ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.211.2006.1
sp. zn. 33 Odo 211/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. N., proti žalované S. D., o zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 176/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. října 2005, č. j. 18 Co 356/2005-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.650,- Kč k rukám advokáta Mgr. M. F. do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. dubna 2005, č. j. 4 C 176/2003-110, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 20. 8. 2003 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 28. února 2001 půjčil žalobce žalované částku 70.000,- Kč, kterou bankovním převodem převedl na její účet. Konkrétní doba splacení půjčky nebyla dohodnuta. Dne 7. srpna 2003 vyzval žalobce žalovanou ke vrácení půjčky nejpozději do 20. 8. 2003, žalovaná však dlužnou částku nezaplatila. Z těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o půjčce podle §657 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Jelikož doba splatnosti nebyla dohodnuta, byla žalovaná povinna vrátit půjčku na požádání žalobce podle §563 ObčZ. Jestliže tak neučinila, je v prodlení a žaloba je důvodná.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. října 2005, č. j. 18 Co 356/2005-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, tedy i se závěrem, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o půjčce podle §657 ObčZ, aniž byla sjednána lhůta splatnosti. V souvislosti s tím konstatoval, že žalované se nepodařilo prokázat své tvrzení, že jí částka 70.000,- Kč byla poskytnuta jako dar ze strany žalobce. Nebyla-li dohodnuta doba plnění, je podle §563 ObčZ dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Proto pokud žalobce vyzval žalovanou k vrácení půjčky do 20. 8. 2003, je tento den třeba považovat za dobu plnění. Žalovaná dluh nesplnila, je tedy v prodlení a kromě povinnosti vrátit půjčenou částku ji podle §517 odst. 2 ObčZ stíhá i povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení.
Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s tím, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Namítla, že soudy obou stupňů chybně vyhodnotily důkazní stav a dospěly proto k nesprávnému závěru, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o půjčce. Podle názoru žalované se žalobci nepodařilo uzavření takové smlouvy prokázat. Žalovaná setrvala na svém tvrzení, že částka 70.000,- Kč, kterou jí žalobce poskytl, představovala částečné plnění z dohody uzavřené mezi žalobcem a jeho bratrem – otcem žalované. Podle ní měl žalobce vyplatit žalované a její sestře po 100.000,- Kč z titulu finančního vyrovnání mezi sourozenci a právě částka 70.000,- Kč převedená bankovním převodem na účet žalované dne 28. února 2001 byla částečným plněním této dohody. Nejde tedy o půjčku, nýbrž o dar a rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně i soudu odvolacího, zpochybnil zásadní právní význam otázek řešených v napadeném rozsudku a navrhl, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalované založena, neboť i když odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně v této věci, bylo i prvým rozsudkem žalobě vyhověno, a proto nejde o jiné rozhodnutí ve věci samé.
Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ].
Žalovaná ve svém dovolání sice namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, ale z obsahu tohoto jejího opravného prostředku jednoznačně plyne, že nesouhlasí se závěrem, ze kterého odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel, t. j. že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce. Tento závěr však není závěrem právním, nýbrž skutkovým. Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly z tohoto skutkového stavu vyvozeny, žalovaná výhrady nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle ní správného) skutkového závěru, že částka 70.000,- Kč nepředstavuje půjčku, nýbrž dar od žalobce, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci. Je tedy zřejmé, že žalovaná v dovolání ve skutečnosti uplatnila výlučně dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, který ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 OSŘ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 OSŘ. Přípustnost podle §237 OSŘ dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 OSŘ, jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Dovolání žalované tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem spojené s převzetím a přípravou zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5., §15 a §14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 7.500,- Kč, a dvě paušální částky náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. března 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu