ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1382.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1382/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Hlavního města Prahy, proti žalovanému S. b. d., o 237.121, 50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 96/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2005, č. j. 64 Co 80/2005-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. E. M., advokátky.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. září 2004, č. j. 21 C 96/2003-76, v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 237.121,50 Kč. Namítá, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a domáhá se jeho zrušení. Přípustnost dovolání opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje ze skutečnosti, že není ve věci pasivně legitimován, neboť nikdy nebyl vlastníkem nemovitosti – domu č. p. 625 v katastrálním území H. a smlouvu o prodeji takové nemovitosti s žalobcem neuzavřel. Pokud jde o kupní smlouvu na dům č. p. 907, kterou účastníci uzavřeli, vyvolal žalobce u žalovaného pochybnosti, v důsledku kterých žalovaný nevěděl, od kterého okamžiku mu běží šedesátidenní lhůta k zaplacení kupní ceny. I když dovolatel připustil, že kupní smlouva, týkající se bytového objektu v P. 5, L. č. p. 907, včetně pozemku p. č. 1040/106 v k. ú. H., obsahuje platné ujednání o smluvní pokutě pro případ pozdní úhrady kupní ceny ve výši 1,5 % z dlužné částky za každý započatý měsíc prodlení, je přesvědčen, že pro nejasnosti ohledně počátku běhu lhůty k zaplacení se vymáhání této pokuty příčí dobrým mravům [§3 a §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)].
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo pro nepřípustnost odmítnuto, neboť žalovaný nevymezil žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by napadené rozhodnuté odvolacího soudu mělo mít zásadní význam, a brojí výhradně proti závěrům soudů obou stupňů o skutkových okolnostech sporu. K námitce nedostatku pasivní legitimace zdůraznil, že koupě domu č. p. 907, včetně pozemku p. č. 1040/106 v k. ú. H., zpochybněna není.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť dřívější rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 24. ledna 2002, č. j. 43 Cm 474/94-25, byl jen pro věcnou nepříslušnost tohoto soudu zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2003, č. j. 11 Cmo 251/2002-40, a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 6.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Výtkou, že pro nejasnosti způsobené žalobcem nevěděl, od kterého okamžiku mu běží šedesátidenní lhůta k zaplacení kupní ceny, dovolatel nezpochybnil právní posouzení věci, nýbrž uplatnil dovolací důvod, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.). Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na takto zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalovaný výhrady nevznáší. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci.
Podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišel žalovaný s tvrzením, že není ve věci pasivně legitimován, neboť nikdy nebyl vlastníkem domu č. p. 625 v katastrálním území Hlubočepy, a kupní smlouva, kterou s žalobcem uzavřel, se týkala domu č. p. 907 ve stejném katastrálním území. Taktéž až dovolacím řízení přednesl své tvrzení o tom, že vymáhání smluvní pokuty se příčí dobrým mravům. K těmto tvrzením dovolací soud nepřihlédl při posuzování přípustnosti dovolání, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohl dovolatel uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů a přesto je neuplatnil.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výroku, jimž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Protože jiné námitky žalovaný ve svém dovolání neuplatnil a dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věty prvé o. s. ř.), nemohl přípustnost dovolání zvažovat z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 bodu 6., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. července 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu