ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1377.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1377/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. M., a b) V. S., proti žalovanému M. E., jako obecným zmocněncem, o zaplacení částky 115.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 147/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. května 2004, č. j. 40 Co 472/2004-51, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. května 2004, č. j. 40 Co 472/2004-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2003, č. j. 15 C 147/2003-30, uložil žalovanému, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil každému ze žalobců částku 57.500,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jako účastníci sdružení předali dne 4. dubna 1996 otci žalovaného S. E., který jednal jménem žalovaného jako jeho zástupce, částku 100.000,- Kč. Ta měla sloužit jako záloha na výrobu paletových přířezů; otec žalovaného, jak bylo posléze zjištěno v trestním řízení, jež bylo proti němu vedeno, však převzaté peníze použil k jiným účelům. Jelikož k výrobě paletových přířezů nakonec nedošlo, byla mezi žalobci a žalovaným, zastoupeným jeho otcem, uzavřena smlouva, podle níž bude částka 100.000,- Kč považována za půjčku a bude vrácena do 31. 5. 1996 spolu s další později půjčenou částkou 5.000,- Kč a poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 10.000,- Kč. Celková částka 115.000,- Kč však dosud nebyla vrácena. K závěru, že S. E. jednal za žalovaného, dospěl soud prvního stupně na základě výpovědi žalobce J. M. v tomto řízení i v trestním řízení proti S. E. a také na základě toho, co uváděl S. E. v trestním řízení; námitku žalovaného poukazující na rozpory ve výpovědi žalobce M. neshledal důvodnou. Po právní stránce byla věc posouzena podle §657 občanského zákoníku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5. května 2004, č. j. 40 Co 472/2004-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyslovil přesvědčení, že provedené důkazy nevedou k závěru o existenci právního vztahu mezi žalovaným jako zmocnitelem a jeho otcem jako zmocněncem vzniklého na základě dohody o plné moci a tudíž ani k závěru o existenci právních vztahů mezi žalovaným a žalobci, jež by byly důsledkem právních úkonů otce žalovaného jako jeho zmocněnce. Proto nemůže být žalovaný z těchto právních úkonů zavázán a žaloba proti němu není důvodná.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, v němž uplatnili všechny dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Poukázali především na to, že pokud měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil důkazy a přijal nesprávné skutkové závěry, měl jeho rozsudek zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud však sám odlišně zhodnotil důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně a učinil zcela odlišná skutková zjištění ve vztahu k tvrzení, že Svatopluk Eremka jednal jménem žalovaného, aniž by doplňoval dokazování. Pokud na základě těchto odlišných skutkových závěrů rozsudek soudu prvního stupně změnil, postupoval v rozporu s §220 OSŘ. Odvolací soud navíc při hodnocení důkazů pominul podstatnou skutečnost vyplývající z trestního rozsudku proti S. E. a svědčící pro závěr, že S. E. jednal za žalovaného, totiž že z částky 100.000,- Kč převzatých otcem žalovaného bylo 20.000,- Kč použito na mzdy zaměstnanců firmy žalovaného, a nevypořádal se ani s dalšími rozhodnými skutečnostmi, jež jsou v dovolání blíže rozvedeny. Žalobci navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je (pokud jde ve výrok o věci samé) přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalobci nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobci obsahově vymezili, a dospěl k závěru, že jejich dovolání je opodstatněné.
Žalobci sice uvádějí, že uplatňují oba dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 OSŘ, ale podle obsahu dovolání jsou jejich námitky pouze dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 OSŘ. Výhrady proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolatelé nevznášejí; jejich argumentace je založena na kritice procesního postupu odvolacího soudu z hlediska §213 OSŘ a z hlediska správnosti hodnocení důkazů.
Podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení zakládající tento dovolací důvod je kromě jiného procesní postup odvolacího soudu, který vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by podle §213 odst. 2 OSŘ zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil (srov. blíže např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 92/68, z novější judikatury pak rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 61). Právě tímto způsobem postupoval v této věci odvolací soud. Soud prvního stupně založil svůj závěr o tom, že S. E. jednal se žalobci jako zástupce žalovaného, mimo jiné na výpovědi žalobce J. M. jako účastníka řízení, kterou (ve spojení s obsahem trestního spisu) hodnotil jako pravdivou. Odvolací soud při jednání dne 5. května 2004 pouze stručně vyslechl žalobce V. S. k otázce, zda zmocnil J. M. k zastupování při jednání o smlouvě o půjčce; výslech J. M. nezopakoval ani nedoplnil, přesto však (tím, že skutečnosti, o nichž tento žalobce vypovídal, nevzal za prokázané) jeho výpověď před soudem prvního stupně shledal nevěrohodnou. Tím porušil zásadu přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno, a zatížil řízení procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §241a odst. 3 OSŘ lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Již shora bylo uvedeno, že odvolací soud při formování svých skutkových závěrů nevycházel z účastnické výpovědi žalobce J. M., kterou tak (logicky) nepovažoval za pravdivou. Jelikož ovšem tento žalobce vypovídal o skutečnostech, které závěrům, o něž opřel odvolací soud své právní posouzení věci, odporují, bylo povinností odvolacího soudu, aby se při hodnocení důkazů zabýval i touto výpovědí, vysvětlil, proč z ní nevychází, a své úvahy v tomto smyslu vtělil do odůvodnění svého rozhodnutí (srov. §157 odst. 2 OSŘ). Odvolací soud konstatoval, že „nic nenasvědčuje tomu, že dohoda o půjčce peněžních prostředků, opatřená podpisem S. E. …, byla uzavřena po dohodě a s vědomím žalovaného“, a že finanční obnos sice převzal od žalobců S. E., ale „nic nesvědčí pro závěr, že by se tak stalo po dohodě či s vědomím žalovaného“. Přitom však ponechal stranou, že právě takto vypovídal žalobce M. ve své účastnické výpovědi (srov. protokol o jednání soudu prvního stupně konaném dne 19. září 2003 na č. l. 17 spisu – např. „Žalovaný říkal, že otec je oprávněn za něho jednat, brát peníze, když jsem se ptal, jestli to má písemně, tak říkal že ne a že otec je oprávněn jednat.“). Odvolací soud tedy při hodnocení důkazů pominul skutečnosti, které vyšly v řízení najevo. Totéž pak platí pro skutečnost, že část z obnosu převzatého S. E. byla použita na mzdy zaměstnanců žalovaného, vyplývající z rozsudku vydaného v trestním řízení. Soud prvního stupně s ohledem na závěr, který přijal, mohl tuto skutečnost považovat za okrajovou, ale hodlal-li se odvolací soud od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlit, bylo nezbytné, aby i tento fakt vzal v úvahu a vysvětlil, proč ho nepokládá za podstatný. Lze tedy uzavřít, že přinejmenším v těchto dvou směrech odvolací soud při hodnocení důkazů pominul skutečnosti, které vyšly v průběhu dokazování najevo, a naplnil tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ.
Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů úspěšně zpochybnili správnost meritorního výroku napadeného rozsudku. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než tento rozsudek v celém rozsahu, t. j. včetně závislých [§242 odst. 2 písm. b) OSŘ] výroků o nákladech řízení, podle §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ zr ušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V jeho průběhu bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto usnesení (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. října 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu