ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1394.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1394/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Ing. K. S., proti žalované R. C., o zaplacení příslušenství pohledávky, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 1357/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2004, č. j. 26 Co 220/2004-191, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P. T., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 773.951,63 Kč se 17% úrokem od 1. 1. 1995 do zaplacení s tím, že jí tato částka náleží podle smlouvy o postoupení pohledávky, kterou účastnice uzavřely dne 18. 10. 1994.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 17. 6. 1999, č. j. 7 C 1205/98-31, uložil žalované povinnost ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 773.951,63 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2000, č. j. 26 Co 38/2000-64, tento rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej v akcesorickém výroku. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího a zamítl návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že smlouvou ze dne 18. 10. 1994 uzavřenou podle §524 obč. zák. žalobkyně postoupila žalované svou restituční pohledávku (z titulu náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob) ve výši 773.951,63 Kč, kterou měla jako osoba oprávněná podle zákona č. 229/1991 Sb. vůči S. s. B. jako osobě povinné podle tohoto zákona. S. s. pak jednal již pouze se žalovanou s tím, že žalobkyně se v její prospěch svého restitučního nároku zřekla. Ve smlouvě o postoupení pohledávky se účastnice dohodly, že cena za postoupení pohledávky ve výši 773.951,63 Kč bude žalobkyni žalovanou uhrazena „nejpozději do konce roku 1994 při vypořádání společných restitucí“. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že bez ohledu na dovětek o vypořádání společných restitucí směřovala vůle smluvních stran k tomu, že cena za postoupení pohledávky bude uhrazena do konce roku 1994.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, č. j. 28 Cdo 521/2001-79, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nepřisvědčil tomu, jak odvolací soud vyložil smluvní ujednání o splatnosti ceny za postoupení pohledávky. Uzavřel, že výklad právního úkonu neodpovídá §35 odst. 2 obč. zák., neboť eliminována byla ta část ujednání, v níž je v souvislosti s lhůtou k plnění zmiňováno i „vypořádání společných restitucí“.
Okresní soud Praha – západ poté rozsudkem ze dne 19. 12. 2002, č. j. 7 C 1357/2001-116, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení. Svá původní skutková zjištění doplnil výslechem otce obou účastnic Z. Ch. Vzal za prokázané, že k vypořádání společných restitucí (a tudíž ke splatnosti ceny za postoupení pohledávky) mělo dojít až po ukončení všech jednání o rodinných restitučních nárocích, přičemž všichni zúčastnění měli za to, že k tomu dojde do konce roku 1994. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci pak soud sporné smluvní ujednání vyložil tak, že splatnost ceny za postoupení pohledávky byla účastnicemi sjednána k okamžiku, kdy budou vypořádány jejich restituce, tj. kdy účastnicím bude povinnými osobami vydán veškerý majetek, na který uplatnily nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. Byl-li ve smlouvě výslovně zmíněn konec roku 1994, šlo pouze o pomocné určení časového horizontu, k němuž se předpokládalo vyřízení všech restitučních nároků. Protože restituční nároky účastnic nebyly dosud vyřízeny, nevznikl žalobkyni ani nárok na zaplacení požadované částky.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 7. 2003, č. j. 26 Co 250/2003-138, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V rozhodnutí vyjádřil závazný právní názor, že smluvní ujednání o lhůtě k plnění ceny za postoupení pohledávky je pro svou neurčitost neplatné. Výslovně se v něm totiž uvádí současně jak pevný termín splatnosti (tj. do konce roku 1994), tak blíže neupřesněné a vyslechnutými svědky různě chápané „vypořádání společných restitucí“. Tuto neurčitost se nepodařilo odstranit ani výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák.
Okresní soud Praha – západ v pořadí třetím rozsudkem ze dne 9. 12. 2003, č. j. 7 C 1357/2001-167, uložil žalované povinnost do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 773.951,63 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 2. 2. 1995 do zaplacení; co do zbytku požadovaného úroku z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že neplatné ujednání o splatnosti ceny za postoupení pohledávky lze od zbytku smlouvy, v níž je obsaženo, oddělit a smlouva sama je platným právním úkonem, neboť ujednání o ceně není její obligatorní náležitostí. V kontextu s tímto závěrem rozšířil dosavadní skutková zjištění výslechem svědků, z nichž čerpal údaj, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení ceny za postoupení pohledávky v průběhu ledna 1995. Dospěl tak k závěru, že splatnost nastala nejpozději 1. 2. 1995, takže úroky z prodlení náleží žalobkyni ode dne následujícího po dni splatnosti.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2004, č. j. 26 Co 220/2004-191, zrušil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 773.951,63 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil. Učinil tak poté, kdy žalobkyně vzala žalobu o zaplacení této částky zpět s tím, že žalovaná ji dobrovolně uhradila. V části výroku, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 773.951,63 Kč od 2. 2. 1995 do zaplacení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podrobně rekapitulujíc dosavadní průběh řízení nesouhlasí se závěrem, že smluvní ujednání o splatnosti částky 773.951,63 Kč je neurčitě a tudíž neplatné. Je přesvědčena, že takovým závěrem odvolací soud „překročil rámec svého objektivního posuzování a své soudcovské nezávislosti“, neboť závěr nerespektuje závazný právní názor dovolacího soudu. Má za to, že jazykovým a logickým výkladem smluvního ujednání o splatnosti ceny za postoupení pohledávky lze vzhledem „k neoddělitelnosti dovětku“, konstatované dovolacím soudem, dovodit, že „ujednání do konce roku 1994 lze považovat ze sjednaný počátek lhůty k plnění a dovětek při vypořádání společných restitucí za datum splatnosti závazku“. Zdůrazňuje, že dovětek „měl svůj hluboký smysl, neboť plnění za postoupenou pohledávku bylo evidentně možné až po vypořádání – tj. předání restitucí – Pozemkovým fondem“. Je-li pohledávka splatná až v okamžiku úplného vypořádání restitucí, k němuž dosud nedošlo (žalovaná dosud jedná o nároku na zaplacení 325.633,20 Kč se S. s. J.), nebylo možné žalobě vyhovět a odvolací soud „protiprávně určil lhůtu splatnosti ve vztahu k první části podmínky sjednané splatnosti, tj. vztahující se ke konci roku 1994“. Žalovaná připomíná, že nároky žalobkyně nikdy nepopírala, snažila se o mimosoudní dohodu s tím, že žalobkyni a její sestře nabízela nepeněžní plnění z jiného majetku (např. převod svého podílu na společně vlastněných nemovitostech v O. nebo na činžovním domě v P. 2), avšak žalobkyně měla zájem výlučně na vyplacení peněz, ačkoli restituce nebyly dosud vypořádány. V zájmu zlepšení vztahů proto před splatností částku 773.951,63 Kč žalobkyni uhradila. Nesprávným shledává rovněž hodnocení provedených důkazů, neboť svědecké výpovědi byly soudem hodnoceny neobjektivně. Soud neměl uvěřit výpovědi svědka B., který byl hlavním iniciátorem podávaných žalob, a jako svědek je velmi nevěrohodný, neboť přiznal, že před svým výslechem hovořil o věci s právním zástupcem žalobkyně.
Žalobkyně se plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Z obsahu dovolání se podává, že žalovaná brojí mimo jiné proti hodnocení důkazů, a to námitkou, že výpovědi svědků byly hodnoceny neobjektivně a že soud neměl uvěřit nevěrohodnému tvrzení svědka B. (zřejmě ohledně výzvy k zaplacení žalované částky). Samotné hodnocení důkazů však nelze zpochybnit prostřednictvím žádného z přípustných dovolacích důvodů, a to ani důvodem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. Dovolací soud neshledal žádná pochybení ve způsobu, jakým bylo v dané věci hodnocení důkazů odvolacím soudem provedeno. Skutkový závěr soudu prvního stupně, s nímž se soud odvolací ztotožnil a jímž je dovozováno, že v lednu 1995 žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění závazku ze smlouvy o postoupení pohledávky, bylo učiněno – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – z výsledků dokazování, zejména z výpovědi svědka PhMr. B. B. Tuto výpověď soud hodnotil v kontextu s výpověďmi dalších svědků (L. B., M. S., MUDr. Z. B.) a shledal ji věrohodnou s tím, že mu nebyly známy důvody, pro které by měl o její pravdivosti důvodně pochybovat. Svědci L. B., M. S. a MUDr. Z. B. sice neurčili termín první výzvy přesně na měsíc leden, avšak všichni uváděli časový údaj přibližně stejně (přelom let 1994 a 1995, počátek roku 1995, leden až únor 1995). Soud vzal v úvahu, že prvním dvěma uvedeným svědkům se dostalo informací převážně zprostředkovaně, zatímco PhMr. B. si pamatoval i na okolnosti jednání a byl tudíž schopen „uvést i časové určení výzvy přesněji“. Z uvedeného vyplývá, že provedené důkazy byly soudy obou stupňů zhodnoceny způsobem vyplývajícím z §132 o. s. ř. a dovolatelka tudíž nemůže s úspěchem soudům vytýkat, že uvěřily svědectví PhMr. B. Je zřejmé, že uvedené zjištění bylo učiněno jen na základě skutečností, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, a současně nebyly pominuty důkazy pro dané zjištění významné, přičemž v hodnocení důkazů a poznatků není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Dovoláním zpochybněné zjištění tak má oporu v provedeném dokazování.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, žalovaná zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že smluvní ujednání o splatnosti ceny za postoupení pohledávky je neplatné pro svou neurčitost a že tudíž splatnost ceny za postoupení pohledávky nastala v důsledku výzvy žalobkyně k jejímu zaplacení; v návaznosti na to nesouhlasí ani s posouzením její povinnosti platit žalobkyni úroky z prodlení.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit.
Mezi účastnicemi je spor toliko o splatnost ceny za postoupení pohledávky a s tím související povinnost žalované platit úroky z prodlení s jejím zaplacením. Splatnost byla mezi účastnicemi ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené dne 18. 10. 1994 sjednána slovy: „nejpozději do konce roku 1994 při vypořádání společných restitucí“. Protože tato formulace vzbuzuje pochybnost, kterým okamžikem má být cena za postoupení pohledávky podle vůle smluvních stran skutečně zaplacena, bylo na místě tuto pochybnost odstranit výkladem zmíněného ujednání. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že ani výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. však nelze okamžik dojednané splatnosti najisto určit. Ujednání totiž výslovně zmiňuje konec roku 1994, avšak zároveň váže splatnost na „vypořádání společných restitucí“, k němuž v tomto termínu nedošlo. Je tudíž vnitřně rozporné. Nelze akceptovat názor dovolatelky, že nebyly-li do konce roku 1994 všechny restituční nároky rodiny povinnými osobami prokazatelně uspokojeny, nelze než dovozovat, že tento termín není z hlediska splatnosti ceny relevantní a splatnost lze uvažovat výlučně z dovětku ujednání (tzn. ke dni podání žaloby nenastala). Takový názor ignoruje část smluvního ujednání, tedy konkrétní údaj zmíněný v souvislosti se splatností ceny a vyjádřený slovy „do konce roku 1994“. Stejně tak nelze přisvědčit původnímu názoru odvolacího soudu, jenž naopak vázal splatnost pouze na jediný konkretizovaný termín a zcela pomíjel dovětek ujednání, v němž se hovoří o „vypořádání společných restitucí“. V nyní přezkoumávaném rozhodnutí odvolací soud postupoval plně v intencích závazného právního názoru uvedeného v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, že ani jednu z částí smluvního ujednání nelze pominout, tedy že ujednání musí být hodnoceno jako celek. Respektoval-li odvolací soud plné znění smluvního ujednání, které je vnitřně rozporné, neboť konkretizovaný termín a dovětek spojující splatnost s vypořádáním všech restitucí účastnic spolu nekorespondují, a nemohl-li žádný z nich upřednostnit, nezbylo mu, než uzavřít, že okamžik splatnosti ceny za postoupení pohledávky nelze bez dalších pochybností z ujednání dovodit. Protože obsah ujednání nelze zjistit ani výkladem, přičemž pochybnosti ohledně sjednaného okamžiku splatnosti ceny za postoupení pohledávky se nepodařilo v řízení odstranit, jde o ujednání neurčité a tudíž podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatné. Závěr, že neplatné ujednání o splatnosti ceny lze od zbývající části smlouvy o postoupení pohledávky oddělit a že samotná smlouva je platným právním úkonem, jenž postrádá ujednání o splatnosti dohodnutého závazku, nebyl v dovolání zpochybněn a je nutné z něho vycházet.
Podle §563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Podle §517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle §517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
V posuzované věci nebyla doba splnění stanovena právním předpisem ani určena v rozhodnutí a jak bylo vyloženo shora, nebyla účastnicemi ani platně dohodnuta. V takovém případě není splatnost závazku dána na uvážení soudu – jak naznačuje dovolatelka v dovolání, nýbrž přichází na pořad aplikace §563 obč. zák. Pro stanovení konkrétního termínu splatnosti je rozhodující zjištění, kdy žalobkyně požádala žalovanou o splnění závazku (o zaplacení sjednané ceny za postoupení pohledávky). Bylo-li zjištěno, že první výzvu k plnění učinila žalobkyně vůči žalované nejpozději 31. ledna 1995 (a jak je rozvedeno výše, žalované se tento skutkový závěr nepodařilo dovoláním zpochybnit), nastala splatnost závazku žalované ve smyslu §563 obč. zák. ke dni 1. 2. 1995. Protože žalovaná svůj dluh k tomuto dni řádně a včas nesplnila, ocitla se ode dne následujícího (tj. od 2. 2. 1995) v prodlení a vznikla jí tím povinnost zaplatit žalobkyni vedle dlužné částky rovněž úroky z prodlení.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných právních závěrů správný. Protože nebylo ani zjištěno (a ostatně ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani existence jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které sestávají z odměny za vyjádření k dovolání ve výši 375,- Kč (§14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), z paušální částky 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006). Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, soud jí podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila; podle §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. listopadu 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu