ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1570.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1570/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. M. Č., proti žalované M. J., o zaplacení 23.612,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 186/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 15 Co 110/2006-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.130,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. B., advokáta se sídlem v P.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 15 Co 110/2006-124, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. října 2005, č. j. 8 C 186/2004-96, ve znění opravných usnesení ze dne 15. prosince 2005, č. j. 8 C 186/2004-104, a ze dne 24. ledna 2006. č. j. 8 C 186/2004-110, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 23.612,90 Kč s příslušenstvím.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod SJ 9/2000).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 23.612,90 Kč s příslušenstvím. Tato částka sestává ze tří samostatných nároků. Prvním je nárok na zaplacení částky 1.060,- Kč, kterou žalobce jako pronajímatel hradil podle smlouvy třetí osobě za provádění správy domu („administrativní náklady spojené s užíváním bytu“). Druhým nárokem je požadováno zaplacení 113,- Kč za jím vydané poštovné a třetím zaplacení částky 22.439,90 Kč, kterou uhradil poskytovateli telekomunikačních služeb, jež ve skutečnosti konzumovala žalovaná. Dílčí nároky na zaplacení částek 1.060,- Kč a 113,- Kč (nároky se samostatným skutkovým základem) v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 20.000,- Kč, takže přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům ohledně těchto částek je vyloučena §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Dovolání směřující proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu o zaplacení 22.439,90 Kč, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený výrok rozsudku odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř). Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je zpochybňován závěr odvolacího soudu dovozující, že zaplatil-li žalobce za služby poskytnuté mu podle smlouvy, kterou uzavřel s dodavatelem telekomunikačních služeb, a ve skutečnosti tyto služby konzumovala žalovaná, získala tím na jeho úkor bezdůvodné obohacení, které však není povinna mu vydat, neboť právo na jeho vydání je promlčeno a žalovaná se promlčení dovolala. Žalobce je přesvědčen, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem, neboť jeho požadavek na plnění částky 22.439,90 Kč neměl být poměřován ustanovením §451 obč. zák. Prosazuje názor, že jde o plnění z nájemní smlouvy, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že „náklady telefonní linky počínaje lednem 2000 jdou k tíži nájemce bytu“. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že za situace, kdy jediným odběratelem telekomunikačních služeb telefonní stanice umístěné v pronajatém bytě byl podle smlouvy s dodavatelem telekomunikačních služeb žalobce, bylo jeho smluvní povinností platit úhradu za jejich poskytování. Jestliže tyto služby dodávané žalobci ve skutečnosti konzumovala žalovaná, nedostávalo se jí tím plnění ze strany žalobce (žalobce sám nebyl a jak správně dovozuje odvolací soud ani platně nemohl být poskytovatelem služby), ale získala tím na jeho úkor bezdůvodné obohacení. Jinak řečeno, nárok na zaplacení ceny služby, kterou dodavateli hradil žalobce, avšak spotřebovala žalovaná, nevyplývá ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, nýbrž z odpovědnosti za vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud tudíž nepochybil při právní kvalifikaci žalobcem uplatněného práva a výtka, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem, není opodstatněná.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §15 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.830,- Kč (§3 odst. 1, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu