ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1172.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1172/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. K., b) J. P., c) Ing. P. K., a d) MUDr. S. K., proti žalovanému E. S., o 10.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 50/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2006, č. j. 21 Co 121/2006-127, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. března 2006, č. j. 21 Co 121/2006-127, potvrdil usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. ledna 2006, č. j. 6 C 50/2003-118, kterým bylo rozhodnuto o tom, že v řízení bude dále pokračováno místo žalobce S. K., s dědici M. K., J. P., Ing. P. K., a MUDr. S. K.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel §239 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a důvodnost vyvozuje z §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci. I když povaha řízení nebrání pokračování řízení a závěť ohledně části majetku zůstavitele nevylučuje, aby přicházelo v úvahu i dědění ze zákona, nemůže to být důvodem pro pokračování řízení se všemi dědici zůstavitele na žalující straně. Z vyjádření žalobkyně M. K. vyplývá, že respektuje závěť zůstavitele, podle níž nebude procesní nástupkyní S. K. v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vztahujícího se k pozemkům náležejícím do společného jmění manželů. Žalovaný není srozuměn se závěrem, že žalobkyně M. K. může být procesní nástupkyní v řízení o pohledávce, která se upíná k majetku, jenž je zahrnut do závěti. Dědicové mohou uzavřít dohodu, na jejímž základě dotčený pozemek a pohledávku z bezdůvodného obohacení zdědí někteří nebo jen jeden z dědiců. Z tohoto hlediska mělo být řízení až do skončení dědického řízení přerušeno, neboť až poté bude najisto postaveno, který z dědiců převzal právo, o něž v řízení jde. Podle názoru dovolatele žalobkyně M. K. nemůže být znovu účastnicí řízení, jelikož jí už je. Závěr, že její účastenství vyplývá z §107 odst. 1 o. s. ř., považuje za nesprávný. Z těchto důvodů navrhl, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.) a že je podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady nebyly v dovolání vytknuty, ani z obsahu spisu nevyplývají; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak byly žalovaným obsahově vymezeny (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. V rámci zmíněného dovolacího důvodu dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu dovozujícího, že jsou dány podmínky pokračování řízení se všemi dědici zůstavitele na žalující straně, zejména s M. K., která je účastnicí od počátku řízení.
Podle §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle odst. 2 téhož ustanovení ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Smrt účastníka řízení (fyzické osoby) je typicky v majetkových věcech právní skutečností, s níž se pojí universální sukcese, a to na základě hmotněprávních ustanovení upravujících oblast dědického práva. Jde především o ustanovení §460 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle kterého se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (srov. §175a a násl. o. s. ř.); předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a o něm rozhodnuto. Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců (srov. §175q o. s. ř.) se pak nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).
Vypořádání dědiců má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, avšak až do vypořádání pravomocným usnesením soudu není jisto, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 67, ročník 2000, a zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).
Z pohledu shora citované judikatury dovolacího soudu je závěr odvolacího soudu, že v důsledku úmrtí žalobce S. K. jsou podle §107 odst. 2 o. s. ř. jeho procesními nástupci nejen J. P., Ing. P. K. a MUDr. S. K., ale i žalobkyně M. K., správný. Rovněž ona je jednou z dědiček, a protože dědické řízení není dosud ukončeno, není najisto postaveno, který z dědiců převezme právo, o které v řízení jde; závěť zůstavitele ohledně jen části majetku nevylučuje možnost dědění ze zákona a nelze proto ani předvídat způsob, jakým bude o dědictví (o pohledávce z titulu bezdůvodného obohacení) soudem rozhodnuto. Napadeným usnesením se M. K. nestává podruhé účastnicí řízení; význam tohoto rozhodnutí spočívá v tom, že až do pravomocného ukončení dědického řízení soud v řízení o věci pokračuje se všemi dědici, kteří mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř).
Výtkou, že řízení mělo být přerušeno až do úplného skončení dědického řízení, dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K přerušení řízení v důsledku ztráty způsobilosti být účastníkem řízení, přistoupí soud zejména tehdy, pokud není možno - podle povahy věci – v řízení pokračovat (§107 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Námitka dovolatele by mohla být opodstatněná tehdy, pokud by dosud nebyl znám úplný okruh dědiců anebo by se vedlo řízení o tom, koho je třeba za dědice považovat; potom by bylo vhodné řízení přerušit do doby, než bude okruh dědiců vymezen, aby v soudním řízení mohlo být jednáno se všemi těmi, kteří vstupují do práv žalobce (k tomu srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 7. 1978, sp. zn 3 Co 1017/78, publikované ve Sborníku IV Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Praha, 1986, str. 722). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak naplněn není.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty prvé o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci neskončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu