ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1234.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1234/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně E.-P., s. r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalované B. K., zastoupené opatrovnicí M. E., a právně zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 912/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2004, č. j. 30 Co 170/2004-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 5.004,- Kč k rukám …, advokátky se sídlem …, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že jí tuto částku vyplatila na základě smlouvy o půjčce a smlouvy zástavní uzavřených účastnicemi dne 11. 2. 1998. Zástavní smlouva nebyla pro vady vložena do katastru nemovitostí a žalovaná poskytnutý obnos odmítla vrátit. Posléze žalobkyně tvrdila, že žalované půjčila částku 60.000,- Kč, přičemž smlouva o půjčce 100.000,- Kč v sobě zahrnuje těchto půjčených 60.000,- Kč, další drobné půjčky a úroky.
V pořadí první rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. května 2000, č. j. 3 C 912/98-44, jímž bylo žalobě zcela vyhověno, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. června 2001, č. j. 30 Co 281/2001-73, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k námitce neplatnosti právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), kterou žalovaná uplatnila až v odvolacím řízení, byl soud prvního stupně zavázán doplnit dokazování za účelem posouzení této námitky. Pro případ, že bude učiněn závěr o způsobilosti žalované uzavřít se žalobkyní uvedené smlouvy, bylo dále soudu prvního stupně uloženo znovu se zabývat věcí samou (tj. otázkami platnosti a účinnosti zástavní smlouvy, uzavření smlouvy o půjčce a její platnosti z hlediska §37 odst. 1 obč. zák.).
Soud prvního stupně po doplnění dokazování v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. prosince 2001, č. j. 3 C 912/98-110 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 28. května 2000, č. j. 3 C 912/98-126), žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, neboť dospěl k závěru, že smlouva zástavní a smlouva o půjčce jsou absolutně neplatnými právními úkony ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák., jelikož je žalovaná uzavírala v duševní poruše, která ji činila k těmto právním úkonům neschopnou (současně rozhodl o nákladech řízení). K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 18. září 2002, č. j. 30 Co 318/2002-135, 30 Co 319/2002-135, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se sice s jeho závěrem o neplatnosti právních úkonů, ale konstatoval, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, když nejednal s opatrovnicí, která byla žalované (omezené ve způsobilosti k právním úkonům) ustanovena, a dopustil se pochybení, když ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. neposkytl žalobkyni poučení, aby v potřebném rozsahu dovylíčila rozhodné skutečnosti v souvislosti s možným posouzením jejího nároku z titulu bezdůvodného obohacení. V případě, že tak žalobkyně učiní, uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování k věci samé.
V pořadí třetí (žalobě zcela vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 3 C 912/98-158 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. dubna 2003 č. j. 3 C 912/98-183), byl usnesením odvolacího soudu ze dne 3. září 2003, č. j. 30 Co 290/2003-194, 30 Co 291/2003-194, pro nepřezkoumatelnost a pro vady řízení zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 25. února 2004, č. j. 3 C 912/98-212, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 20.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 10. 11. 1998 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 80.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 10. 11. 1998 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu. Vyšel ze zjištění, že v průběhu období od roku 1997 do února 1998 si žalovaná půjčovala od D. M. (jednatele a společníka žalobkyně) a posléze od žalobkyně - obchodní společnosti vzniklé zápisem do obchodního rejstříku dne 27. listopadu 1997 - různě vysoké finanční částky oproti poskytování věcí do zástavy. Půjčky splácela nebo byly uhrazeny prodejem zastavených věcí, popř. převodem jejího bytu. Dne 11. 2. 1998 účastnice uzavřely zástavní smlouvu, v níž se uvádí, že žalovaná si na základě smlouvy o půjčce uzavřené téhož dne od žalobkyně půjčila 100.000,- Kč. Převzetí této finanční hotovosti žalovaná potvrdila podpisem výdajového bloku č. 2/198 ze dne 11. 2. 1998. Za situace, kdy žalovaná připustila, že si od žalobkyně půjčila pouze částku 20.000,- Kč, a kdy žalobkyně přes poučení soudu podle §118a odst. 1, 2 a 3 a §119a odst. 1 a 2 o. s. ř. nedoplnila svá tvrzení o skutečnosti, v jaké výši a kdy byly peníze žalované poskytnuty, dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že žalované předala též částku 80.000,- Kč. Dále vzal za prokázané, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. září 2001, č. j. Nc 453/2001-39, byla žalovaná omezena ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je oprávněna nakládat pouze s finanční hotovostí ve výši 2.000,- Kč, a pro veškeré ostatní úkony je nezpůsobilá. Žalovaná trpí trvalou duševní poruchou - schizotypní poruchou osobnosti se smíšenou symptomatologií a sociálním selháním, která byla přítomna již v únoru 1998 (tedy při uzavírání smluv) a tato psychická porucha je dosud trvalého rázu (viz znalecký posudek znalkyně z oboru zdravotnictví - psychiatrie MUDr. J. N. ze dne 29. 10. 2001).
Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že smlouva o půjčce a smlouva zástavní uzavřené mezi účastnicemi jsou ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatnými právními úkony, neboť žalovaná jednala v duševní poruše, která ji činila k uzavření těchto právních úkonů neschopnou. Proto přijetím částky 20.000,- Kč se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila ve smyslu §451 obč. zák. (jde o plnění z neplatného právního úkonu) a je povinna toto bezdůvodné obohacení žalované vydat (§457 odst. 2 obč. zák.).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 23. června 2004, č. j. 30 Co 170/2004-234, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 20.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 10. 11. 1998 do zaplacení (výrok I.), potvrdil jej ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 80.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 10. 11. 1998 do zaplacení (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a V.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.). Po doplnění dokazování zjistil, že mezi žalovanou a D. M. v době, než vznikla žalobkyně, byly uzavírány různé smlouvy. Pokud jde o částku 100.000,- Kč, kterou měla žalobkyně žalované půjčit, jak se uvádí v zástavní smlouvě ze dne 11. 2. 1998, konstatoval, že žalobkyně v průběhu řízení několikráte měnila svá tvrzení, až posléze uváděla, že částku 60.000,- Kč půjčila žalované na zaplacení geometrického plánu a právníka a dále jí půjčila další drobné částky, které spolu s úroky činí celkově 40.000,- Kč. Z provedených důkazů však bylo zjištěno, že žalobkyní požadovaná částka 60.000,- Kč byla žalované vyplacena D. M. již v polovině roku 1997, ačkoli žalobkyně jako právnická osoba vznikla až zápisem do obchodního rejstříku dne 27. 11. 1997. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že uvedené částky žalované skutečně půjčila. Přes opakovaná poučení podle §118a odst. 1, 2 a 3 a §119a odst. 1, 2 o. s. ř. totiž svá tvrzení ohledně půjček v celkové výši 100.000,- Kč o další rozhodující skutečnosti nedoplnila; tudíž neprokázala, že žalované předala (byť i po jednotlivých částkách) finanční hotovost v celkové výši 100.000,- Kč. Tvrzení žalobkyně, že příjmový doklad byl veden v jejím účetnictví, odvolací soud nepovažoval pro prokázání půjčení předmětné částky žalované za postačující. Kromě toho na straně žalobkyně shledal nedostatek aktivní legitimace, neboť pokud byly žalované finanční prostředky vůbec poskytnuty, stalo se tak v době, kdy žalobkyně coby právnická osoba neexistovala.
Výroky II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. I nadále je přesvědčena, že doložila oprávněnost žaloby. Půjčení obnosu 100.000,- Kč prokázala řádným účetním výdajovým pokladním dokladem a zástavní smlouvou. Dluh žalované v této výši potvrdili oba její jednatelé a současně společníci. Namítla nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace. Poukázala na to, že uvedené půjčky žalované poskytla v době, kdy již byla uzavřena společenská smlouva o založení obchodní společnosti a byl podán návrh na zápis žalobkyně do obchodního rejstříku. Pouze z důvodu zdlouhavosti nebylo ke dni poskytnutí půjčky řízení rejstříkového soudu pravomocně skončeno. Z uvedených důvodů navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout či odmítnout, jelikož výtky žalobkyně směřují nepřípustně proti zjištěnému skutkovému stavu, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vyšel. Výhradu k závěru o nedostatku aktivní legitimace pokládá za nepřípadnou.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před jeho novelou provedenou s účinností k 1. dubnu 2005 zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněným subjektem - účastnicí řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť, jak se v něm výslovně uvádí, směřuje výlučně proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu; výrok I. uvedeného rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla částečně zamítnuta, tedy dovoláním napaden není. Přípustnost dovolání je tak v dané věci třeba posoudit z pohledu §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., jimiž se řídí přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání žalobkyně přípustné není, byť byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí čtvrtý rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v předchozích rozsudcích. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je třeba zkoumat, zda odlišnost rozhodnutí byla důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího vysloveného ve zrušovacím usnesení. Taková vázanost nastává za situace, kdy je nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování ve věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovozovat.
Odvolací soud sice v usnesení ze dne 26. června 2001, č. j. 30 Co 281/2001-73, jímž zrušil žalobě zcela vyhovující (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. května 2000, č. j. 3 C 912/98-44, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, vyslovil závazný právní názor, že věc je třeba posoudit z pohledu §38 odst. 2 obč. zák. a tím soud prvního stupně v dalším rozhodování usměrnil, avšak zároveň mu uložil v dalším řízení doplnit dokazování v takovém rozsahu, aby bylo možno námitku neplatnosti posoudit. I když soud prvního stupně ve svém pozdějším rozsudku (v pořadí čtvrtém) rozhodl ve věci jinak, nestalo se tak za situace, kdy by jeho nezávislé rozhodnutí bylo zcela vyloučeno závazným právním názorem odvolacího soudu. Právní názor odvolacího soudu neměl na další rozhodnutí soudu prvního stupně takový vliv, že by byl jedině a výhradně určujícím pro další rozhodnutí soudu prvního stupně v tom smyslu, že by soud prvního stupně nemohl alespoň částečně uplatnit své názory pro rozhodování o věci samé. Navíc ani žalobkyně v dovolání nebrojí proti použitému ustanovení §38 odst. 2 obč. zák., případně jeho výkladu, nýbrž proti skutkovým závěrům (hodnocení důkazů), z nichž právní posouzení věci vychází (jak bude dále uvedeno). Usnesení odvolacího soudu ze dne 3. září 2003, č. j. 30 Co 290/2003-194, 30 Co 291/2003-194, jímž byl zrušen v pořadí třetí (rovněž žalobě vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 3 C 912/98/158 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. dubna 2003 č. j. 3 C 912/98-183), neobsahovalo (a logicky ani obsahovat nemohlo) závazný právní názor, jímž by bylo nezávislé rozhodnutí soudu prvního stupně vyloučeno či omezeno, jelikož odvolací soud se v něm k právnímu posouzení věci vůbec nevyslovil; pouze soudu prvního stupně uložil, jak má dále procesně postupovat. Protože v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto jinak než pozdějším (v pořadí čtvrtým) rozsudkem, který odvolací soud napadeným výrokem svého rozsudku potvrdil, nezbývá než konstatovat, že přípustnost dovolání není podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dána a může být zvažována pouze podle kritérií obsažených v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Dovolací soud ovšem neshledal dovolání přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; ten může být dán v intencích §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu, jehož prostřednictvím lze namítat nesprávnost skutkových zjištění, je naopak zcela vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto při zvažování přípustnosti (případně důvodnosti) dovolání musí převzít skutkový stav, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází u takového dovolání v úvahu jen tehdy, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání je přípustné. Sám o sobě přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - žalobkyně své námitky zpochybňující správnost právního závěru odvolacího soudu, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně neobohatila a že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, založila jedině na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Námitkami, že obnos ve výši 100.000,- Kč žalované půjčila, že se tak stalo v době, kdy sice ještě nebyla zapsána do obchodního rejstříku, ale kdy již byla uzavřena společenská smlouva o založení obchodní společnosti, a že tyto skutečnosti byly prokázány provedenými důkazy (účetním výdajovým pokladním dokladem a účastnickými výpověďmi), uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Po obsahové stránce totiž těmito výhradami žalobkyně brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že nedostatečně a nekvalitně zjistil skutkový stav věci, případně že vadně hodnotil provedené důkazy. Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento předpis vyložen, případně jaké právní závěry byly vyvozeny ze zjištěného skutkového stavu, žalobkyně žádné námitky nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle jejího názoru správného) skutkového stavu, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci.
Jestliže tedy žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že své rozhodnutí založil na nedostatečně, resp. nesprávně zjištěném skutkovém stavu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolacímu soudu nepřísluší správnost rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto výtek zkoumat.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 4.130,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 799,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením splněna žalobkyní dobrovolně, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 26. dubna 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu