ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1346.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1346/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. P., proti žalovanému R. M., o 29.929,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 21 C 302/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2005, č. j. 8 Co 163/2005-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 21 C 302/2003-26, kterým Okresní soud v Karviné zamítl žalobu, podle níž měl žalovaný zaplatit žalobci mimo pravomocně přiznané částky 29.929,- Kč s příslušenstvím další částku 29.929,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 25. 7. 2003 do zaplacení. Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 59.858,- Kč s příslušenstvím, kterou měli oba účastníci řízení zaplatit společně a nerozdílně jako náhradu škody podle rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 3. 1999, č. j. 5 T 221/98-141. Solidární závazek byl založen tím, že žalobce po předchozí domluvě s žalovaným založil postžirový účet, přičemž z něj vybral žalovanou částku, kterou předal žalovanému, a ten ji spotřeboval. Celou dlužnou částku včetně sankčních úroků a poplatků zaplatil žalobce dne 28. 6. 2003 poškozené bance. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel z ustanovení §511 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) při určení podílu žalobce a žalovaného na vzniklé škodě, odvolací soud na věc aplikoval §439 obč. zák. Nicméně vyšel z toho, že účast žalobce i žalovaného na způsobené škodě byla stejná, a rozhodnutí soudu prvního stupně shledal správným. Výklad obou právních norem není pro dovolatele akceptovatelný, neboť nezohledňuje skutečnost, že finanční prostředky vždy předal žalovanému, který je použil pro svou osobní potřebu. Nesprávným je proto názor o stejném podílu žalobce a žalovaného na vzniklém dluhu, když velikost podílů nebyla v trestním rozsudku stanovena. Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Z tohoto pohledu nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatele, zpochybňující závěr odvolacího soudu o tom, v jakém poměru se účastníci podíleli na způsobení škody. Tato výhrada žalobce se jeví nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Pokud žalobce argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru o tom, že podíl žalobce na vzniku škody byl podstatně menší než poloviční, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci. Je tedy zřejmé, že žalobce v dovolání ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Jelikož i hmotněprávní závěry odvolacího soudu v řešení otázky aplikace §439 obč. zák. na vypořádání vztahu mezi škůdci jsou správné, nemůže mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam.
Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu