ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.213.2006.1
sp. zn. 33 Odo 213/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. K., proti žalovanému J. O., o zaplacení částky 51.451,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 48/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 2005, č. j. 6 Co 1880/2005-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 51.451,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uvedenou částku mu půjčil za účelem úhrady faktur za zboží odebrané u společnosti, v níž je žalobce jednatelem. K vrácení půjčené částky dosud nedošlo, ač o to byl žalovaný upomenut.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 7. června 2005, č. j. 5 C 48/2004-128, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 51.451,- Kč spolu s úrokem z prodlení 2,5 % ročně ode dne 16. 7. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky, kteří byli obchodními partnery, panovaly dobré vzájemné vztahy. Žalovaný dlužil společnosti J., v níž byl žalobce jednatelem, za odebrané maso. V době mezi 1. 4. a 15. 4. 2003 proto žalobce požádal o půjčku. Žalobce žalovanému půjčil částku 51.451,- Kč, kterou mu předal dne 15. 4. 2003 v sídle společnosti. Současně se dohodli, že půjčená částka bude započítána na kupní cenu domu v M., který žalobce zamýšlel od žalovaného koupit. Žalovaný z půjčených peněz vzápětí uhradil čtyři již splatné faktury č. 845, 984, 742 a 905; tento dluh žalovaného u společnosti byl pak odepsán. Účetní společnosti D. K. vystavila listinu datovanou dnem 15. 4. 2003, na níž jsou uvedeny předmětné faktury s jednotlivými částkami, jejichž součet činí 51.451,- Kč, s poznámkou „souhlasí“ a podpisem žalovaného s tím, že uvedeného dne žalovaný od žalobce tuto částku převzal a že splatnost dluhu nastává dne 15. 7. 2003. Z koupě domu sešlo a žalovaný žalobci půjčené peníze nevrátil. Soud prvního stupně tak uvěřil tvrzení žalobce, které bylo prokazováno listinou ze dne 15. 4. 2003 a výpověďmi svědků J. K., D. B. a D. K. Pokud žalovaný tvrdil, že k převzetí žalované částky nedošlo a listina ze dne 15. 4. 2003 je pouze soupisem neuhrazených faktur, kterou podepsal na nátlak žalobce, soud prvního stupně považoval jeho výpověď i výpověď jeho manželky M. O. za nevěrohodné z důvodů, které podrobně vyložil. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla ústní formou uzavřena smlouva o půjčce částky 51.451,- Kč se splatností 15. 7. 2003 (§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. října 2005, č. j. 6 Co 1880/2005-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně přitom považoval za přesvědčivé, odpovídající pravidlům logického myšlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), v přesvědčení, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je v něm řešena otázka naplnění základních podmínek smlouvy o půjčce ve smyslu §657 obč. zák. Připomíná, že smlouva o půjčce je reálným kontraktem a vzniká až okamžikem předání částky, nikoli uzavřením smlouvy o půjčce. Podle jeho názoru provedenými důkazy nebylo prokázáno, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o půjčce a k předání předmětné částky žalobcem žalovanému. Soudům vytýká, že při absenci přímého důkazu uvěřily tvrzení žalobce. Ten předložil pouze rukou psaný text ze dne 15. 4. 2003, jenž však sloužil pouze k soupisu dlužných faktur, které žalovaný téhož dne z vlastních prostředků žalobci uhradil. Výpovědi svědků navržených žalobcem byly navzájem rozporné a odporovaly zjištěním vyplývajícím z důkazů navržených žalovaným. Vzhledem k těmto argumentům proto navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání v posuzovaném případě založena není, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně v této věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze v tomto případě úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. je pak vyloučeno zcela, jak vyplývá z jeho samotného znění. Znamená to, že dovolací soud musí při úvaze o přípustnosti (a též důvodnosti) dovolání vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci soudem odvolacím.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění.
V posuzovaném případě žalovaný odůvodnil přípustnost dovolání tvrzením, že nebyly naplněny předpoklady uzavření smlouvy o půjčce ve smyslu §657 obč. zák. jakožto reálné smlouvy. Argumentoval tím, že v řízení nebyl předložen dostatečný důkaz o tom, že mu žalobce žalovanou částku poskytl, a že soudy nepostupovaly v souladu se zásadami hodnocení důkazů zakotvenými v §132 a násl. o. s. ř.
Přestože žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí jednak proti závěru dovozujícímu, že se žalobci podařilo prokázat, že mu částku 51.451,- Kč půjčil (žalovaný ji od žalobce převzal), a dále proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (resp. soudem prvního stupně). Zpochybňuje tudíž výlučně skutkové zjištění soudu, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, nikoli výsledek aplikace práva na zjištěný skutkový stav (tj. právní posouzení věci). Pokud v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnost, kterou žalovaný tvrdil a podle vlastního názoru i prokázal (tj. skutečnost, že dlužné faktury žalobci zaplatil z vlastních prostředků), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci o uzavření smlouvy o půjčce. Námitky žalovaného směřující proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (resp. soudem prvního stupně), při němž je určováno, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro rozhodnutí soudu a zda o ně soud může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru), právní závěry odvolacího soudu rovněž nezpochybňují (jde o vytýkání vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež lze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nepředstavují však naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. ovšem samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají a dovolacímu soudu nepřísluší správnost rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska takovýchto výtek zkoumat.
Napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít proto po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného tudíž nelze přiznat ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustnost. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. března 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu