ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1191.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1191/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobců a) M. S., a b) A. S., proti žalovanému R. N., o zaplacení částky 1,400.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 1992/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. května 2003, č. j. 35 Co 568/2002-206, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. května 2003, č. j. 35 Co 568/2002-206, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. března 2001, č. j. 6 C 1992/99-93, tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 1,400.000,- Kč s 16 % úrokem od 26. 7. 1993 do zaplacení a na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. května 2003, č. j. 35 Co 568/2002-206, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 40.030,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. K. S., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení 1,400.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení se zaplacením této částky. Uváděli, že dne 26. 7. 1993 uzavřeli se žalovaným smlouvu o půjčce, podle které půjčili žalovanému částku 1,400.000,- Kč a on se zavázal vrátit jim ji do 31. 12. 1997 a zaplatit jim úroky ve výši 16 % z půjčené částky. Předání peněz v hotovosti byl přítomen J. Ch. Žalovaný půjčku nevrátil a je tak povinen zaplatit vedle dluhu i smluvní pokutu, která byla sjednána ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 15. března 2001, č. j. 6 C 1992/99-93, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobcům částku 1,400.000,- Kč s 16 % úrokem od 26. 7. 1993 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. května 2003, č. j. 35 Co 568/2002-206, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 1,400.000,- Kč s 16 % úrokem od 26. 7. 1993 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Zatímco soud prvního stupně z provedených důkazů, zejména z písemných smluv o půjčce, ze znaleckého posudku a z výpovědi svědka J. Ch., vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce, podle níž žalobci půjčili žalovanému částku 1,400.000,- Kč, kterou žalovaný ve sjednané lhůtě do 31. 12. 1997 nevrátil, odvolací soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že existence žalobci tvrzené smlouvy o půjčce nebyla prokázána, resp. že žalobci neprokázali, že by žalovanému částku 1,400.000,- Kč půjčili. Listiny z 26. 7. 1993 a 21. 3. 1994 hodnotil jako nevěrohodné, neboť byly dodatečně upravovány a nelze vyloučit, že text v nich obsažený byl po podpisu doplněn. Věrohodnost těchto listin zpochybňuje i skutečnost, že existenci listiny z 21. 3. 1994 přiznal žalobce účelově teprve poté, kdy ze znaleckého posudku vyplynulo, že nelze postavit najisto, zda žalovaný listinu z 26. 7. 1993 skutečně podepsal. Odvolací soud konstatoval, že vysvětlení vzniku listiny z 21. 3. 1994 postrádá logiku; logickým vyústěním ztráty původní listiny by totiž bylo sepsání potvrzení o již existující smlouvě o půjčce, nikoli však sepis nové smlouvy, jíž se žalovaný vystavil nebezpečí opakovaného vymáhání zde uvedené částky. Stejně tak výpověď svědka J. Ch. nebyla odvolacím soudem pro svou rozporuplnost a zřejmou účelovost hodnocena jako věrohodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž vytýkají odvolacímu soudu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétně vytýkají odvolacímu soudu, že se dopustil řady procesních pochybení. Především nedodržel postup podle §215 o. s. ř., když nekonstatoval obsah protokolů v řízení před soudem prvního stupně ani napadený rozsudek a nepoučil účastníky o možnosti vznést námitku podjatosti a vyjádřit se k osobám soudců, jak to ukládá ustanovení §15a o. s. ř. Žalobci jsou přesvědčeni, že byli odvolacím soudem uvedeni v omyl tím, že jim bylo uloženo, aby předložili doklady v prvopise, tzn. originále textu. Žalobci „nedokázali okamžitě zareagovat, snažili se alespoň vysvětlit, kde se nachází stejnopis listiny, aniž by si uvědomili, že originál listiny již před třemi lety soudu předložili“. Zároveň připustili možnost jiného textu smlouvy na původní části listiny, čehož bylo využito ke zdůvodnění nevěrohodnosti jimi uváděné verze skutku. Odvolací soud vyslovil hypotézu o dopsání textu v předložených listinách, ačkoli žalovaný takovou námitku ve svém tvrzení neuplatnil. Přitom nadbytečným shledal provedení důkazu znaleckým posudkem, jímž by bylo na podkladě chemického rozboru písma prokázáno, že text smlouvy i podpisy byly učiněny ve stejný den. Odvolací soud se nezabýval ani věrohodností tvrzení žalovaného z hlediska dalších provedených důkazů, soustředil se pouze na zpochybnění důkazů doložených žalobci, takže důkazní řízení bylo vedeno jednostranně ve prospěch žalovaného. Žalobci jsou přesvědčeni, že listinami z 26. 7. 1993 a 21. 4. 1994, znaleckým posudkem vypracovaným soudním znalcem PhDr. J. V., výpovědí svědka J. Ch., svými výpověďmi a pokladním dokladem, který žalovaný podepsal ve stejné době jako smlouvu o půjčce, své tvrzení o půjčce prokázali. Pochybení odvolacího soudu spatřují žalobci rovněž ve vyčíslení nákladů řízení, kdy žalovanému byl přiznán i náklad, který nelze považovat za účelně vynaložený. Ze všech uvedených důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobců bylo jako bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto. Námitky žalobců o údajných procesních pochybeních považuje za účelové. Odvolací soud přečetl odvolání žalovaného, v němž byl proveden podrobný rozbor všech provedených důkazů, a účastníci byli dostatečně seznámeni s podstatným obsahem spisu i s výrokem a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Požadavek odvolacího soudu na předložení originálu smlouvy o půjčce byl opodstatněný, neboť již soudní znalec PhDr. V. konstatoval, že zkoumal kopii smlouvy o půjčce vyhotovenou pomocí kopírovacího papíru s originálem sporného podpisu. Stejnou kvalitu vykazovala i listina z 21. 3. 1994. Je proto logické, že žalobci byli vyzváni, aby předložili tytéž listiny s původním, nekopírovaným textem a byli dotázáni na důvod nestandardního rozměru papíru, na němž byly texty zaznamenány. Absence poučení o možnosti vznášet námitku podjatosti soudců nemohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, neboť námitku podjatosti žalobci nevznesli ani v dovolacím řízení. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. není podle názoru žalovaného dán, neboť odvolací soud vzal v úvahu veškeré skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo, nepominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a v jeho hodnocení důkazů a poznatků není ani logický rozpor. Samotné napadení hodnocení důkazů dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nenaplňuje. Nesprávnost výpočtu nákladů řízení může být napravena pouze postupem podle §164 o. s. ř., nikoli však v dovolacím řízení.
Podle článku II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu legitimovanými (žalobci) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je v dané věci podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřují dovolatelé v procesních pochybeních odvolacího soudu, konkrétně v tom, že nebyl dodržen postup stanovený §215 o. s. ř., neboť „nebyl konstatován obsah protokolů v řízení před soudem prvního stupně, ani napadený rozsudek“, účastníkům se nedostalo poučení o možnosti namítat podjatost soudců, kteří danou věc projednávali a rozhodovali, a žalobci byli v rámci poučení o důkazní povinnosti uvedeni v omyl výzvou k předložení originálů listin z 26. 7. 1993 a 21. 4. 1994.
Ustanovení §215 o. s. ř. je obecným ustanovením postihujícím rámec odvolacího jednání, které začíná oznámením projednávané věci a zjištěním přítomnosti účastníků a jejich zástupců. Základem zprávy o průběhu dosavadního řízení je spis soudu prvního stupně. Lze přisvědčit žalovanému, že smyslu odvolacího řízení neodpovídá takový postup, při kterém se znovu reprodukuje celý obsah spisu soudu prvního stupně. Zpráva se omezuje jen na to, čeho je třeba, aby se mohla přezkoumat správnost napadeného rozsudku zejména vzhledem k obsahu odvolání. Zákon má na mysli stručný a výstižný přednes, který je zaměřen na podstatu věci a vyhýbá se všemu, co je z hlediska napadeného rozsudku bez významu. Další průběh odvolacího jednání určuje předseda senátu především v závislosti na tom, zda vyvstala potřeba dokazování. Z obsahu protokolů o jednání odvolacího soudu z 11. 2., 25. 3. a 6. 5. 2003 je zřejmé, že postup stanovený §215 o. s. ř. odvolací soud dodržel. O tom svědčí ostatně i sama skutečnost, že žalobci nikdy v průběhu celého odvolacího řízení námitky proti správnosti procesního postupu nevznesli. Lze přisvědčit dovolací námitce, že soud je povinen poučit účastníky řízení o právu vyjádřit se k osobě soudce, neboť toto právo je právem procesním. Způsob, jakým soud splní tuto poučovací povinnost, zákon ponechává na postupu předsedy senátu v každé jednotlivé věci (může k němu dojít v rámci přípravy jednání písemným poučením, při jiném soudním roku, kdy soudce například zjišťuje stanovisko žalovaného ve věci, v předvolání k soudu, při vlastním jednání apod.); vždy však musí být účastník řízení poučen o možnosti namítat podjatost soudce (soudců), kterému věc náleží podle rozvrhu práce. Aby bylo zamezeno zneužívat námitek podjatosti jen k průtahům v řízení, je účastník povinen uplatit námitku nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce, o jehož vyloučení jde, resp. i v dalším stádiu řízení, nejpozději však do 15 dnů ode dne, kdy se sám o důvodu vyloučení soudce dozvěděl. Kdykoli za řízení pak může účastník řízení námitku podjatosti uplatnit, jestliže soud účastníka řádně nepoučil o právu vyjádřit se k osobám soudců, kteří podle rozvrhu práce jejich věc projednávali a o ní rozhodovali. Z obsahu protokolů o jednání soudů není sice zřejmé, že by v dané věci byli účastníci řízení o tomto procesním právu soudy poučeni, nelze však pominout skutečnost, že dovolatelé námitku podjatosti soudců nikdy neuplatili, přestože tak mohli učinit kdykoli za řízení (tudíž i v dovolání). Z obsahu spisu není rovněž patrné, že by za řízení namítali skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat pochybnosti o nepodjatosti soudců, kteří ve věci rozhodovali. Je namístě rovněž připomenout, že poučovací povinnost o procesních právech účastníka řízení neuvedených v §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. se neuplatní vůči těm účastníkům, které v řízení zastupuje advokát, neboť takové zastoupení zaručuje, že se účastníkům dostane správné a úplné právní pomoci od jejich zástupců a že budou moci svá procesní práva a povinnosti řádně a včas vykonat (splnit). O odvolání žalovaného bylo odvolacím soudem rozhodnuto dne 6. 5. 2003, přičemž již od 17. 3. 2003 byli žalobci zastoupeni advokátem. Nelze proto učinit závěr, že by absence poučení o možnosti účastníka řízení vyjádřit se k osobám soudců, kteří věc projednávali a o ní rozhodovali, mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Opodstatněnou není námitka žalobců, že byli odvolacím soudem uvedeni v omyl výzvou, aby v rámci své důkazní povinnosti předložili soudu listiny z 26. 7. 1993 a 21. 4. 1994 v prvopise, tzn. v originále textu, když originály uvedených dokladů již předtím do spisu založili. Je zcela zřejmé, že listina, kterou předložili k důkazu žalobci a jež obsahuje „smlouvu o půjčce“ datovanou dnem 26. 7. 1993, není prvopisem, nýbrž kopií vyhotovenou pomocí kopírovacího papíru a originální jsou na ní pouze podpisy. To ostatně vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který dne 26. 10. 2000 vypracoval soudní znalec PhDr. J. V. Stejné kvality je pak i listina obsahující „smlouvu o půjčce“ datovanou dnem 21. 4. 1994. Nelze proto souhlasit s názorem, že žalobci byli odvolacím soudem vyzýváni k něčemu, co již v minulosti splnili. Sami žalobci ostatně výzvu soudu dobře pochopili, neboť na ni reagovali sdělením, že listiny požadované kvality nemají v držení oni, nýbrž žalovaný. Právě kvalita k důkazu předložených listin (viz zmíněný způsob jejich vyhotovení) také zapříčinila, že odvolací soud shledal nadbytečným provedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem, jímž by byl proveden mechanický rozbor sporného textu listin. Protože existence jiných vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, již nebyla dovolateli namítána, ani se z obsahu spisu nepodává, lze uzavřít, že dovolací důvod podle §214a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl v posuzovaném případě naplněn.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalobců odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními ústícími v závěr, že v řízení nebyla prokázána existence smlouvy o půjčce, resp. to, že by žalobci žalovanému částku 1,400.000,- Kč půjčili, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud vyhodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti. Žalobci zároveň vycházejí z odlišného skutkového závěru, než odvolací soud, tj. činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr.
Skutkový závěr dovozující, že žalobci neprokázali, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce a že by žalovanému z titulu půjčky peníze poskytli, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování; zdůvodnil přitom náležitě, jaké úvahy jej k takovému závěru vedly.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zcela zřejmé (byť to zde není výslovně uvedeno), jak byly provedené důkazy odvolacím soudem zvažovány z hlediska závažnosti pro dané řízení. Dostatečně a zcela logicky je zdůvodněno, proč odvolací soud hodnotil listiny, které žalobci předložili k prokázání existence půjčky, jako nevěrohodné. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že to byl sám žalobce, kdo ve své výpovědi výslovně připustil, že listiny obsahující smlouvy o půjčce byly dodatečně upravovány, tj. „odstřiženy proto, že tam byl ještě jiný text smlouvy na původní části listiny“, a výrazně tak zpochybnil věrohodnost těchto důkazů. Velmi podrobně jsou odvolacím soudem popsány rozpory mezi údaji obsaženými ve výpovědi svědka J. Ch., které způsobily, že odvolací soud neuvěřil této svědecké výpovědi, jež rovněž měla podpořit skutkovou verzi žalobců.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Odvolacímu soudu v tomto směru žádné pochybení nelze vytknout. Ze spisu je zřejmé, že hodnotil poznatky způsobem uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř. a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Okolnost že za situace, kdy listinné důkazy byly dodatečně upravovány a kdy výpověď svědka i jeho počínání (dopis ze dne 15. 1. 2001 adresovaný soudu) vykazuje zřetelnou účelovost a vazby na aktuální informace od žalobců, odvolací soud upřel hodnotu pravdivosti, event. věrohodnosti údajům o půjčce peněz, a naopak shledal pravdivým poznatek, že žalovaný si od žalobců žádné peníze nepůjčil, pravidlům logického myšlení neodporuje. Není proto možné ani polemizovat se skutkovými závěry odvolacího soudu, tedy namítat, že měl uvěřit tvrzení žalobců, nikoli obraně žalovaného.
Jestliže odvolací soud nepovažoval tvrzení žalobců za věrohodné a přesvědčivé a vylíčil, proč hodnotil důkazy nabídnuté na podporu tohoto tvrzení jako nevěrohodné (§157 odst. 2 o.s.ř.), nemůže dovolací soud, ať je uplatněn jakýkoli dovolací důvod, do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.
Protože žalobci brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze přisvědčit jejich požadavku, aby dovolací soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Z výše uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobců směřuje výslovně i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nezbylo, než zvažovat jeho přípustnost rovněž z hlediska ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Rozhodnutí o nákladech řízení má totiž, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání směřující proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu bylo proto dovolacím soudem podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z odměny advokáta za řízení o dovolání ve výši 39.955,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 2, §17 odst. 1 písm. a/ a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění ) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí
V Brně 5. ledna 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu