ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1316.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1316/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně E. J., proti žalované E. B. H. s. r. o., o zaplacení částky 317.376,- Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 594/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. srpna 2004, č. j. 9 Co 779/2003-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. M. K., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 317.376,- Kč s tvrzením, že je dědičkou po svých rodičích E. a V. M., kteří vnesli majetek do Z. d. T. Jejich transformační podíly byly stanoveny částkou 230.244,- Kč pro E. M. a částkou 354.481,- Kč pro V. M. Žalobkyně zdědila po svém otci částku 202.254,- Kč a po matce částku 115.122,- Kč. Uvedené pohledávky měla nejprve za společností Z. ú. s. r. o., později za žalovanou, která je převzala.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 9. června 2003, č. j. 9 C 594/2003-43, uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 317.376,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co žalobě vyhověl vydáním platebního rozkazu ze dne 11. dubna 2003, č. j. Ro 1795/2002-36, jehož součástí byla i výzva ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř., aby se žalovaná ve lhůtě třiceti dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě s poučením podle §114b odst. 5 o. s. ř. o následcích neuposlechnutí této výzvy. Proti platebnímu rozkazu podala žalovaná včas odpor, ve kterém bez bližšího odůvodnění pouze uvedla, že „nemá vůči žalobkyni v žalobě uvedené závazky“. Protože se ve lhůtě třiceti dnů ode dne podání odporu písemně ve věci nevyjádřila, dovodil soud prvního stupně, že nastala fikce uznání nároku žalovanou podle §114b odst. 5 o. s. ř. Poté, co konstatoval, že žalobou uplatněný nárok má oporu v hmotněprávních předpisech, neboť jde o pohledávku žalobkyně vůči žalované z titulu transformačního podílu ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 S., kterou nabyla děděním, rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. srpna 2004, č. j. 9 Co 779/2003-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Odmítl námitku žalované, že doplnění k odporu, jež obsahovalo i všechny rozhodující skutečnosti vyžadované výzvou soudu ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř., bylo odesláno příslušnému soudu prvního stupně včas. Konstatoval, že žádné takové podání není ve spise obsaženo. Tvrzení žalované, že vyjádření bylo jejím právním zástupcem omylem odesláno dne 14. 5. 2003 Krajskému soudu v Ústí nad Labem, shledal z hlediska závěru o vzniku fikce uznání nároku nevýznamným, neboť příslušným adresátem vyjádření mohl být jedině soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že byly naplněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Namítá především, že nemohlo dojít ke vzniku fikce uznání nároku, neboť proti platebnímu rozkazu podala odpor, v němž se dostatečně určitým způsobem vyjádřila, že nárok žalobkyně neuznává. Kromě toho ve stanovené lhůtě ještě odeslala soudu doplňující vyjádření, ve kterém znovu nárok žalobkyně odmítla. Pouze v důsledku administrativního pochybení bylo uvedené vyjádření zasláno místo soudu prvního stupně Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Tato svá vyjádření považuje za kvalifikovanou obranu vytvářející překážku pro postup podle §153a odst. 3 o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje i v tom, že odvolací soud vyšel z předpokladu, že žalobkyně má za žalovanou pohledávku v žalované výši. Ve skutečnosti se žalobkyní požadovaný peněžitý nárok opírá o hmotněprávní vztah, jehož účastníkem žalovaná není, a proto nemůže být v dané věci pasivně legitimována. Uvedla, že žalobkyně nárokovanou částku nabyla v rámci dědického řízení jako transformační podíl po svých rodičích ze Z. d. T. podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb. Tyto pohledávky v rámci transformačního projektu převzala obchodní společnost Z. ú. s. r. o. se sídlem M., H. 14, která s nimi již dále nenakládala. Žalované pouze smluvně svěřila správu transformovaného majetku, jeho vydávání, jakož i výplatu transformačních majetkových podílů oprávněným osobám. Žalobkyně, vědoma si toho, přihlásila žalovanou pohledávku z titulu konkurzní věřitelky do konkurzního řízení vedeného za úpadcem společností Z. ú. s. r. o., a konkurzní správkyně úpadce uvedenou pohledávku žalobkyně následně uznala. Za této situace pokládá použití fikce uznání nároku za postup odporující základním principům civilního procesu, zejména principu rovnosti účastníků. Z uvedených důvodů navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s právním závěrem obou soudů, že nastala fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., a proto považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za správné. Vzhledem k tomu, že tato otázka již byla dovolacím soudem řešena, nemá podle žalobkyně napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, kdy byl napadený rozsudek odvolacího soudu vydán, bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z pohledů způsobilých dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
Jelikož je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky v tomto ustanovení uvedené - je-li dovolání přípustné), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
Žalovaná závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost svého dovolání) spojuje s následujícími otázkami. Prvou z nich je, zda postupu podle §114b o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle §153a o. s. ř. bránila okolnost, že žalobou uplatněný nárok není oprávněný. Druhou otázkou je, zda podaný odpor proti platebnímu rozkazu, v němž uvedla, že „nemá vůči žalobkyni v žalobě uvedené závazky“, je vyjádřením ve věci podle §114b odst. 1 o. s. ř. a představuje tak překážku vzniku fikce uznání nároku, který je proti ní uplatněn žalobou, ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř.
Podle §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
Podle §114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Výzva musí být žalovanému doručena do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před soudem prvního stupně, v jejímž rámci soud nejprve zkoumá, zda žaloba nemá vady, které brání pokračovat v řízení, zda jsou v ní vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti, a zjišťuje, zda jsou splněny podmínky řízení. K výzvě podle §114b odst. 1 o. s. ř. přistoupí tehdy, je-li třeba v rámci přípravy jednání zjistit stanovisko žalovaného a nelze ponechat jenom na jeho vůli, zda se vyjádří či nikoli (tj. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu). Uvedený postup je vyloučen, jde-li o věc, ve které nelze ve smyslu §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. uzavřít a schválit smír (a tedy vydat rozsudek pro uznání), věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř. nebo o řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř.
Již ve svém rozsudku ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2040/2002 (uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sešitu 27/2004, pod č. C 2231), vyložil dovolací soud, kdy povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňují, aby v rámci přípravy jednání byl žalovaný usnesením podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyzván k vyjádření. Dovodil, že je tomu tak tehdy, jestliže již na základě samotných skutkových tvrzení obsažených v žalobě je zjevné, že žalovanému nároku nelze vyhovět. Nebyl-li postup soudu při vydání usnesení v souladu se zákonem, nemohlo dojít k fikci uznání nároku uplatněného v žalobě a nelze ani rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o. s. ř. Nastala-li ovšem fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř., je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2001, pod č. 93).
V posuzovaném případě žalobkyně proti žalované uplatnila žalobou nárok na výplatu transformačního podílu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, a zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, v platném znění, s tvrzením, že jej nabyla děděním po zemřelých rodičích E. M. a V. M. v celkové výši 317.376,- Kč (115.122,- Kč po matce a 202.254,- Kč po otci). Povinnost uspokojit tento majetkový nárok z bývalého družstva ZD T. přešla na obchodní společnost Z. ú. s. r. o. a posléze na žalovanou. Je tedy zřejmé, že žaloba splňuje všechny formální náležitosti ve smyslu §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., tedy i rozhodující skutečnosti, jimž se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém základě má soud rozhodnout. V žalobě popsaný skutkový děj nenasvědčuje tomu, že ze strany žalobkyně jde o zřejmě bezúspěšné uplatnění práva. Zda žalobce ohledně uvedených žalobní tvrzeních unesl důkazní břemeno či nikoli, by bylo - v případě že by soud nerozhodl rozsudkem pro uznání - teprve předmětem dokazování. Protože však v posuzovaném případě nastala fikce uznání, rozhodl soud prvního stupně správně podle této fikce, aniž byl oprávněn zkoumat, zda je tvrzení žalobkyně podloženo důkazy, zda vylíčení skutkových okolností prokazuje oprávněnost nároku nebo zda se žalobní požadavek jeví jako nedůvodný (srovnej již zmiňované rozhodnutí dovolacího soudu, sp. zn. 32 Cdo 906/98).
Závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí je v dovolání spojován rovněž s posouzením, zda vzniku fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. bránila skutečnost, že žalovaná proti platebnímu rozkazu ze dne 11. dubna 2003, č. j. Ro 1795/2002-36, podala včas odpor, v němž dala najevo, že žalobou uplatněný nárok neuznává.
Odpor proti platebnímu rozkazu podaný žalovanou nelze považovat za písemné vyjádření k žalobě, jímž by splnila povinnost uloženou jí soudem prvního stupně ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř., neboť předmětný odpor odůvodnila pouze v tom smyslu, že „nemá vůči žalobkyni v žalobě uvedené závazky“, a ve stanovené lhůtě k vyjádření již nikterak nereagovala (její tvrzení, že dodatečné vyjádření k odporu bylo předáno k poštovní přepravě dne 14. 5. 2003 a pouze omylem adresováno Krajskému soudu v Ústí nad Labem namísto věcně a místně příslušnému Okresnímu soudu v Lounech, nebylo v rámci odvolacího řízení podepřeno žádnými důkazy a navíc ani nebylo adresováno soudu prvního stupně). Vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. totiž musí obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu, a případně i označení důkazů (či připojení listin). Neobsahuje-li včas podané písemné vyjádření uvedené údaje, týkající se věci samé, má to pro žalovaného stejné procesní následky, jako kdyby se ve stanovené lhůtě vůbec nevyjádřil a ani soudu nesdělil vážný důvod, který mu v tom brání. I v takovém případě (tedy nejen pokud se žalovaný včas nevyjádří) se má za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. Z uvedeného vyplývá, že odpor proti platebnímu rozkazu neobsahující rozhodující skutečnosti, na nichž žalovaná staví svou obranu, byť je z něj zřejmé, že žalovaný nárok neuznává, nesplňuje náležitosti kvalifikovaného vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř., jež představuje překážku vzniku fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. (k tomu srovnej rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 2600/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešitu 29/2004, pod č. C 2628, a usnesení ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 1107/2004).
Lze uzavřít, že odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) právní otázky předestřené k dovolacímu přezkumu posoudil v souladu s příslušnou procesněprávní úpravou a s tím, jak je ustálenou soudní judikaturou vykládána. Žalované se tak nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí tudíž nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáty. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 7.500- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů v částce 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 21. února 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu