ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1327.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1327/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. M. H., proti žalovaným: 1) Mgr. J. H., 2) J. L., a 3) PhDr. C. L., o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 130/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. května 2004, č. j. 12 Co 15/2004-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. července 2003, č. j. 16 C 130/2002-74, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně částku 450.000,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 26. 9. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou z 24. 9. 2001 prodala žalovaná 2) žalobci a jeho manželce nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 97 pro obec Z., kat. úz. Z. u Z. Tato smlouva byla sepsána žalovanou 1), která je advokátkou, a jí byla též poukázána kupní cena. Ta činila podle textu smlouvy 350.000,- Kč, nicméně žalované 1) bylo zaplaceno celkem 803.996,65 Kč. Z této částky předala 800.000,- Kč žalovanému 3), který při uzavření smlouvy jednal za žalovanou 2). Žalobce tvrdil, že navýšená částka 450.000,- Kč představovala zálohu na kupní cenu za další nemovitosti, které hodlal od žalované 2) koupit; zamýšlená smlouva však nakonec nebyla uzavřena a na straně žalovaných tak vzniklo bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně ovšem dovodil, že žalobce toto své tvrzení neprokázal, a uzavřel, že i když jsou pochybnosti o věrohodnosti obrany žalovaných, že částka 450.000,- Kč byla cenou za movité věci nacházející se v prodávaných nemovitostech, není pochyb o tom, že plnění, které žalovaní od žalobce přijali, bylo poskytnuto v souvislosti se shora uvedenou kupní smlouvou. Kupní cena byla tedy sjednána vyšší částkou než je uvedena ve smlouvě, to je právním důvodem plnění žalobce, a proto se nemůže jednat o bezdůvodné obohacení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. května 2004, č. j. 12 Co 15/2004-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Neshledal pochybení ani ve skutkových závěrech soudu prvního stupně, ani v jeho závěrech právních a konstatoval, že částka 450.000,- Kč, kterou žalobce prostřednictvím žalované 1) zaplatil žalovanému 3), představuje část kupní ceny za nemovitosti zapsané na LV č. 97 pro kat. úz. Z. u Z., jež byla sjednána nad rámec ceny uvedené v kupní smlouvě z 24. 9. 2001. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně právem po zhodnocení provedených důkazů nevzal za prokázané tvrzení žalobce, že měly být uzavřeny dvě kupní smlouvy a částka 450.000,- Kč je zálohou na kupní cenu podle druhé z nich, z jejíhož uzavření nakonec sešlo, neboť toto tvrzení podporuje jen účastnická výpověď žalobce a částečně výpověď svědka Č., zatímco ostatní důkazy vyznívají ve prospěch argumentace žalovaných. Jestliže tedy žalovaná částka je částí kupní ceny za nemovitosti, které žalobce a jeho manželka koupili, nemohlo na straně žalovaných vzniknout bezdůvodné obohacení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. V dovolání namítl, že z poskytnutých 800.000,- Kč bylo 350.000,- konzumováno kupní smlouvou, ovšem zbývajících 450.000,- bylo plněním mimo tuto smlouvu a žádný jiný právní titul pro to, aby si žalovaní mohli tuto částku ponechat, neexistuje. Proto jsou žalovaní povinni toto plnění jako bezdůvodné obohacení vrátit. Soud prvního stupně přes pochybnosti o tvrzení žalovaných, že 450.000,- Kč je kupní cenou za nějaké movité věci, uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal neexistenci právního důvodu pro toto plnění. Odvolací soud pak tuto teorii částečně přijal; po právní stránce však věc hodnotil odlišně a vyslovil závěr, že žalovaná částka je plněním představujícím část kupní ceny. Za této situace jsou zde podle přesvědčení žalobce dvě otázky zásadního právního významu, a to zda důkazní břemeno ohledně tvrzení, že pro předání plnění žalovaným neexistuje právní důvod, leží na jeho straně nebo zda tíží žalované, a zda může být v soudním řízení přiznána jako plnění na kupní cenu částka, která převyšuje ujednání o kupní ceně obsažené ve smlouvě. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Odvolací soud postavil své právní posouzení věci na skutkovém závěru, že částku 450.000,- Kč poskytl žalobce žalovaným jako část kupní ceny, na níž se účastníci dohodli nad rámec písemné kupní smlouvy. Na základě tohoto skutkového zjištění pak uzavřel, že tato dohoda byla právním důvodem plnění a že se proto žalovaní nemohli na úkor žalobce bezdůvodně obohatit přijetím plnění bez právního důvodu, jak má na mysli §451 odst. 2 občanského zákoníku. Jak už bylo uvedeno, takto zjištěným skutkovým stavem je dovolací soud vázán. Proto jsou bez významu jakékoli výhrady žalobce ke skutkovým zjištěním, která soudy obou stupňů v řízení učinily. Ty jsou totiž podle obsahu uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ, který přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalobce namítá, že byla nesprávně vyřešena právní otázka rozložení důkazního břemene, ale pomíjí, že odvolací soud se touto otázkou nakonec nezabýval. Jeho rozhodnutí se totiž neopírá o závěr, že žalobce neunesl důkazní břemeno, nýbrž o konstatování, že byl prokázán shora uvedený právní důvod plnění. Uvedená otázka tedy nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, a proto nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit, ani kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 OSŘ [srov. usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru pod č. C 71].
Aby tedy mohlo být dovolání žalobce přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, musel by v něm některým ze shora naznačených způsobů zpochybnit (ovšem výlučně z pohledu odvolacím soudem přijatých skutkových závěrů) právní posouzení otázky, zda se žalovaní na úkor žalobce bezdůvodně obohatili. Nic takového však žalobce nečiní, neboť jeho námitky jsou vesměs polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Žalobce tomuto soudu nevytýká, že měl věc posoudit podle jiného ustanovení než podle §451 ObčZ či že toto ustanovení nesprávně vyložil a jeho dovolání neobsahuje ani námitku, že ze zjištěného skutkového stavu měl být vyvozen závěr o vzniku bezdůvodného obohacení. Žalobce pouze předkládá svoji skutkovou verzi celé věci a nesouhlasí s tím, že ji odvolací soud nepřijal a při právním posouzení věci z ní nevycházel. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle něho správného) skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci. Jedinou výjimkou je pochybnost žalobce o tom, zda bylo možno považovat za plnění na kupní cenu plnění nad rámec písemné kupní smlouvy. Takovéto úvahy by však mohly být spojovány pouze s úvahami o platnosti kupní smlouvy z hlediska ujednání o kupní ceně; odvolací soud ovšem tím, že žalovanou částku považoval za součást dohodnuté kupní ceny, dal najevo, že kupní smlouvu za neplatnou z tohoto pohledu neshledává, a žalobce v dovolání neplatnost kupní smlouvy nenamítá. Vzhledem k vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich skutkového vymezení (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ) se tedy ani dovolací soud nemůže touto otázkou zabývat.
Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku odvolacího soudu nelze přiznat zásadní právní význam a že dovolání žalobce proti meritornímu výroku není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Jelikož pak přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003), nezbývá než konstatovat, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto je Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu