ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.171.2005.1
sp. zn. 33 Odo 171/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S. spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované P. a. s., zastoupené, advokátem, o určení částečné neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 58/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. května 2004, č. j. 40 Co 196/2004-145, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. května 2004, č. j. 40 Co 196/2004-145, a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 7 C 58/2000-109, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 7 C 58/2000-109, zamítl žalobu na určení, že „článek XI. kupní smlouvy a smlouvy o věcném břemenu ze dne 23. 2. 1999 uzavřené mezi žalobcem jako kupujícím a žalovaným jako prodávajícím je neplatný“ a že „odstoupení od kupní smlouvy ze dne 1. 7. 1999 učiněné žalovaným ve vztahu ke kupní smlouvě a smlouvě o věcném břemenu ze dne 23. 2. 1999 je neplatné“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel především ze znění smlouvy z 23. 2. 1999, jíž původní žalovaná P. a. s. (dále jen „žalovaná“), mimo jiné prodala žalobkyni blíže specifikované nemovitosti v kat. úz. P. Smlouva v článku VII. obsahuje ujednání, že v případě, že katastrální úřad zamítne návrh na vklad práva z této smlouvy, zaniká účinnost smlouvy okamžikem právní moci zamítavého rozhodnutí, přičemž není uveden konkrétní důvod, pro který by mělo k zamítnutí návrhu na vklad dojít. Podle článku XI. smlouvy měli účastníci podat návrh na vklad společně prostřednictvím advokáta JUDr. Z. N., a to v okamžiku, kdy kupujícímu bude vydáno stavebním úřadem povolení na přestavbu či rekonstrukci kupovaného objektu bydlení. Současně bylo sjednáno právo prodávajícího odstoupit od smlouvy v případě, že toto stavební povolení do 30. 6. 1999 vydáno nebude. Stavební povolení v uvedené lhůtě nebylo vydáno, a proto žalovaná dne 1. 7. 1999 od smlouvy odstoupila projevem vůle, který došel žalobkyni 21. 7. 1999. Katastrální úřad v P. následně 26. 10. 1999 rozhodl o zamítnutí návrhu na vklad a po potvrzení rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2000, č. j. 45 Ca 224/99-24, nabylo zamítavé rozhodnutí právní moci 13. 4. 2000. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Právní mocí rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad se totiž na základě článku VII. stala smlouva jako celek neplatnou a z tohoto důvodu nemůže existovat naléhavý právní zájem na určení její částečné neplatnosti. Pokud jde o odstoupení od smlouvy, lze odstoupit jen od platného právního úkonu a je-li právní úkon jako celek neplatný, nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení, zda takové odstoupení je platné či nikoli.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. května 2004, č. j. 40 Co 196/2004-145, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Neztotožnil se sice s názorem soudu prvního stupně, že se smlouva z 23. 2. 1999 okamžikem právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad stala neplatnou, nicméně závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení na straně žalobkyně považoval za správný. Odvolací soud dovodil, že ujednání článku VII. smlouvy má povahu rozvazovací podmínky podle §36 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), na jejíž splnění byl vázán zánik právních následků smlouvy, a že tedy dnem 13. dubna 2000 zanikl právní vztah založený smlouvou z 23. 2. 1999. Pak ovšem nemůže být dán naléhavý právní zájem ani na určení neplatnosti článku XI. smlouvy, ani na určení neplatnosti odstoupení od smlouvy, jelikož odstoupit lze jen od smlouvy existující.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznila, že žalobu v této věci podala v době, kdy na základě jejího návrhu probíhalo u Katastrálního úřadu v P. řízení o vkladu práva podle smlouvy z 23. 2. 1999. Zamítnutí návrhu na vklad bylo odůvodněno výlučně tím, že žalovaná na základě článku XI. od smlouvy odstoupila, čímž byla smlouva od počátku zrušena. Jediným důvodem zamítnutí byl tedy právě právní úkon žalované odvolávající se na znění článku XI., jehož platnost, stejně jako platnost odstoupení, žalobkyně v tomto sporu zpochybňuje. Posuzování platnosti právních úkonů je ovšem ryze občanskoprávní záležitostí náležející do pravomoci soudu, nikoli katastrálního úřadu, a z tohoto důvodu se jí nemůže zabývat ani přezkumný správní soud. Žalobkyně dále poukázala na to, že pokud odvolací soud posoudil ujednání článku VII. smlouvy jako rozvazovací podmínku, měl aplikovat §36 odst. 4 ObčZ, podle kterého se ke splnění podmínky nepřihlíží, způsobil-li je záměrně účastník (zde žalovaná), který neměl právo (v důsledku neplatnosti článku XI.) tak učinit a jemuž je její splnění na prospěch. S výslovnou námitkou žalobkyně v tomto směru se však odvolací soud vůbec nevypořádal. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že právní vztah založený smlouvou právní mocí zamítnutí návrhu na vklad nezanikl. Zamítavé rozhodnutí pak nevylučuje nové správní řízení na základě téhož nabývacího titulu a právě proto se žalobkyně v řízení u Katastrálního úřadu v P., vedeném pod sp. zn. V-1860/2002-808, znovu domáhá vkladu vlastnického práva podle smlouvy z 23. 2. 1999. Pro toto řízení je nezbytné doložit soudní rozhodnutí o neplatnosti odstoupení žalované od této smlouvy, jinak by katastrální úřad vycházel z již jednou učiněného rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad. Kromě toho u soudu prvního stupně probíhá pod sp. zn. 8 C 153/2002 řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy z 26. 4. 2000, kterou žalovaná prodala nemovitosti, jež byly předmětem smlouvy z 23. 2. 1999, městu Přerov, a pro toto řízení může být požadované určení též významné. I když existence obou řízení byla prokázána, odvolací soud se z jejich pohledu naléhavým právním zájmem žalobkyně nezabýval a nemůže proto obstát jeho závěr, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení není dán. Žalobkyně ještě poukázala na nedostatečné hodnocení důkazů soudem prvního stupně a na jeho nepřezkoumatelnost s tím, že touto procesní vadou se odvolací soud vůbec nezabýval, a navrhla, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se omezila na konstatování, že napadený rozsudek považuje za správný a že se blíže nebude vyjadřovat.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
V průběhu dovolacího řízení, konkrétně k 31. 12. 2005, zanikla původní žalovaná rozdělením. Usnesením Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího (§10a OSŘ) ze dne 23. února 2006, č. j. 33 Odo 171/2005-179, bylo podle §107 odst. 1 OSŘ rozhodnuto, že v řízení bude jako se žalovanou dále pokračováno se společností P. a. s. se sídlem v P., n. D. E. B. 24, IČ: ...
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou – účastníkem řízení a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. června 2002, č. j. 7 C 58/2000-73, jímž bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno, neboť byl shledán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, byl totiž zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. června 2003, č. j. 11 Co 785/2002-100, se závazným právním názorem, že otázku naléhavého právního zájmu je třeba zkoumat z hlediska zpochybněné smlouvy jako celku. Soud prvního stupně byl vázán tímto právním názorem a v důsledku toho dospěl k jinému závěru než v předešlém rozsudku, tedy že žalobkyně na určení částečné neplatnosti smlouvy a neplatnosti odstoupení od smlouvy naléhavý právní zájem nemá. Jelikož jsou splněny i podmínky uvedené v §241odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ a (s výjimkou poukazu na to, že odvolací soud pominul nepřezkoumatelnost hodnocení důkazů soudem prvního stupně) ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož ani z obsahu spisu nic takového neplyne, zabýval se dovolací soud jen výslovně uvedenými dovolacími důvody a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Žalobkyně sice v dovolání mimo jiné uvádí, že uplatňuje dovolací důvod zpochybňující skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (§241a odst. 3 OSŘ), ale z obsahu tohoto jejího opravného prostředku se argumenty, které by bylo možno tomuto zákonnému ustanovení podřadit, nepodávají. S výjimkou jediného poukazu na procesní vadu je obsahem dovolání polemika s právním názorem odvolacího soudu, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení. Jde tedy především o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, podle kterého lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §80 písm. c) OSŘ lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho postavení stalo nejistým.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že žalobkyně nemá na požadovaném určení neplatnosti právních úkonů naléhavý právní zájem proto, že právní mocí rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva podle smlouvy z 23. 2. 1999 zanikl právní vztah, který byl touto smlouvou založen. Pominul však zcela námitku uplatněnou již v odvolacím řízení, že totiž probíhá nové řízení o návrhu na vklad vlastnického práva podle uvedené smlouvy a též řízení o určení neplatnosti následné kupní smlouvy mezi žalovanou a městem Přerov a že pro výsledek těchto řízení by mohl být rozsudek, jímž by její určovací žalobě bylo vyhověno, významný, tím spíše, že předchozí návrh na vklad byl zamítnut právě z důvodů, které nyní žalobkyně zpochybňuje. Tomu, že existence řízení u Katastrálního úřadu v P. (které, jak alespoň žalobkyně tvrdí, je přerušeno) zakládá naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, je nutno přisvědčit. Kladným rozhodnutím o určovací žalobě by totiž byla vyřešena otázka, zda odstoupení žalované od smlouvy mělo skutečně důsledky, které mu v předchozím řízení Katastrální úřad v P. přikládal a které nakonec vedly k zamítnutí návrhu na vklad. Tím, že bez takového rozhodnutí soudu nemá katastrální úřad důvod k zaujetí jiného právního názoru v otázce, jejíž řešení mu v řízení o návrhu na vklad ani nepřísluší, je právní postavení žalobkyně nejisté a tuto nejistotu může požadované určení odstranit. Soud prvního stupně i soud odvolací tedy založily své právní posouzení věci na neúplném a tudíž nesprávném výkladu §80 písm. c) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že se žalobkyni prostřednictvím jednoho z uplatněných dovolacích důvodů podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Proto Nejvyšší soud ČR, aniž se musel zabývat důvodností poukazu žalobkyně na procesní pochybení, jehož se soudy obou stupňů podle jejího názoru dopustily, a aniž musel řešit námitky týkající se aplikace §36 ObčZ, tento rozsudek podle §243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ zrušil. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu