ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1677.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1677/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václavy Dudy ve věci žalobce L. B., proti žalovanému K. B., o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 33/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2005, č. j. 18 Co 191/2005-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám Mgr. I. K., advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tuto částku dne 27. 3. 1997 půjčil žalovanému, který se ji zavázal vrátit do 31. 12. 2002. Svůj závazek však dosud nesplnil.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem pro zmeškání ze dne 11. března 2004, č. j. 60 C 33/2003-18, řízení o zaplacení úroku z prodlení ve výši 2 % z částky 300.000,- Kč od 1. 1. 2003 do zaplacení zastavil pro částečné zpětvzetí žaloby (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 300.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % od 1. 1. 2003 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Dovodil, že byly naplněny všechny kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném v době rozhodování (dále jen „o. s. ř.). Žalovaný se totiž k prvnímu jednání ve věci nařízenému soudem na den 11. 3. 2004 bez včasné omluvy nedostavil, ačkoli mu byly žaloba a předvolání k jednání s upozorněním na možnost vydání rozsudku pro zmeškání řádně doručeny dne 18. 2. 2004 (uvedeného dne si je osobně převzal na adrese P. 9, M. 800), žalobce při jednání dne 11. 3. 2004 navrhl vydání rozsudku pro zmeškání, žaloba obsahovala vylíčení skutkových okolností, na jejichž základě mohl soud žalobě podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) vyhovět, a nejedná se ani o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír (§153b odst. 3 a §99 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Návrh žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. října 2004, č. j. 60 C 33/2003-27, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 55 Co 474/2004-34, zamítnut s tím, že z dodejky zásilky, která obsahovala žalobu i předvolání k jednání soudu, je zřejmé, že ji dne 18. 2. 2004 žalovaný převzal osobně na adrese P. 9, M. 800. Argument žalovaného, že jednání zmeškal, protože k němu nebyl řádně předvolán, nebyl proto vyslyšen. Protože netvrdil ani žádné další relevantní omluvitelné důvody (jen to, že na jednání zapomněl), podmínky pro zrušení rozsudku pro zmeškání shledány nebyly.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2005, č. j. 18 Co 191/2005-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (ve výrocích II., III. a IV.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vázán rozsahem odvolacího přezkumu ve smyslu §212a odst. 4 a §205b občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelou provedenou zákonem č. 59/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“), s přihlédnutím k uplatněným odvolacím námitkám doplnil dokazování výslechem svědkyně J. H. k okolnostem doručení žaloby a předvolání k jednání žalovanému na adresu jejího bydliště v P. 9, M. 800, za účelem posouzení otázky, zda byly naplněny důvody pro vydání rozsudku pro zmeškání. Z výpovědi svědkyně J. H. zjistil, že žalovanému do doby, kdy mu došlo předvolání k jednání od soudu, byla veškerá pošta doručována na adresu jejího bydliště. Tvrzení žalovaného a výpovědi svědkyně, že u ní v době doručování žaloby a předvolání k jednání nebydlel, pro nevěrohodnost z důvodů podrobně rozvedených neuvěřil a dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo prokázat tvrzení, že se v době doručování žaloby na adrese P. 9, M. 800, nezdržoval. Okolnost, že v bytě svědkyně nebyl uveden v evidenčním listě, pokládal za bezvýznamnou. Uzavřel tak, že zásilka s žalobou, která byla žalovanému doručovaná do vlastních rukou na adresu bydliště svědkyně a byla mu uložena na poště dne 13. 1. 2004, přičemž žalovaný si ji přes výzvu nevyzvedl, mu byla účinně doručena ve smyslu §46 odst. 4 o. s. ř., když nastaly účinky fikce doručení po marném uplynutí úložní lhůty. Protože předvolání k jednání s upozorněním na možnost vydání rozsudku pro zmeškání žalovaný osobně převzal dne 18. 2. 2004 a posléze bez včasné a důvodné omluvy zmeškal první jednání, které se ve věci konalo, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že byly splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolacími námitkami mířícími proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soud prvního stupně dovodil opodstatněnost žaloby, se odvolací soud nezabýval s poukazem na rozsah přezkumné činnosti vymezený §205b o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §241 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (zřejmě správně §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a označil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně posoudil zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, konkrétně předpoklad řádného doručení žaloby a předvolání k jednání do vlastních rukou. Za chybný považuje zejména závěr, že se mu nepodařilo prokázat, že se v době doručování žaloby nezdržoval na adrese P. 9, M. 800. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že žalobce věděl, že je žalovaný trvale hlášen na adrese P. 9, D. 516/12, a dále na to, že po vydání rozsudku pro zmeškání je na veškeré korespondenci jemu určené uváděna soudy tato adresa a adresa pro doručování P. 9, Č. 686. Dále žalovaný popsal důvod, pro který jednání soudu zmeškal, a zpochybnil závěry, jimiž soudy odůvodnily zamítnutí jeho návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání. Obsáhle rozvádí námitku, že soudy při rozhodování o věci vyšly z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť žalobce žalovanému ve skutečnosti žádnou půjčku neposkytl. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se plně ztotožňuje s právním posouzením věci, k němuž soudy dospěly. Jestliže žalovaný neprokázal, že se v době doručování žaloby a předvolání k jednání zdržoval na jiné adrese než na adrese P. 9, M. 800, pak byly naplněny veškeré zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Dovolání žalovaného považuje za nepřípustné.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle dosavadních právních předpisů (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Zbývá tak posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních; proto v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.); proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Jelikož je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vylíčení (až na výjimky v tomto ustanovení uvedené - je-li dovolání přípustné), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
V posuzované věci žalovaný po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí netvrdil a dovolací soud jej ani neshledal.
Z obsahu dovolacích námitek je patrné, že žalovaný se jimi pokouší zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) vycházel při úvaze, zda jsou naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř., a to řádné doručení žaloby a předvolání k jednání do vlastních rukou žalovanému. Odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že v době doručování žaloby i předvolání k jednání u svědkyně H. nebydlel a nezdržoval se v jejím bytě na adrese P. 9, M. 800, kam mu bylo doručováno, a naopak namítá, že se v době doručování na této adrese nezdržoval. Zakládá tak kritiku právního závěru odvolacího soudu o splnění podmínky řádného doručení žaloby a předvolání k jednání jako předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání výlučně na přezkoumání skutkových zjištění, na nichž tento závěr spočívá. Tím ovšem uplatnil z hlediska posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Ani další námitky žalovaného mířící proti správnosti skutkových tvrzení obsažených v žalobě, u nichž v důsledku toho, že žalovaný zmeškal bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, došlo ke vzniku fikce jejich nespornosti, nemohou být úspěšné. Soudy vyšších stupňů včetně soudu dovolacího v celé řadě svých rozhodnutí již vyslovily názor, že jedním z předpokladů vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b o. s. ř., které soud prvního stupně posuzuje, je to, zda podle žalobních tvrzení o skutkových okolnostech věci, jež se v důsledku fikce považují za nesporná (§153b odst. 1 o. s. ř.), lze výrokem rozsudku pro zmeškání přiznat právě to plnění, kterého se žalobce domáhá, tedy zda z nich vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce. Přitom však v odvolacím řízení, jak správně odvolací soud zdůraznil, jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které směřují proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 44/2000, nebo usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 1994, sp. zn. 15 Co 437/94, uveřejněné pod R 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaný v dovolání ovšem nenamítá, že ze skutkového děje vylíčeného v žalobě nevyplývá oprávněnost žalobou požadovaného plnění (tedy nenapadá správnost právního závěru, že byla splněna jedna z podmínek vydání rozsudku pro zmeškání), nýbrž nesouhlasí s tvrzením, že mu žalobce na základě půjčky poskytl 300.000,- Kč, které mu v dohodnuté lhůtě do 31. 12. 2002 nevrátil. Tyto skutkové námitky, které jsou vyloučeny z odvolacího přezkumu, jsou však vzhledem k povaze věci vyloučeny i z přezkumu dovolacího, a proto nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dospěl-li tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nárok žalobce na zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím je uplatněn oprávněně podle §657 obč. zák., pak mu nelze ničeho vytknout. Právní posouzení uvedených žalobních tvrzení, jež se v důsledku fikce stala nespornými, totiž odůvodňovalo závěr, že žaloba je opodstatněná.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než je odmítnout (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 26. ledna 2006
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu