ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1355.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1355/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUDr. B. K., advokátky, jako správkyně konkurzní podstaty úpadce P. I., a. s., proti žalovanému J. M., o 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 138/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. července 2004, č. j. 23 Co 110/2004-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.890,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. Č., advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 15. října 2003, č. j. 6 C 138/2003-38, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 130.000,- Kč spolu s úrokem z této částky ke dni 10. 10. 2002 ve výši 37.489,- Kč, a současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. července 2004, č. j. 23 Co 110/2004-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 167.489,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti žalovaného. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 1. 6. 1999 byla uzavřena smlouva o půjčce, podle které P. I., a. s., půjčila žalovanému částku 150.000,- Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku včetně sjednaného úroku splatit nejpozději do 10. 6. 2000. Zatímco soud prvního stupně uvěřil tvrzení žalovaného, že dlužnou částku P. I., a. s. uhradil, neboť bylo podpořeno potvrzením o zaplacení půjčky z 10. 6. 2000 podepsaným prokuristou této společnosti D. T. i výpovědí tohoto svědka, a uzavřel, že dluh zanikl podle §559 obč. zák. splněním, odvolací soud po opakování důkazů uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že svůj závazek ze smlouvy o půjčce splnil. Přisvědčil námitce žalobkyně, že soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy (listiny předložené žalovaným, výslech svědka T. a zprávu auditora) důsledně v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., tedy všechny důkazy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, a že především nepřihlédl k tomu, co vyplynulo z auditorské zprávy a s tímto důkazem se nijak nevypořádal. Konstatoval, že rozpory mezi tvrzením žalovaného a výpovědí svědka T. o zaplacení zbytku půjčky byly soudem prvního stupně ponechány bez povšimnutí. Odvolací soud neuvěřil výpovědi svědka D. T., že jako prokurista obchodní společnosti P. I., a. s. (dále rovněž „úpadce“) převzal od žalovaného dne 10. 6. 2000 částku 141.998,42 Kč a že téhož dne předal žalovanému částku 130.000,- Kč jako zálohu na objednané práce, které měl žalovaný pro úpadce v té době provádět nad rámec ostatních „obvyklých“ prací, jež žalovaný jinak měsíčně úpadci fakturoval. Svědek D. T., jehož výpověď odvolací soud zopakoval, totiž nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč byla půjčka poskytnutá žalovanému i po 10. 6. 2000 vedena v pohledávkách úpadce jako neuhrazená a proč se v účetních dokladech úpadce nenalézá doklad o jejím zaplacení, přestože vystavení příjmových i výdajových dokladů bylo ve firmě zcela obvyklé. Odvolací soud zdůraznil, že věrohodnost výpovědi žalovaného je podstatně snížena tím, že byla v průběhu řízení měněna. Žalovaný původně tvrdil, že k zániku závazku z půjčky došlo započtením vzájemných pohledávek, a existenci takové pohledávky za úpadcem prokazoval fakturami na celkovou částku 150.000,- Kč (viz. zálohová faktura z 10. 6. 2000 na 130.000,- Kč, faktura z 22. 3. 2001 na 120.000,- Kč a faktura z 2. 5. 2001 na 30.000,- Kč). I když posléze (před odvolacím soudem) vysvětlil způsob úhrady půjčky jinak (v souladu s obsahem původní výpovědi svědka T.), setrval na svém tvrzení, že zmíněné faktury úpadci postupně předával a byly mu proplaceny. Ani jedna z uvedených faktur, stejně jako doklad výdajový a příjmový z 10. 6. 2000 se však v seznamu účetních dokladů z období od 1. 1. 1999 do 31. 3. 2001, které jsou obsahem zprávy auditora z 29. 9. 2003, nenachází. Odvolací soud uzavřel, že skutková zjištění jsou převážně souladná pouze tam, kde vyplývají z důkazů žalovaného; pokud jsou konfrontována s dalšími důkazy (zejména obsahem zprávy auditora), pak se dostávají do protikladu do té míry, že při plném respektování zásady volného hodnocení důkazů nelze tento rozpor překlenout (logicky přijatelné vysvětlení pro rozpor mezi obsahem listin v držení žalovaného a v účetnictví úpadce nepodal ani žalovaný, ani svědek T.). Lze-li připustit, že (podle svědka) mohlo dojít výjimečně ke ztrátě některých dokladů, pak tento předpoklad je vysoce nepravděpodobný, pokud se nenalezl ani jeden z 5 dokladů, které měly přímo či nepřímo zaplacení žalované částky prokazovat. Rozhodujícímu tvrzení o zaplacení půjčky vyplývajícímu z výpovědi svědka T. tak nelze přikládat věrohodnost a tedy ani pravdivost a stejně tak nelze považovat za pravdivé údaje, které vyplývají z listinných důkazů žalovaného (tedy z příjmového a výdajového dokladu vydaného žalovaným dne 10. 6. 2000). Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž výslovně vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že jej nelze činit odpovědným za to, že věřitel neprovedl ve svém účetnictví potřebné zápisy. Zdůrazňuje, že předložil kvitanci úpadce, která je podepsána relevantní osobou, jež potvrdila přijetí peněz. Naproti tomu zpráva auditora je pouhou zprávou o tom, co je v účetnictví evidováno, nepodává však informace o tom, „jaká práva a povinnosti účetní jednotka ve smyslu hmotného práva má“. Auditor nebyl ani při uzavírání smlouvy o půjčce, ani při vrácení půjčených peněz. Úvaha odvolacího soudu a jeho pojetí §132 o. s. ř. týkající se volného hodnocení důkazů podle názoru žalovaného zcela vybočila z uznatelných mezí. Žalovaný je toho názoru, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, neboť soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, podcenil jak listinný důkaz (kvitanci), tak výpověď svědka o přijetí finančních prostředků prokazující splnění dluhu. Výsledek hodnocení důkazů tak neodpovídá tomu, co mělo být v rámci řízení z provedeného dokazování zjištěno. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Namítá, že žalovaný sice v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, jeho výtky se však týkají výlučně skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. jeho hodnocení provedených důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem považuje žalobkyně za bezchybné a plně se s ním ztotožňuje. Odvolací soud zopakoval důkazy a zjednal si tak rovnocenný podklad pro odlišné hodnocení důkazů promítající se do jeho skutkových závěrů. Správně vyhodnotil jak skutečnost, že ani jeden z dokladů předkládaných žalovaným se u úpadce nedohledal, tak rozpory ve výpovědích žalovaného a svědka T. Žalobkyně je přesvědčena, že jsou-li skutková zjištění odvolacího soudu správná, mají-li oporu v provedeném dokazování a odpovídají-li pravidlům logického myšlení, nemůže dovolací soud hodnocení důkazů provedené v nalézacím řízení přezkoumávat.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Především je namístě uvést, že oznámení žalobkyně ze dne 27. 2. 2005 o postoupení pohledávky za žalovaným na T. I., spol. s r. o. , vzal dovolací soud na vědomí, avšak připomíná, že aplikace ustanovení §107a o. s. ř. je v dovolacím řízení vyloučena (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Každé podání, tedy i dovolání, je soud povinen posoudit podle jeho obsahu. I když žalovaný v dovolání výslovně zmiňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, veškerá obsahová argumentace je zaměřena ke kritice skutkových závěrů, k nimž odvolací soud v dané věci dospěl. Dovolatel totiž vytýká odvolacímu soudu, že neuvěřil jeho tvrzení, že půjčku věřiteli vrátil, byť je podpořeno jak jím předloženými listinnými důkazy, tak výpovědí svědka T.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalovaného, odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ústícími v závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že věřiteli půjčku vrátil, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti. Žalovaný zároveň vychází z odlišného skutkového závěru, než odvolací soud, tj. činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, na němž pak buduje i své vlastní - od odvolacího soudu odlišné - právní posouzení věci.
Skutkový závěr dovozující, že žalovaný neprokázal, že půjčku věřiteli, tj. P. I., a. s., vrátil, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování. Zdůvodnil přitom náležitě a zcela logicky, proč uvěřil tvrzení žalobkyně podpořenému obsahem zprávy auditora, že peníze, které si žalovaný od zmíněné obchodní společnosti dne 1. 6. 1999 půjčil, vráceny nebyly, zatímco nevěrohodnou (a to i přes shodu mezi jeho tvrzením a výpovědí svědka T.) shledal obranu žalovaného, že svůj závazek ze smlouvy o půjčce ke dni 10. 6. 2000 splnil. Řádně a logicky pak odvolací soud zdůvodnil rovněž to, jak vyhodnotil z hlediska věrohodnosti, resp. pravdivosti svědeckou výpověď D. T. a jím signovaný doklad potvrzující vrácení půjčky.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Odvolacímu soudu v tomto směru žádné pochybení nelze vytknout. Ze spisu je zřejmé, že hodnotil poznatky způsobem uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř., a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, ze svědecké výpovědi a z listinných důkazů, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Okolnost, že za situace, kdy žalovaný svou výpověď ohledně způsobu úhrady půjčky v průběhu řízení měnil a kdy se v seznamu účetních dokladů obsažených ve zprávě auditora nenachází ani příjmový a výdajový doklad z 10. 6. 2000 a ani jedna z faktur, jimiž měl žalovaný fakturovat své práce pro P. I., a. s., odvolací soud upřel hodnotu pravdivosti, event. věrohodnosti výpovědí žalovaného i svědka T., stejně jako listinným důkazům žalovaného, pravidlům logického myšlení neodporuje.
Jestliže odvolací soud neshledal věrohodnými výpovědi žalovaného a svědka T. a nepokládal za pravdivé skutečnosti, které vyplývají z listinných důkazů žalovaného (tzn. neshledal dostatečnou obranu žalovaného, že půjčku vrátil), přičemž vylíčil, proč takovým způsobem hodnotil tyto důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), nemůže dovolací soud, ať je uplatněn jakýkoli dovolací důvod, do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku.
Protože dovolatel brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze jeho požadavku, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu shledáno nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., přisvědčit. Lze tudíž uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a dovolatelem ani tvrzeno), že řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení úspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady představuje odměna advokáta za vyjádření k dovolání ve výši 14.815,- Kč stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1, §16 odst. 1 a §18 odst. vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, a paušální částka náhrady výdajů advokáta podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 16. března 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu