ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1412.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1412/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. K. proti žalovanému J. K. o zaplacení částky 133.342,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 C 242/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2004, č. j. 11 Co 143/2003-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2002, č. j. 6 C 242/96-108, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 133.342,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 10. 1996 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako leasingový nájemce blíže specifikovaného přívěsného vozíku zapůjčil tento vozík žalovanému na cestu do zahraničí. Při dopravní nehodě, k níž během cesty žalovaného došlo 20. 5. 1996 ve S. r. N. a kterou zavinila třetí osoba, byl přívěsný vozík zcela zničen a žalovaný z tohoto titulu obdržel od německé pojišťovny A. náhradu ve výši 7.500,- DM, což podle kurzu ke dni vyplacení uvedené částky představuje částku 133.342,- Kč. Dne 10. června 1996 uzavřeli účastníci dohodu, v níž se žalovaný zavázal, že nechá pro žalobce nejpozději do 15. 8. 1996 postavit nový vozík s tím, že stavbu bude financovat sám až do výše náhrady, kterou mu poskytne zahraniční pojišťovna. Dohoda však nakonec nebyla realizována, neboť žalovaný za nový vozík nezaplatil zhotoviteli celou požadovanou cenu a žalobce proto odmítl vozík převzít. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, neboť si ponechal plnění pojišťovny na náhradu škody za přívěs, který náležel žalobci, ačkoli od počátku chyběl právní důvod, na jehož základě mohl toto plnění přijmout. Proto je povinen toto bezdůvodné obohacení podle §451 a §456 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) žalobci vydat. Pokud žalovaný namítal, že pohledávka žalobce částečně zanikla v důsledku započtení vzájemné pohledávky žalovaného ve výši 61.446,- Kč, soud prvního stupně konstatoval, že ke dni, kdy žalovaný učinil vůči žalobci kompenzační projev (6. 10. 1997), již tato jeho vzájemná pohledávka neexistovala. Žalobce ji totiž již dříve (8. 9. 1997) započetl na svoji pohledávku za žalovaným ve výši 167.384,- Kč z titulu náhrady škody, která mu vznikla tím, že mu žalovaný nevydal přijaté plnění za zničený vozík a žalobce si tak musel ke splnění svých smluvních závazků za uvedenou částku zajistit vozík od jiné firmy. Existenci pohledávky žalobce za žalovaným z důvodu náhrady škody považoval soud prvního stupně za prokázanou, neboť žalovaný nesplnil svůj smluvní závazek zajistit pro žalobce do 15. 8. 1996 stavbu nového vozíku a odpovídá tak podle §519 ObčZ za vzniklou škodu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. července 2004, č. j. 11 Co 143/2003-131, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o platební povinnosti žalovaného a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V rámci doplnění dokazování si ověřil, že žalobce zaplatil částku 67.384,- Kč za půjčení náhradního přívěsného vozíku ještě předtím, než namítl započtení své pohledávky proti žalovanému, a poté se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukázal na to, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o výpůjčce přívěsného vozíku, z níž pro něho vyplynul závazek po skončení zahraniční cesty vozík žalobci vrátit. V důsledku zničení vozíku při nehodě nemohl objektivně svůj závazek splnit, a proto účastníci uzavřeli 10. 6. 1996 dohodu o stavbě nového vozíku, kterou byl původní závazek nahrazen závazkem novým. Jestliže se žalovaný v této dohodě zavázal poskytnout plnění přijaté od pojišťovny na plnění nového závazku, odvolací soud pochybil, když žalobci přiznal současně nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nárok na náhradu škody z titulu prodlení se splněním závazku z dohody z 10. 6. 1996. Žalovaný zároveň zdůraznil, že se do prodlení se splněním tohoto závazku dostat nemohl, neboť mu žalobce neposkytl potřebnou součinnost (§520 ObčZ). Nedostavil se totiž ve smluvenou dobu na určené místo, kde měla být zaplacena cena vozíku a kde měl vozík převzít. Žalobce vysvětloval nedostatek součinnosti tím, že nebyla zcela doplacena cena vozíku; to mu ovšem nebránilo v převzetí vozíku a navíc výše nedoplatku nedosahovala ani výše v té době splatných pohledávek žalovaného za žalobcem. V prodlení se splněním závazku byl tedy žalobce, nikoli žalovaný. Kromě toho v dohodě z 10. 6. 1996 nebyla dohodnuta doba, kdy má žalovaný závazek splnit, a proto se mohl dostat do prodlení až poté, co ho žalobce ke splnění vyzval. Žalovaný dále zpochybnil správnost posouzení otázky započtení odvolacím soudem. Pokud dohoda z 10. 6. 1996 nahradila jeho původní závazek vrátit vozík, není přípustné, aby mu byla uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení, aniž by bylo k této dohodě přihlédnuto, a aby současně bylo provedeno započtení pohledávky žalobce, jež má mít původ právě v uvedené dohodě. Tím je žalovaný vlastně zavázán plnit dvakrát. Žalovaný je přesvědčen, že buď bude uznána existence dohody z 10. 6. 1996 jako dohody o změně obsahu závazku, resp. narovnání, a všechna práva a povinnosti účastníků se budou odvíjet od ní, nebo uznána nebude a pak z ní nelze odvozovat nárok žalobce na náhradu škody z titulu prodlení žalovaného se splněním závazku předat nový vozík. Pochybení při zjišťování skutkového stavu věci spatřuje žalovaný v tom, že byl považován za prokázaný vznik škody ve výši 167.384,- Kč, ač se žalovaný vůbec nedostal do prodlení, a navíc je zřejmé, že se nejedná o skutečnou škodu, neboť uvedená částka není adekvátní ceně pronájmu vozíku na dobu nepřesahující jeden rok. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, shledal toto dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Napadeným rozsudkem totiž odvolací soud potvrdil ve věci samé v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, přičemž prvý rozsudek (ze dne 7. října 1997, č. j. 6 C 242/96-16, jímž byla žaloba zcela zamítnuta s odůvodněním, že žalovaný přijal plnění od pojišťovny oprávněně), byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 11 Co 40/98-27, se závazným právním názorem, že se do té části vyplaceného plnění, které představuje škodu na přívěsném vozíku, jedná o bezdůvodné obohacení žalovaného, a soud prvního stupně ve svém následném rozsudku z tohoto názoru vycházel.
Proto dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaný obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle §456 věty prvé ObčZ se předmět bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
Podle §580 ObčZ mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle §518 ObčZ byla-li ve smlouvě stanovena přesná doba plnění a ze smlouvy nebo z povahy věci vyplývá, že na opožděném plnění nemůže mít věřitel zájem, musí věřitel oznámit dlužníkovi bez zbytečného odkladu, že na plnění trvá; jestliže tak neučiní, smlouva se od počátku ruší.
Podle §420 odst. 1 ObčZ každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle §519 ObčZ právo věřitele na náhradu škody způsobené prodlením dlužníka není dotčeno ustanoveními §517 a §518 ObčZ.
Podle §520 ObčZ k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. V takovém případě se do prodlení dostává věřitel (§522 věta prvá ObčZ).
V dané věci je nutno především zdůraznit, že žalovaný nezpochybňuje závěr soudů obou stupňů, že mu přijetím plnění pojišťovny představujícího náhradu za poškozený přívěsný vozík vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení. Tento závěr tedy vzhledem k vázanosti dovolacího soudu dovolacími důvody (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ) nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Výhrady žalovaného se týkají pouze posouzení vztahu mezi jeho odpovědností za toto bezdůvodné obohacení a právy a povinnostmi účastníků vyplývajícími z dohody z 10. 6. 1996 a zejména závěru, že žalobce měl vůči němu pohledávku z titulu náhrady škody, na kterou oprávněně započítal vzájemnou pohledávku žalovaného ve výši 61.446,- Kč. Dovolací soud se však s těmito námitkami neztotožňuje.
Jak už bylo uvedeno, dovolací soud musí vycházet z toho, že žalovanému vznikla podle §451 a §456 ObčZ přijetím pojistného plnění povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající plnění pojišťovny. V dohodě z 10. 6. 1996 se žalovaný se souhlasem žalobce zavázal použít pojistné plnění na výrobu nového vozíku, čímž by splnil svoji povinnost vrátit žalobci vozík, vyplývající ze smlouvy o výpůjčce. Žalovaný nemá pravdu, když tvrdí, že nebyla dohodnuta doba, v níž má svůj závazek splnit, neboť z textu dohody z 10. 6. 1996 je zcela zřejmé, že 15. srpen 1996 je „datem konečným“ ke splnění všech povinností, jež na sebe účastníci touto dohodou vzali, t. j. i povinnosti žalovaného předat žalobci nový vozík, který mu nechal na svůj náklad (limitovaný výší přijatého plnění od pojišťovny) postavit. Z formulace smlouvy rovněž zřetelně vyplývá, že po 15. 8. 1996 žalobce nemá na plnění zájem. Dohoda z 10. 6. 1996 je tedy tzv. fixní smlouvou podle §518 ObčZ, která byla tím, že žalobce po marném uplynutí sjednané doby neoznámil žalovanému, že na plnění trvá, od počátku zrušena. To, že žalovaný žalobci dohodnuté plnění neposkytl, je nesporné a s jeho námitkou, že se tak stalo pouze v důsledku prodlení žalobce, nelze souhlasit. Žalovaný totiž nezaplatil zhotoviteli celou cenu za nový vozík (která nepřesáhla výši přijatého pojistného plnění), složil pouze zálohu, a nesplnil tak to, k čemu se v dohodě zavázal. Proto žalobce důvodně (při vědomí, že by zhotovitel požadoval doplacení ceny díla na něm) odmítl vozík převzít. Ostatně sám žalovaný ve své výpovědi při jednání soudu prvního stupně dne 26. srpna 1997 připustil, že zhotovitel by bez zaplacení celé ceny díla vozík ani nevydal. Plnění žalovaného jako dlužníka tedy nebylo nabídnuto řádně a není zde ani nedostatek potřebné součinnosti žalobce jako věřitele k tomu, aby byl dluh splněn; nemůže tudíž jít o prodlení žalobce ve smyslu §522 ObčZ. Jestliže došlo od samého počátku ke zrušení dohody z 10. 6. 1996, závazek žalovaného obstarat žalobci nový vozík zanikl a nadále trvá jeho původní povinnost vydat bezdůvodné obohacení. Proto jsou veškeré úvahy o vztahu mezi touto povinností a právy a povinnostmi účastníků z dohody bez významu.
V důsledku nesplnění závazku žalovaného z dohody a (po jeho zániku) povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení nastala situace, kdy žalobce neměl k dispozici ani nový vozík, ani pojistné plnění, které představovalo náhradu za původní vozík zničený při dopravní nehodě. Proto jsou náklady, které vynaložil v souvislosti se zajištěním náhradního vozíku od jiné firmy, majetkovou újmou, jež je s porušením shora uvedených povinností žalovaného v příčinné souvislosti. Žalobce tudíž měl za žalovaným kompenzabilní pohledávku z titulu náhrady škody. I když tato pohledávka s jeho odpovědností za bezdůvodné obohacení souvisí, jedná se o jiný nárok a nelze přisvědčit žalovanému, když dovozuje, že je vlastně zavázán plnit žalobci dvakrát.
Podle §241a odst. 3 OSŘ lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Uplatněním tohoto dovolacího důvodu žalovaný zpochybnil správnost skutkového zjištění, že výše majetkové újmy vzniklé žalobci v souvislosti s obstaráním náhradního vozíku činila 167.384,- Kč. Omezil se však na obecné argumenty zpochybňující přiměřenost uvedené částky, aniž by poukázal na konkrétní pochybení soudu při hodnocení důkazů. Skutkový závěr soudu prvního stupně o výši škody, převzatý i soudem odvolacím, je postaven na obsahu listin (faktur), jimiž byl proveden důkaz, žádné další důkazy, které by obsah zmíněných listin zpochybňovaly, provedeny nebyly a žalovaný ani žádné takové skutečnosti netvrdil. Pak ovšem nelze postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkového stavu věci a při hodnocení důkazů nic vytknout.
Z toho, co je shora uvedeno, vyplývá, že při posouzení právních otázek, které žalovaný v dovolání vymezil, soudy obou stupňů aplikovaly správná ustanovení občanského zákoníku a správně je též vyložily a že se nedopustily žádného pochybení ani při zjišťování skutkového stavu věci. Uplatněné dovolací důvody tedy nebyly naplněny a žalovanému se jejich prostřednictvím nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit. S ohledem na to Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než jeho dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu