ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.190.2006.1
sp. zn. 33 Odo 190/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. M., proti žalovanému L. M., o zaplacení 312.462,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 595/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. května 2004, č. j. 4 C 595/2003-45 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. května 2005, č. j. 15 Co 261/2005-88, ve znění opravného usnesení ze dne 29. června 2005, č. j. 15 Co 261/2005-95, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. května 2004, č. j. 4 C 595/2003-45, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2005, č. j. 15 Co 261/2053-88, ve znění opravného usnesení ze dne 29. června 2005, č. j. 15 Co 261/2005-95, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 317.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tuto částku postupně (a to platbami 200.000,- Kč dne 11. 12. 1998, 50.000,- Kč dne 25. 1. 1999, 50.000,- Kč dne 30. 1. 1999 a 17.000,- Kč dne 15. 3. 1999) žalovanému půjčil a žalovaný se zavázal svůj dluh zaplatit nejpozději do 31. 12. 2000. Svůj závazek však nesplnil.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 6. května 2004, č. j. 4 C 595/2003-45, řízení ohledně zaplacení částky 4.538,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), žalovaného uznal povinným do 1 měsíce od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 312.462,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vycházel ze zjištění, že žalobce žalovanému postupně předal 317.000,- Kč a že žalovaný podepsal směnku na tento finanční obnos. Neuvěřil obraně žalovaného, že částka 317.000,- Kč, kterou od žalobce postupně převzal, představovala nikoli půjčku, nýbrž vklad do společného podnikání. Žalobce totiž existenci smlouvy o tichém společenství popřel, žalovaný její existenci ničím nedoložil a svědkyně D. K. potvrdila verzi žalobce, že částka 317.000,- Kč byla půjčkou mezi přáteli. Konstatoval, že i kdyby smlouva o tichém společenství byla mezi účastníky uzavřena, byla by neplatná pro nedostatek písemné formy. Stejně tak soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že směnka, kterou v souvislosti s převzetím financí podepsal, zněla pouze na 17.000,- Kč. Zdůraznil, že částka, na kterou byla směnka vystavena, není na směnce jakkoli přepisována a je označena nejen číslicemi, ale rovněž slovy.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 31. května 2005, č. j. 15 Co 261/2005-88, ve znění opravného usnesení ze dne 29. června 2005, č. j. 15 Co 261/2005-95, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zaplacení částky 312.462,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení potvrdil (výrok I.) a ve výroku o zaplacení dalších 6 % úroku z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení z částky 312.462,- Kč změnil tak, že se žaloba v této části zamítá (výrok II.). Odvolání žalovaného proti výroku rozsudku, jímž soud prvního stupně částečně zastavil řízení, odmítl (výrok III). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV). Ztotožnil se jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně. Především konstatoval, že nesouhlas žalovaného s částečným zastavením řízení nemůže být důvodný již proto, že žalovaný se zpětvzetím žaloby o částku 4.538,- Kč vyslovil souhlas do protokolu při jednání soudu prvního stupně dne 6. 5. 2005. Připomněl, že částečným zpětvzetím nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, přičemž právo na odvolání přísluší účastníku řízení pouze tehdy, pokud mu byla rozhodnutím soudu způsobena újma na jeho právech, což se v daném případě nestalo. Ani odvolací soud neuvěřil obraně žalovaného, že částka 317.000,- Kč byla vkladem do společného podnikání, ani jeho tvrzení, že směnku na částku 317.000,- Kč nepodepsal, případně že směnka zněla pouze na 17.000,- Kč. Vycházel přitom z originálu směnky. Zatímco výpověď žalobce potvrdila v řízení slyšená svědkyně, žalovaný svá tvrzení ničím nedoložil, ani nepodpořil žádným relevantním důkazem.
Proti rozsudkům soudu prvního stupně i odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když na podkladě provedených důkazů dovodil, že žalobce žalovanému peníze půjčil. Přestože nemá žádnou listinu, která by to osvědčila, setrvává na svém tvrzení, že tyto peníze byly vkladem žalobce do podnikání a že účastníci se dohodli, že peníze bude žalovaný žalobci vracet ve formě podílu na zisku. Připomíná, že účastníci byli letití přátelé, a proto se domníval, že postačí pouze ústní dohoda. Není srozuměn s tím, jak soud vyhodnotil jím předložené doklady o vyplacených penězích, ani s tím, že jím navržená svědkyně byla vyslechnuta ve prospěch žalobce a přitom se v době společného podnikání „ještě nevyskytovala“. Dále uvádí, že při kontrole svého účetnictví navíc dodatečně zjistil, že od žalobce nepřevzal 300.000,- Kč, nýbrž pouze 250.000,- Kč, neboť další peníze byly pouze příslibem. Důkaz směnkou zpochybňuje. Dále namítá, že u odvolacího soudu neměl možnost se bránit, neboť k jeho jednání nebyl předvolán. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) není funkčně příslušný k projednání dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. května 2004, č. j. 4 C 595/2003-45.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Shora specifikovaný rozsudek okresního soudu není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z toho důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen. Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; dovolacímu soudu proto nezbylo, než řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně zastavit (§104 odst. 1ve spojení s §243c o. s. ř.).
Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Každé podání účastníka řízení, tedy i dovolání, je nutno hodnotit podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání se podává, že směřuje toliko proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobci 312.462,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení. Ostatně proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a proti výroku, jímž odmítl odvolání žalovaného, by dovolání nebylo ani subjektivně přípustné. I k podání dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu nedošlo k žádné újmě na právech žalovaného, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal část uplatněného nároku požadující další 6% úrok z prodlení z částky 312.462,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení opodstatněnou. Stejně tak výrokem, jímž bylo odvolání žalovaného odvolacím soudem odmítnuto, nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech (v tomto směru nelze než odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu týkající se částečného zpětvzetí žaloby).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
I když žalovaný v dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho podání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl. Je totiž přesvědčen, že pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy, a vzaly v úvahu všechny jeho argumenty, musely by zjistit, že peníze si od žalobce nepůjčil, nýbrž je převzal jako vklad do společného podnikání. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by dovodit, že žalovaný nemá vůči žalobci žádný závazek. Jinak řečeno výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.
Jak již bylo shora vyloženo, dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu ani z hlediska další výtky dovolatele, že odvolací řízení je postiženo procesní vadou spočívající v tom, že „nebyl pozván k odvolacímu jednání“. Stejně jako skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tak ani skutečnost, že řízení je případně postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Navíc argumentace o údajném procesním pochybením odvolacího soudu není opodstatněná, neboť – jak vyplývá z obsahu spisu - žalovanému bylo předvolání k jednání odvolacího soudu konanému dne 31. 5. 2005 řádně zasláno na adresu bydliště, zásilka však byla soudu vrácena s odůvodněním, že nebyla adresátem vyzvednuta.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by měl právo na náhradu těchto nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu