ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1360.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1360/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce O. s. p. o., občanského sdružení, proti žalované M., s. a d. u. o. s., občanskému sdružení, o zaplacení 432.521,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 446/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č. j. 15 Co 188/2004-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. P. M., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 432.521,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje škodu, která mu byla způsobena protiprávním jednáním spočívajícím v tom, že žalovaná nerozdělila uvolněný ideální podíl po jednom z vystoupivších členů sdružení mezi zbylé členy tohoto sdružení v poměru odpovídajícím velikosti jejich ideálních podílů.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 27. února 2004, č. j. 16 C 446/2003-29, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2004, č. j. 16 C 446/2003-46, zamítl žalobu požadující, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 432.521,- Kč s 7,5 % úrokem z prodlení z částky 211.109,- Kč od 31. 12. 2001 do 20. 12. 2002 a s 3,5 % úrokem z prodlení z částky 432.521,- Kč od 21. 12. 2002 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je jedním z členů žalované. Valná hromada žalované se dne 25. 9. 1998 v souvislosti s ukončením členství Č. o. s. p. š. (dále jen ČMOSPŠ) usnesla, že podíl tohoto člena bude rozdělen mezi 14 z jejích 32 členů. Toto rozhodnutí valné hromady bylo zrušeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 19 C 353/98, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003. Na mimořádných valných hromadách konaných dne 18. 12. 2001 a 20. 12. 2002 žalovaná rozhodla, že členům sdružení vyplatí tzv. delimitované prostředky bez navýšení o adekvátní podíl po ČMOSPŠ. Na podkladě těchto zjištění dovodil, že rozhodnutím valné hromady žalované, které bylo rozhodnutím soudu zrušeno, nemohla žalobci vzniknout žádná újma. Ta mu mohla vzniknout teprve v důsledku následného rozhodnutí mimořádných valných hromad o delimitaci. Proti nim však žalobce žádný opravný prostředek nepodal (tato rozhodnutí proto zůstala platná a účinná), ačkoliv mu jeho újma musela být zřejmá (připadl mu nižší podíl, než by mu měl podle jeho přesvědčení a výpočtů náležet). Protože rozhodnutí žalované, jimiž měl být žalobce poškozen o žalovanou částku, zůstala v platnosti, je třeba z nich vycházet.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. září 2004, č. j. 15 Co 188/2004-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou správné a odkázal na výstižné a vyčerpávající odůvodnění jeho rozsudku. Zdůraznil přitom, že z nezákonného a následně zrušeného rozhodnutí valné hromady nemohla žalobci vzniknout žádná újma; ta mohla být způsobena až rozhodnutími mimořádných valných hromad o delimitaci, proti nimž však žalobce nebrojil, přestože mu muselo být zřejmé, jaký podíl na něho podle těchto rozhodnutí připadl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Prostřednictvím označeného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s hmotným právem řeší otázku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím orgánu žalované a vznikem škody, která mu vznikla. Současně označil dvě právní otázky, jejichž řešení podle jeho přesvědčení činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným, a to zda rozhodnutí orgánu občanského sdružení, jehož správnost nebyla napadena podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen „zákon o spolcích“), jsou rozhodnutími zákonnými, byť jimi bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem, a zda uplatnění práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu občanského sdružení lze omezit prekluzívní lhůtou zakotvenou v §15 odst. 1 zákona o spolcích, když obecná úprava náhrady škody v občanském zákoníku nezná prekluzi práva na náhradu škody a zná jen promlčení uvedeného práva. Žalobce uvedené námitky podrobně rozvedl a vysvětlil, proč považuje za nesprávný názor, že bezprostřední příčinou vzniku škody byla až jednotlivá delimitační rozhodnutí. Výhrady vznesl rovněž ke způsobu, jakým odvolací soud odůvodnil svůj rozsudek, když uvedl, že se „v zásadě ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně“. Dovolatel navrhl, aby byly zrušeny jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť v žádném případě neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a žalobcem formulované právní otázky zásadního významu nebyly předmětem řešení odvolacího soudu. Pro rozhodnutí byla podstatnou otázka příčinné souvislosti mezi rozhodnutím žalované a škodou, která měla žalobci vzniknout, a nikoliv zda jiná žalobcem nenapadená rozhodnutí žalované jsou zákonná či nikoliv. Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný, neboť správné jsou jak skutkové závěry, které ostatně nebyly účastníky zpochybněny, tak i jeho právní závěry.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že jsou splněny i další podmínky dovolacího řízení uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 o. s. ř., se zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t. j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil; zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být dán též tím, že toto rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nastává až tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř.
Ze znění §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen skutkové závěry odvolacího soud převzít a vycházet z nich i při úvahách o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Žalobce v dovolání brojí především proti závěru odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním rozhodnutím žalované a vznikem škody. Tento závěr však není závěrem právním, nýbrž skutkovým (srov. např. srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru pod č. C 1025). Proto tyto výhrady žalobce nemohou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Pokud jde o právní posouzení věci, připisuje dovolatel zásadní význam řešení otázek, zda rozhodnutí orgánu občanského sdružení, jehož správnost nebyla napadena podle §15 odst. 1 zákona o spolcích, jsou rozhodnutími zákonnými, byť jimi bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem, a zda uplatnění práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu občanského sdružení je omezeno prekluzivní lhůtou zakotvenou v §15 odst. 1 zákona o spolcích, když obecná úprava náhrady škody v občanském zákoníku nezná prekluzi takového práva, ale je založena na jeho promlčení. Přitom ovšem pomíjí, že na řešení těchto otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, i když se k nim okrajově vyjadřuje; odvolací soud založil napadené rozhodnutí na základním závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním rozhodnutím žalované a vznikem škody. Z tohoto důvodu řešení v dovolání nastíněných otázek nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 23, případně usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné zde pod č. C 71).
Předpoklady vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. jsou protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění; tyto podmínky vzniku odpovědnosti za škodu musí být splněny kumulativně, a proto pro zamítavé rozhodnutí je postačující, že jedna z nich není splněna, a ostatními podmínkami již není třeba se zabývat. Závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi rozhodnutím valné hromady a vznikem majetkové újmy tedy sám o sobě musel vést k zamítnutí žaloby. Proto ani z důvodu namítaného rozporu řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem nemůže být přípustnost dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založena.
Výtkou, že rozhodnutí odvolacího soudu „trpí nedostatkem řádného a přezkoumatelného odůvodnění“, byl uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ten však může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě však tento dovolací důvod (i kdyby byl dán) přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Ze všech těchto důvodů je proto zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem (§11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 – srov. článek II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 6., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 (srov. článek II vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí
V Brně 30. října 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu