavřel, že ani tvrzení, že po vynesení rozsudku soudu prvního stupně plnila i za žalovanou dluh vůči M. G., žalobkyně neprokázala. Požadavek na zaplacení 7.000,- Kč jako podílu žalované na úhradách, které měla žalobkyně platit za užívání společně obývaného bytu, nebyl podložen tvrzením, z něhož by vyplývala právní povinnost žalované podílet se na těchto úhradách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu tohoto rozhodnutí. Má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci. Vadu řízení spatřuje žalobkyně v tom, že nemohla řádně hájit svá práva, neboť její zástupce z řad advokátů nebyl přítomen na prvních čtyřech jednáních soudu prvního stupně, takže navrhoval výslech nevhodných svědků (tj. osob, které potvrzovaly existenci dluhu žalované pouze v obecné rovině, ačkoli existují osoby, které byly ujednání účastnic v roce 1994 osobně přítomny). Žalobkyně sama poučení o povinnosti prokázat svá tvrzení dostatečně neporozuměla a důvodem zamítnutí žaloby je právě skutečnost, že neunesla své důkazní břemeno. Zdůrazňuje, že se jako osoba práva neznalá domnívala, že „podepsaná listina (tj. písemná smlouva o půjčce z 25. 2. 1992) jednoznačně prokazuje, že žalovaná si je vědoma a uznává svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 425.000,- Kč“ a proto si při ukončení soužití od žalované nevyžádala řádné písemné potvrzení o jejich ústní dohodě z roku 1994. Nadále je přesvědčena, že výpověďmi svědků dostatečně prokázala rovněž jak to, že za žalovanou zaplatila půjčky třetím osobám, tak to, že uhradila bytovému družstvu dodatečně rozpočítané náklady za spoluužívání bytové jednotky.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně postupoval s přihlédnutím k datu jeho vydání podle procesních předpisů účinných do 1. 4. 2005 (viz článek II bod 2 zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze podle ustanovení §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v §237 o. s. ř. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp. jejichž řešení zpochybnil.
Z obsahu dovolání žalobkyně (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl, a že přitom současně vytýká i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je totiž přesvědčena, že v řízení dostatečně prokázala jak existenci dluhu žalované ve výši 425.000,- Kč, tak skutečnost, že za žalovanou zaplatila půjčky třetím osobám a náklady za spoluužívání bytové jednotky. Pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy, popř. provedly další výslechy do věci zasvěcených osob, a vzaly v úvahu všechny její argumenty, musely by k takovým skutkovým závěrům nutně dospět. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Argumentuje-li dovolatelka v těchto souvislostech nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, resp. nedopustil se vad řízení, musel by návazně dospět i k odlišným právním závěrům o oprávněnosti jejích nároků na zaplacení žalovaných částek. Jinak řečeno výtka nesprávnosti posouzení nároků žalobkyně na zaplacení požadovaných částek je založena výlučně na vytýkání vad řízení a na kritice správnosti skutkových zjištění. Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
Protože dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu