ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1277.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1277/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. P., a b) J. P., proti žalované L. Z., o zaplacení částky 153.902,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1226/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2004, č. j. 17 Co 268/2002-91, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2004, č. j. 17 Co 268/2002-91, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. června 2001, č. j. 4 C 1226/99-57, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna každému žalobci zaplatit částku 76.951,20 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 31. 1. 1997 do zaplacení, se zamítá.
II. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2004, č. j. 17 Co 268/2002-91, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou dne 3. 11. 1999 domáhali, aby žalovaná každému z nich zaplatila 76.951,20 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které na jejich úkor získala tím, že po smrti jejich otce provedla výběr zůstatku vkladu na účtu, který nabyli v dědickém řízení.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 25. června 2001, č. j. 4 C 1266/99-57, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku částku 76.951,20 Kč a rozhodl o nákladech řízení a poplatkové povinnosti. Vyšel ze zjištění, že otec žalobců MVDr. M. P. zemřel 29. 10. 1995 bez zanechání závěti. Žalobci (tehdy nezletilí) coby jediní dědici uzavřeli dne 14. 4. 1997 dědickou dohodu, podle níž oba nabývají každý rovným dílem veškerý zůstavitelův majetek. Okresní soud ve Znojmě za nezletilé žalobce schválil dohodu o vypořádání dědictví rozsudkem ze dne 5. 9. 1997, sp. zn. Nc 567/9, jenž nabyl právní moci dne 12. 11. 1997. Tentýž soud pak v dědickém řízení dohodu žalobců schválil usnesením ze dne 4. prosince 1997, č. j. D 1313/95-76, které nabylo právní moci dne 3. 1. 1998. Do aktiv dědictví po zůstaviteli, které žalobci nabyli, byl zařazen i zůstatek na běžném účtu u A., a. s., jenž činil ke dni smrti zůstavitele 103.902,40 Kč, a zůstatek na vkladovém účtu u A. a. s., jenž činil k témuž dni 50.000,- Kč. V důsledku zrušení vkladového účtu ke dni 29. 2. 1996 byla jistina 50.000,- Kč převedena na běžný účet, k němuž měla žalovaná dispoziční oprávnění, a vybrala z něho po smrti zůstavitele celkem 153.902,40 Kč. O výběru částky 100.000,- Kč se matka v tu dobu nezletilých žalobců A. P. dozvěděla dne 9. 9. 1996 při jednání o dědictví u notáře. O výběrech dalších částek, které žalovaná uskutečnila od 12. 12. 1995 do 9. 8. 1996, se žalobci dozvěděli 20. 3. 1997, kdy jim soudní komisař sdělil, že na běžném účtu je zůstatek 279,40 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se na úkor žalobců bezdůvodně obohatila tím, že z běžného účtu zůstavitele po jeho smrti vybrala celkem částku 153.902,40 Kč, a je tedy povinna získané bezdůvodné obohacení vydat (§451, §456 a §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal oprávněnou s odůvodněním, že žaloba byla podána před uplynutím objektivní i subjektivní promlčecí doby. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby totiž spojoval s okamžikem, kdy byla soudem schválena dohoda o vypořádání dědické dohody za nezletilé žalobce (teprve tehdy mohli žalobci uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení u soudu).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. února 2004, č. j. 17 Co 268/2002-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému ze žalobců částku 76.6851,20 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 31. 1. 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně převzal a doplnil jej o zjištění, že na běžný účet zůstavitele zaměstnavatel žalované poukázal mzdu za období od 1. 12. 1994 do 30. 9. 1995 v celkové částce 59.069,- Kč. Žalovaná na nákladech pohřbu zůstavitele vynaložila celkem 16.390,- Kč, JUDr. P. D., který zastupoval zůstavitele v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, zaplatila vyúčtovanou odměnu v částce 4.470,- Kč a PhDr. M. S. zaplatila částku 10.000,- Kč za vypracování daňového přiznání, vedení účetnictví a uzavření firmy zůstavitele. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná získala výběrem částek z běžného účtu zůstavitele majetkový prospěch na úkor žalobců, a to v důsledku plnění bez právního důvodu. Současně ovšem konstatoval, že tento závěr se prosadí s výjimkou finančních prostředků představujících mzdu, kterou zaměstnavatel zasílal žalované na uvedený běžný účet. Vzhledem ke vznesené námitce promlčení však zaměřil pozornost především na posouzení této námitky, již shledal důvodnou. Soudu prvního stupně nepřisvědčil, že promlčecí doba počala plynout 13. 11. 1997, tedy dne následujícího po dni, kdy nabyl právní moci rozsudek opatrovnického soudu prvního stupně ze dne 5. září 1997, sp. zn. Nc 567/99, jímž byla schválena dohoda o vypořádání dědictví. Zdůraznil, že v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení není počátek promlčecí doby, která je upravena v §107 obč. zák., vázán na actio nata (tj. na okamžik, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé). Protože subjektivní dvouletá promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (§107 odst. 1 obč. zák.), a matka žalobců (jejich zákonná zástupkyně) se o výběru částky 100.000,- Kč dozvěděla od žalované dne 9. 9. 1996, počala téhož dne běžet subjektivní promlčecí doba, jejíž konec připadl na 9. 9. 1998. Tímto dnem se právo na vydání částky 100.000,- Kč promlčelo (vzdor tomu, že v tu dobu ještě běžela objektivní promlčecí doba). Současně podotkl, že žalobci byli jedinými dědici po zůstaviteli, a věděli tudíž, že k bezdůvodnému obohacení mohlo dojít jedině na jejich úkor. Schválením dědické dohody došlo pouze k vyjasnění, co který z nich z dědictví nabyl. V případě, že by byl správný názor žalobců, že počátek subjektivní promlčecí doby je třeba vázat na právní moc rozhodnutí soudu, jímž byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, i tak by k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení došlo a to uplynutím objektivní promlčecí doby (k výběru částky 100.000,- Kč došlo dne 31. 10. 1995, poslední den tříleté objektivní promlčecí doby připadl na 31. 10. 1998 a žaloba byla podána dne 3. 11. 1999). U částky 53.902,40 Kč počala běžet subjektivní promlčecí doba v blíže nezjištěný den měsíce března 1997, kdy žalobci obdrželi od pověřeného soudního komisaře přípis se sdělením, že ke dni 31. 1. 1997 byl na běžném účtu jejich otce zůstatek ve výši 279,40 Kč. Odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se tím, který konkrétní březnový den se žalobci o výběru dozvěděli, neboť žaloba byla podle jeho názoru podána před uplynutím subjektivní promlčecí doby. Ze zjištění, že výběry dalších částek (jež v souhrnu činily 53.902,40 Kč) žalovaná uskutečnila v době do 9. 8. 1996, dovodil, že objektivní tříletá promlčecí doba počala běžet právě tímto dnem a její konec připadl na 9. 8. 1999, tedy opět na den předcházející podání žaloby. Nárok na vydání částky 53.902,40 Kč je proto rovněž promlčen. Nepřitakal námitce žalobců, že v posuzovaném případě délka objektivní promlčecí doby činila deset let, neboť žalovaná získala bezdůvodné obohacení úmyslně (§107 odst. 2 obč. zák.). S poukazem na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2002, vyslovil, že rozhodujícím znakem úmyslu (ať přímého či nepřímého) je předchozí vědomost subjektu, který se neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním získává nebo získat může hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu nenáležejí. Obecné tvrzení žalobců, že žalovaná jednala „nade vší pochybnost“ úmyslně a že její jednání v sobě nese znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže či zpronevěry, nepovažoval za postačující. I když postup žalované odvolací soud neshledal v souladu s právními předpisy (úhradu veškerých dluhů měla ponechat na žalobcích a své případné pohledávky za zůstavitelem měla přihlásit do dědictví), zároveň uzavřel, že zjištěné skutkové okolnosti (na běžný účet zůstavitele zaměstnavatel žalované poukázal mzdu v celkové výši 59.069,- Kč, žalovaná na nákladech pohřbu vynaložila částku 16.390,- Kč a částky 4.470,- Kč a 10.000,- Kč zaplatila za zůstavitele jeho věřitelům) nenasvědčují tomu, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení úmyslným jednáním. Proto se nemůže uplatnit objektivní promlčecí doba deseti let.
Žalobci v dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. napadli správnost právního závěru odvolacího soudu, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby je spojen s okamžikem, kdy se při jednání u notáře (9. 9. 1996), případně z přípisu notáře (březen 1997) dozvěděli, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se takto obohatil. I nadále jsou přesvědčeni, že subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet, dokud není zřejmé, na čí úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Tak tomu je až v okamžiku, kdy rozhodnutí, jímž opatrovnický soud schválí uzavřenou dědickou dohodu nezletilých dědiců, nabyde právní moci. Protože rozhodnutí opatrovnického soudu nabylo právní moci dne 4. 12. 1997 a žaloba byla podána dne 3. 11. 1999, nemohlo dojít k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nelze totiž vyloučit, že podle dědické dohody mohl celý nárok vůči žalované připadnout jen jednomu z nich. Na úkor toho, který nárok nezíská, by proto subjektivní promlčecí doba nemohla začít běžet vůbec. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobci namítli, že právní závěr odvolacího soudu o délce objektivní promlčecí doby spočívá na nesprávném skutkovém zjištění, že žalovaná bezdůvodné obohacení nezískala jednáním úmyslným, nýbrž nedbalostním. Mají za to, že na straně žalované je splněn kvalifikační znak úmyslného jednání při získání bezdůvodného obohacení, v důsledku čehož došlo k prodloužení objektivní promlčecí doby ze tří na deset let. Z dědického spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. D 1313/95 vyplývá, že žalovaná si musela být při výběru téměř celé částky z běžného účtu zůstavitele vědoma, že po jeho smrti zanikají veškerá zmocnění k dispozičním právům, a že vybírá prostředky, které jí nenáleží; proto bance zatajila úmrtí majitele účtu. I když z obsahu dědického spisu je nesporné, že na účet docházela též mzda žalované, zároveň se z něho podává, že za stejnou dobu byla vybrána nejméně taková částka. Pohledávky za advokátem JUDr. P. D. a účetní zůstavitele PhDr. S. považují z podrobně rozvedených důvodů za sporné, a proto je v dědickém řízení neuznali. Nejsou srozuměni ani s výroky, jimiž odvolací soud rozhodl za aplikace §142 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení, aniž zohlednil jejich majetkové a sociální poměry, které odůvodňovaly použití §150 o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhli rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami - účastníky řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žalobci žádnou z těchto vad netvrdili a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobci obsahově konkretizován.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kde se na jeho úkor obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je specielně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá (resp. desetiletá). Obecná promlčecí doba podle §101 obč. zák. se tu proto neuplatní. Počátek promlčecích dob podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák. je upraven odlišně. Počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve. Zatímco pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení fakticky vzniklo, počátek subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; vyžaduje se přitom skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného. V tomto smyslu subjektivní promlčecí doba počíná běžet od okamžiku, kdy oprávněný zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení a odpovědný subjekt, který bezdůvodné obohacení získal.
V posuzovaném případě spočívá bezdůvodné obohacení žalované v tom, že bez právního důvodu (kromě částky představující její mzdu) po smrti otce žalobců provedla výběry peněz z účtu zůstavitele, které nabyli žalobci děděním po svém otci.
Žalobcům nelze přisvědčit, že před tím, než rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 9. 1997, č. j. Nc 567/97-6, jímž byla za nezletilé žalobce schválena dohoda o vypořádání dědictví po jejich zemřelém otci, nabyl právní moci, nemohli právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplatnit a že teprve tímto okamžikem získali znalost, na čí úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Otázku určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. v obdobném případě Nejvyšší soud České republiky již vyřešil ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 10/2001. V něm dospěl k závěru, že i když právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto), podle §460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. S poukazem na závěry vyjádřené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/1974, vyslovil, že v období od smrti zůstavitele až do vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Jsou proto kromě jiného oprávněni uplatnit i nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl-li třetí osobě v souvislosti se zmenšením majetku náležejícího do dědictví jednáním této třetí osoby. Protože od těchto závěrů není důvod se odchylovat ani v dané věci, je správný názor odvolacího soudu, že pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby bylo rozhodující, kdy se dědici (žalobci) skutečně dozvěděli o tom, že se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohatila výběrem peněz z běžného účtu, který patří do dědictví po jejich zemřelém otci. Z toho tedy plyne, že počátek subjektivní promlčecí doby nebyl v tomto případě závislý na nabytí právní moci rozhodnutí opatrovnického soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví za tehdy nezletilé žalobce.
V posuzovaném případě bylo nepochybně zjištěno, že otec žalobců zemřel dne 29. 10. 1995. Již od tohoto data byli žalobci jako dědici legitimováni (společně a nerozdílně) k uplatnění případného nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Žalobci, resp. jejich matka A. P. získala vědomost o výběru částky 100.000,- Kč z běžného účtu zůstavitele dne 9. 9. 1996 a částky 53.902,40 Kč v měsíci březnu 1997 (20. 3. 1997). Od těchto okamžiků začala běžet subjektivní dvouletá promlčecí doba; u částky 100.000,- Kč její konec připadl na 9. 9. 1998 a u částky 53.902,40 Kč na měsíc březen 1999 (konkrétně na 20. 3. 1999). Protože žaloba byla podána u soudu až dne 3. 11. 1999, došlo k promlčení obou částek v důsledku marného uplynutí subjektivní promlčecí doby, neboť její běh skončil dříve než u objektivní promlčecí doby (částka 100.000 Kč byla vybrána dne 31. 10. 1995 a částka 53.902,40 Kč nejpozději dne 9. 8. 1996).
Za této situace je pak nadbytečné zabývat se otázkou, zda objektivní promlčecí doba byla tříletá či desetiletá, neboť i kdyby závěry odvolacího soudu, že objektivní promlčecí doba byla v tomto případě tříletá, nebyly správné, nemělo by to vliv na správnost posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby a na správnost závěru, že právo na plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo v důsledku marného uplynutí samostatně běžící subjektivní promlčecí doby.
Lze tak uzavřít, že žalobcům se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit věcnou správnost závěru odvolacího soudu, že právo žalobců na vydání plnění z bezdůvodného obohacení ve výši 153.902,40 Kč je promlčeno (byť u částky 53.902,40 Kč posuzoval odvolací soud promlčení z hlediska objektivní promlčecí doby). Dovolací soud proto dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu nepřichází podle §237 odst. 1 o. s. ř. v úvahu, neboť výrok o nákladech řízení, který má vždy povahu usnesení (byť je začleněn do rozsudku soudu), není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání není založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť napadené nákladové výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení pro jeho nepřípustnost odmítnout (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobcům právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu