ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1495.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1495/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. V. K., proti žalovanému Ing. J. L., o zaplacení částky 27.324,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 154/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2005, č. j. 31 Co 144/2005-118, 31 Co 145/2005, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 27.324,- Kč s 4 % úrokem z prodlení od 26. 2. 2003 do zaplacení, která představuje poměrnou část z vybraného nájemného za užívání bytů v domě č. p. 229 v P. v letech 2000 a 2001. Uváděl, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky domu. V roce 2000 vybral žalovaný od nájemníků nájemné ve výši 108.316,- Kč a v roce 2001 nájemné ve výši 110.283,- Kč a z vybraného nájemného mu nevyplatil částku odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu (tj. 1/8).
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. září 2004, č. j. 5 C 154/2003-89, ve spojení s usnesením z téhož dne, č. j. 5 C 154/2003-93, žalobu zcela zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že vedle účastníků řízení jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti Ing. J. Č. (1/4), Ing. I. K. (1/8) a Ing. A. L. (1/20). Výkonem správy nemovitosti byli pověřeni žalovaný a Ing. J. Č. Podle dohody spoluvlastníků z vybraného nájemného, které je placeno na účet žalovaného, se hradí veškeré náklady spojené s provozem domu; v případě ročního zisku domu zasílá žalovaný podíl připadající na žalobce a jeho bratra Ing. J. Č. Ta v letech 2000 a 2001 žalobci nic nevyplatila, jelikož jeho poměrnou část zisku započetla na své pohledávky z titulu nákladů na společnou nemovitost. Z tohoto skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného, neboť není tím, kdo se na úkor žalobce obohatil. Jestliže podle dohody spoluvlastníků je to Ing. J. Č., která po odpočtu nákladů rozděluje zisk mezi spoluvlastníky, nemůže být žaloba proti žalovanému úspěšná, protože ten peníze v souladu s rozhodnutím většinových spoluvlastníků (Ing. Č., žalovaného a Ing. A. L.) předal Ing. Č.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 31 Co 144/2005-118, 31 Co 145/2005, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Správným shledal závěr soudu prvního stupně o nedostatku hmotněprávní pasivní legitimace žalovaného s odkazem na dohodu podílových spoluvlastníků o způsobu nakládání s vyinkasovaným nájemným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Závěr odvolacího soudu o poukázání finanční částky za roky 2000 a 2001 Ing. Čepkové vychází podle názoru dovolatele z nevědomosti a neznalosti spisu, nemá oporu v provedeném dokazování a je založen na mylné představě. I když se pomine skutečnost, že Ing. Č. nebyla žalobcem zmocněna k převzetí finančních částek od žalovaného, nelze nevidět, že podle závěrů znaleckého posudku Ing. S. B. ze dne 7. 4. 2004 výnos nemovitosti v roce 2000 činil 3.229,50 Kč, z čehož podíl žalobce představuje 824,80 Kč. V roce 2001 byla spoluvlastníkům „1/2 objektu“ vydána náhrada výnosu ve výši 7,- Kč, což znamená podíl žalobce v rozsahu 1,75 Kč. Z těchto důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobců založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy jímž jsou zpochybňována skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění.
Z obsahu dovolání žalobce (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl. Výtkami, že odvolací soud nepřihlédl k obsahu spisu, když vzal za prokázané, že žalobcem požadované plnění bylo v roce 2000 a 2001 vyúčtováno a poukázáno Ing. Č., a že pominul nedostatek zmocnění této spoluvlastnice k převzetí žalované částky od žalovaného, nezpochybňuje dovolatel právní posouzení věci, nýbrž uplatňuje nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Podstatou dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu věci a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, dovolatel ve skutečnosti výhrady nevznáší. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován. Jinak řečeno výtka nesprávnosti napadeného rozhodnutí je založena na kritice správnosti skutkových zjištění.
Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než toto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu