ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.15.2005.1
sp. zn. 33 Odo 15/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. M., proti žalované H. M., o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 66/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2004, č. j. 11 Co 452/2003-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2004, č. j. 11 Co 452/2003-103, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. ledna 2003, č. j. 7 C 66/2002-63, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 31. 12. 2004 částku 200.000,- Kč s 3% úrokem od 22. 3. 2002 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2003, č. j. 7 C 66/2002-63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč s 3% úrokem od 7. 3. 2002 do zaplacení, vše do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení dalších 200.000,- Kč s 3% úrokem od 7. 3. 2002 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobce předal žalované částku 350.000,- Kč jako zálohu na budoucí koupi nemovitostí. Z uzavření kupní smlouvy nakonec sešlo, ale žalovaná přesto zálohu nevrátila. Tím jí vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat. Žalovaná však tvrdila a prokázala, že poskytla žalobci krátkodobou půjčku ve výši 200.000,- Kč, kterou jí žalobce nesplatil; v rámci obrany proti žalobě pak namítla započtení svého nároku na vrácení půjčky. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalobce, že částka 200.000,- Kč, kterou žalovaná vložila na jeho účet, představovala ve skutečnosti jeho prostředky, když zejména nepokládal za věrohodné výpovědi svědkyní D. M. a D. Š., které potvrzovaly žalobcovu verzi. Konstatoval totiž, že v jejich výpovědích jsou rozpory a navíc se jedná o blízké příbuzné žalobce. Proto – s ohledem na důvodnou námitku započtení – vyhověl žalobě jen co do částky 150.000,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. července 2004, č. j. 11 Co 452/2003-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 3% úrokem od 22. 3. 2002 do zaplacení do 31. 12. 2004, a ve zbývající části tohoto výroku jej potvrdil. Ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve lhůtě k plnění potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč s 3% úrokem od 7. 3. 2002 do zaplacení do 31. 12. 2004, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval výpovědi svědkyní M. a Š. a po vlastním zhodnocení důkazů konstatoval, že není důvodu uvedeným svědkyním nevěřit a že postup soudu prvního stupně, který jejich výpovědi hodnotil jen z obecných hledisek, byl nesprávný. Žalované se tudíž nepodařilo prokázat, že měla vůči žalobci kompenzabilní pohledávku, a celá nevrácená záloha ve výši 350.000,- Kč je proto bezdůvodným obohacením, které je povinna žalobci vydat. Změnu výroku týkajícího se úroku z prodlení odůvodnil odvolací soud jiným názorem na počátek prodlení žalované.
Proti tomuto rozsudku, a to jen proti jeho měnícímu výroku ve věci samé, podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že se odvolací soud při hodnocení důkazů nezabýval rozpory ve výpovědích opětovně slyšených svědkyní a dokonce ani jejich rozporem s výpověďmi předchozími, na které konkrétně poukázala. Nezabýval se ani věrohodností tvrzení žalobce z hlediska logiky, která je podle žalované velmi sporná. Proto se přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně jeví jako velice povrchní. Žalovaná dále uvedla, že již před soudem prvního stupně a následně i před soudem odvolacím navrhla důkaz k vyvrácení tvrzení žalobce, že dne 18. prosince 2001 odpoledne v bytě jeho matky v M. převzala osobně částku 200.000,- Kč. Tímto důkazem mělo být prokázáno, že v té době měla jednání s klienty v L. a v T. a nemohla tedy být současně v M. S ohledem na to, že soud prvního stupně akceptoval její námitku započtení, na provedení zmíněného důkazu tímto soudem netrvala. Svůj důkazní návrh zopakovala v odvolacím řízení, ovšem odvolací soud mu nevyhověl. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného. Zdůraznil, že v průběhu řízení před soudy obou stupňů byly provedeny všechny navrhované důkazy, ovšem žalovaná žádný konkrétní důkaz k prokázání jí tvrzené půjčky neoznačila a nesplnila tedy svoji důkazní povinnost. Odvolací soud při doplnění dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy a totéž platí i pro způsob, jakým hodnotil důkazy. Proto právem neshledal tvrzení žalované věrohodným.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §242 odst. 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. I když v dovolání není blíže uvedeno, podle kterého ustanovení občanského soudního řádu žalovaná uplatněné dovolací důvody kvalifikuje (to ostatně není ani její povinností), je z jejich obsahového vymezení zřejmé, že se jedná o dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 OSŘ.
Podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná spatřuje tuto procesní vadu v postupu odvolacího soudu, který neprovedl navrhovaný důkaz o tom, že v době, kterou uvádí žalobce, nemohla být v bytě jeho matky v M., ale přesto uzavřel, že se jí nepodařilo prokázat tvrzení o půjčce poskytnuté žalobci. S touto její námitkou však nelze souhlasit. Při jednání soudu prvního stupně dne 15. ledna 2003 právní zástupkyně žalované „ponechala na úvaze soudu“, pokud by to považoval za potřebné, předložení dokladů o tom, že 18. 12. 2001, kdy podle žalobce měla být v bytě jeho matky, se zúčastnila jednání v T. a pak měla ještě další jednání v odpoledních hodinách. Poté se účastníkům dostalo poučení podle §119a odst. 1 OSŘ, na které reagovala zástupkyně žalobkyně tím, že nemá další důkazní návrhy, pouze že by mohla doložit „tu účast žalované na jednání v T.“. Žalovaná tedy před soudem prvního stupně neučinila v tomto směru žádný konkrétní důkazní návrh a totéž platí i pro její postup v odvolacím řízení. Odvolání žalované směřovalo toliko proti výrokům o lhůtě k plnění a o nákladech řízení a nejsou v něm obsaženy žádné důkazní návrhy. V jejím písemném vyjádření k odvolání žalobce se výslovně uvádí, že žalovaná v této fázi řízení nemá návrhy na doplnění dokazování. Žádný důkazní návrh pak nezazněl z její strany ani při jednání odvolacího soudu. Za této situace nelze považovat za vadu řízení, že odvolací soud žádný důkaz k tvrzení žalované o účasti na jednání v T. a v jiných místech neprovedl. Přesto však dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ naplněn je.
Vadou řízení zakládající tento dovolací důvod je totiž kromě jiného procesní postup odvolacího soudu, který vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by podle §213 odst. 2 OSŘ zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 61). V dané věci postavil soud prvního stupně svůj skutkový závěr, že žalovaná půjčila žalobci částku 200.000,- Kč, nikoli na důkazech, které odvolací soud zopakoval (t. j. na výpovědích svědkyní M. a Š., jimž z blíže uvedených důvodů neuvěřil), ale – byť to není výslovně zdůrazněno – především na výpovědi žalované, kterou na rozdíl od výpovědi žalobce a zmíněných svědkyní považoval za věrohodnou. Je tedy zjevné, že pokud odvolací soud uvěřil svědkyním M. a Š., musel při hodnocení důkazů vycházet z názoru, že i žalobce vypovídal pravdivě, zatímco výpověď žalované není věrohodná. Odlišným hodnocením těchto dvou výpovědí, které podle §213 odst. 2 OSŘ nezopakoval, ovšem zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I když tuto vadu žalovaná odvolacímu soudu ve svém dovolání nevytkla, je dovolací soud s ohledem na to, že její dovolání je přípustné, povinen k ní přihlédnout i bez jejího výslovného uplatnění (§242 odst. 3 věta druhá OSŘ).
Podle §241a odst. 3 OSŘ lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud se soustředil pouze na poznatky vyplývající ze svědeckých výpovědí a závěr o tom, že žalovaná neprokázala své tvrzení o půjčce poskytnuté žalobci, postavil výlučně na nich, aniž by jakýmkoli způsobem přihlédl ke skutečnostem obsaženým ve výpovědi žalované, vypořádal se s jejich odlišností a vysvětlil, proč z nich nevychází. Jeho hodnocení důkazů je proto neúplné a odporuje §132 OSŘ, neboť byly pominuty skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo.
S ohledem na shora uvedené nezbývá než konstatovat, že žalovanou uplatněné dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 OSŘ jsou naplněny a že žalovaná jimi úspěšně zpochybnila správnost napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu. Proto Nejvyšší soud ČR tento výrok a též závislé [§242 odst. 2 písm. b) OSŘ] výroky o nákladech řízení podle §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V jeho průběhu bude tento soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu