ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1250.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1250/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce L. U., proti žalovanému L. K., o vrácení fotoaparátu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 238/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2004, č. j. 54 Co 90/2004-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2004, č. j. 54 Co 90/2004-111, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 10. 2003, č. j. 27 C 238/2000-93, ve výroku, jímž bylo řízení zastaveno, a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení jen co do jejich vyčíslení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce se žalobou podanou u soudu dne 20. 10. 2000 domáhá vydání fotoaparátu zn. Mamyia 645 Super a jeho příslušenství a pro případ, že fotoaparát není v dispozici žalovaného, zaplacení částky 90.000,- Kč. V jiném řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 11 C 70/1995, o žalobě žalobce L. U. na vydání fotoaparátu zn. Mamyia 645 Super směřující proti žalovanému L. K. Porovnáním obou soudních řízení přisvědčil soudu prvního stupně, že okruh účastníků i jejich procesní postavení jsou stejné a že shodný je rovněž uplatněný nárok – vydání konkrétního fotoaparátu. Uplatněný nárok vyplývá v obou případech i ze stejného skutku, tj. jednání účastníků dne 21. 2. 1995, při němž žalobce předal žalovanému předmětný fotoaparát a převzal od něho jiný (zn. Nikon F 70). Z hlediska totožnosti skutku považoval za irelevantní námitku žalobce, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva směnná (jak tvrdil v předchozím řízení), nýbrž jen smlouva o půjčce. Zdůraznil přitom, že je jen na soudu, jak po právní stránce daný skutek (skutkový děj) posoudí. Rozsudek vydaný v předchozím řízení nabyl právní moci dne 16. 6. 1998. Na podkladě uvedených zjištění shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že meritornímu rozhodnutí předmětné věci brání neodstranitelná překážka věci rozsouzené (rei iudicatae), takže soud prvního stupně nepochybil, jestliže řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že předmět tohoto a původního řízení není totožný. Původní řízení se týkalo fotoaparátu zn. Nikon F 70 s objektivem, přičemž vrácení fotoaparátu Mamiya 645 Super mělo být jen důsledkem relativní neplatnosti směnné smlouvy. Na podporu svého názoru, že nejde o tentýž předmět řízení, uvádí, že v rozsudcích vydaných v předchozím řízení je fotoaparát, jehož vydání se domáhal, označen výrobním číslem 23300772, přičemž v této věci je požadováno vrácení fotoaparátu, jehož výrobní číslo je 230772. Je přesvědčen, že k uvedené nesrovnalosti došlo v původním řízení „opsáním z padělaného protokolu z jednání ze dne 24. 3. 1997, založeného na čísle listu 47 spisu“. Porovnáním uváděných výrobních čísel navíc dovozuje, že v předchozím řízení bylo vlastně rozhodováno o jiném fotoaparátu, než požadoval, takže o jeho nároku nebylo dosud vůbec rozhodnuto. Dále žalobce rozvádí své tvrzení, že fotoaparát, jehož vydání se v tomto řízení domáhá, nebyl se žalovaným směněn, nýbrž mu byl toliko zapůjčen, a navrhuje důkazy k prokázání tohoto tvrzení. Ve zbytku dovolání obsáhle rozvádí své námitky proti správnosti rozhodnutí a postupu soudu v předchozím řízení (mimo jiné namítá, že v protokolu z ústního jednání konaného dne 24. 3. 1997 není zaznamenáno znění rozsudku, z čehož dovozuje, že rozsudek nebyl vyhlášen a překážka věci rozsouzené tak není dána).
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo rovněž v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že je podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.; dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalobce v dovolání nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto zabýval pouze uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce v dovolání obsahově vymezil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je dovolacímu přezkumu otevřena kontrola správnosti závěru, že v posuzovaném případě byl soud povinen řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci rozsouzené.
Podle §159a odst. 5 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. O stejnou věc ve smyslu citovaného ustanovení jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, není významné, jak soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudil po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozsouzené je dána i tehdy, jestliže soud skutek posoudil po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují (z důvodu universální nebo singulární sukcese) právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 11 C 70/1995, který nabyl právní moci dne 16. 6. 1998, bylo rozhodnuto o žalobě L. U., jenž se po L. K. domáhal vydání fotoaparátu Mamyia 645 Super oproti vydání jiného fotoaparátu (Nikon F 70 s příslušenstvím) s tím, že jej žalovanému dne 21. 2. 1995 předal na základě směnné smlouvy, od níž posléze odstoupil pro omyl. V současném řízení potom rozhodují soudy o žalobě L. U. s eventuálním petitem, jímž je požadováno, aby L. K. žalobci vydal fotoaparát Mamyia 645 Super s příslušenstvím (a nemá-li uvedený fotoaparát v dispozici, aby mu zaplatil částku 90.000,- Kč), s odůvodněním, že jednání dne 21. 2. 1995, kdy žalobce žalovanému fotoaparát předal, je namístě posoudit jako smlouvu o půjčce.
Shodně se soudy obou stupňů dospěl soud dovolací k závěru, že projednání věci brání v daném případě překážka věci rozsouzené, neboť předmětem současného řízení je věc, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto v řízení předchozím. Není sporu o tom, že obě řízení se konají mezi týmiž účastníky se stejným procesním postavením. Lze však přisvědčit i názoru soudů obou stupňů, že v obou řízeních byl žalobou uplatněn rovněž shodný nárok, tj. nárok na vydání fotoaparátu Mamyia 645 Super. Na tom nic nemění dovolací námitka o chybě v označení výrobního čísla fotoaparátu. Sám dovolatel totiž přiznává, že jeho požadavek na vydání se týká jedné a téže věci, tedy fotoaparátu, který žalovanému předal dne 21. 2. 1995 a který chce zpět, a že k nesprávnému označení výrobního čísla fotoaparátu došlo v důsledku zjevné nesprávnosti při opisu z protokolu o jednání; vzhledem ke všem okolnostem však není pochyb, že jde stále o tentýž fotoaparát. Nerozhodná z hlediska totožnosti uplatněného nároku je i námitka, že se původní řízení týkalo fotoaparátu Nikon F 70 s objektivem, přičemž vrácení fotoaparátu Mamiya 645 Super mělo být jen důsledkem relativní neplatnosti směnné smlouvy. Rovněž v předešlém řízení žalobce po žalovaném požadoval vydání fotoaparátu Mamiya 645 Super s příslušenstvím, i když oproti vydání fotoaparátu Nikon F 70 s příslušenstvím; i v tomto řízení mohl soud o žalobě meritorně rozhodnout jen tehdy, pokud posoudil oprávněnost nároku žalobce na vydání jím požadovaného fotoaparátu. V obou řízeních vyplývá uplatněný nárok na vydání fotoaparátu Mamiya 645 Super ze stejného skutku, neboť vždy je skutkovým podkladem pro posouzení věci jednání účastníků dne 21. 2. 1995 spočívající v předání předmětného fotoaparátu žalovanému (toho fotoaparátu, jehož vydání se nyní žalobce po žalovaném domáhá). Jak již výstižně uvedl odvolací soud, na tomto závěru nemění nic skutečnost, že v předchozím řízení měl žalobce zato, že jednání účastníků dne 21. 2. 1995 vykazovalo znaky smlouvy směnné a nyní zcela totožné jednání posuzuje z pohledu smlouvy o půjčce. Zde může dovolací soud plně odkázat na vyčerpávající odůvodnění odvolacího soudu s tím, že právní kvalifikací žalobce není soud vázán a rozdílná kvalifikace skutku (skutkového děje) po stránce právní nemění nic na tom, že jde o stále tentýž skutek (skutkový děj). Nevýznamné jsou námitky dovolatele směřující proti správnosti rozhodnutí soudu v předchozím řízení, včetně té, že v řízení nebylo ve skutečnosti ani rozhodnuto o nároku, jenž byl jako předmět řízení vymezen v žalobě. K uplatnění těchto námitek slouží účastníku opravné prostředky proti původnímu rozhodnutí; v rámci řízení o nové žalobě není soud oprávněn zkoumat správnost rozhodnutí soudu o žalobě podané dříve.
Opodstatněná není ani námitka žalobce, že rozsudek v předchozím řízení dosud nenabyl právní moci. Podle §159 o. s. ř. je v právní moci rozsudek, který byl doručen a již ho nelze napadnout odvoláním. Závěr o právní moci rozsudku tedy činí soud na základě posouzení, zda byl řádně doručen a zda již všem oprávněným osobám uplynula lhůta k podání odvolání. Žalobcem vznesené pochybnosti ohledně vyhlášení rozsudku v předchozím řízení nejsou způsobilé zvrátit závěr odvolacího soudu dovozující, že tento rozsudek nabyl právní moci, neboť otázka jeho vyhlášení je z pohledu aplikace §159 o. s. ř. irelevantní. Pro úplnost je namístě dodat, že zmíněnou argumentací, stejně jako výtkami, že v předchozím řízení bylo ve skutečnosti rozhodnuto o něčem jiném, než žalobce požadoval, jsou namítány vady předchozího řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí v tam projednávané věci; k uplatnění těchto námitek byl však žalobce oprávněn pouze v předchozím řízení. Navíc i kdyby byly správné domněnky žalobce, že rozsudek vydaný v předchozím řízení dosud nenabyl právní moci, případně že o tam uplatněném nároku nebylo dosud soudem vůbec rozhodnuto (resp. bylo rozhodováno o jiné věci, než kterou žalobce učinil předmětem předchozího řízení), bránila by meritornímu rozhodnutí v předmětném řízení překážka dříve zahájeného řízení (tzv. překážka litispendence – srov. §83 o. s. ř.), která je rovněž neodstranitelná. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, by i v takovém případě obstálo.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, shledal-li správným závěr soudu prvního stupně, že projednání žaloby brání překážka věci rozsouzené. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ze spisu se nepodává, že by žalovanému nějaké náklady v této fázi řízení vznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu