ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.218.2006.1
sp. zn. 33 Odo 218/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) P. J., a b) J. J., proti žalovanému S. M., o zaplacení 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 207/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2005, č. j. 57 Co 134/2005-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení 70.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že tato částka představuje dosud nesplacenou půjčku, kterou žalovanému v dubnu 1996 poskytli.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 30. září 2004, č. j. 12 C 2007/98-84 (poté, kdy jeho předchozí rozsudky ze dne 13. září 2001, č. j. 12 C 207/98-35, a ze dne 27. března 2003, č. j. 12 C 207/98-56, byly usneseními Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2002, č. j. 57 Co 34/2002-48, a ze dne 25. března 2004, č. j. 57 Co 354/2003-68, zrušeny a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uznal žalovaného povinným do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům 70.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 2. 7. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. září 2005, č. j. 57 Co 134/2005-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil ve výroku o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci půjčili žalovanému dne 1. 4. 1996 na nákup prasat 70.000,- Kč, aniž byl při předání peněz sjednán termín jejich vrácení. Žalobci předpokládali, že půjčka jim bude vrácena, „jakmile bude žalovaný moci“. K vrácení půjčky žalobci žalovaného vyzvali dopisem ze dne 29. 6. 1998, avšak žalovaný půjčku dosud neuhradil a převzetí peněz z titulu půjčky popřel. Ani odvolací soud neuvěřil obraně žalovaného, že si žádné peníze od žalobců nepůjčil a pokud od nich nějaké peníze převzal, nešlo o půjčku, nýbrž o vklad do zamýšleného společného podnikání, případně o peníze patřící jeho manželce, k nimž měl žalobce přístup na základě svého pracovního vztahu. Odvolací soud shledal správnými rovněž právní závěry, k nimž na podkladě provedených důkazů dospěl soud prvního stupně, a právní vztah účastníků posoudil podle §657 odst. 1 občanského zákoníku. Dovodil přitom, že nebyla-li splatnost půjčky účastníky sjednána při předání peněz, ani jimi následně dohodnuta, nastala ve smyslu §563 občanského zákoníku výzvou žalobců dne 9. 6. 1998.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Vytýká v něm, že rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá na nesprávném zhodnocení důkazů a z tohoto plynoucí nesprávný právní závěr“. Je přesvědčen, že žalobkyně jako účetní porušovala zákon o účetnictví, vedla žalovanému účelově nepřehledné účetnictví a následně toho využila ve svůj a manželův prospěch. Dále uvádí, že „v důsledku tohoto nezákonného jednání absentuje zásadní důkaz v řízení ve prospěch žalovaného – jako přímý poznatek o právně relevantní skutkové okolnosti – a to právě v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním žalobkyně, proto by nemělo poté obstát založení viny žalovaného jen na výpovědi dcery žalobců jako důkazu, bez kterého by rozhodnutí ve prospěch žalovaných nikdy nebylo vydáno“. Za zásadní považuje „střet porovnávání závažnosti jednotlivých důkazních prostředků a jejich možnosti je provést v rámci volného hodnocení důkazů. Porovnávání závažnosti spočívá ve zvažování sil přesvědčivosti v kolizi stojících důkazních prostředků vzhledem k akceptovatelnému výsledku, který je podkladem pro soudní rozhodnutí. Pakliže tedy stojí rozhodnutí na důkazu (výpovědi svědka) žalobců, který má na výsledku věci zájem versus důkaz žalovaného zásadní povahy, jehož provedení je zmařeno nezákonným jednáním žalobkyně, nemůže soud v rámci vyváženého rozhodování žalobcům vyhovět“. Žalovaný v dovolání podrobně rozvádí vlastní verzi skutku, rekapituluje podstatné části účastnických i svědeckých výpovědí a polemizuje s tím, jak byly soudy obou stupňů vyhodnoceny. Je přesvědčen, že v posuzovaném případě došlo hodnocením důkazů k „porušení rovnosti stran ve spravedlnostním úsudku soudu“, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Nesouhlasí s důvody, pro které je podáno a plně se ztotožňují se závěry rozsudku odvolacího soudu, který podrobně přezkoumal všechny provedené důkazy. Zdůrazňují, že žalovaný sice namítá nevěrohodnost svědkyně I. B., ale dovozuje ji výlučně z jejího příbuzenského poměru k žalobcům. Svědkyně však byla vyslechnuta opakovaně pod sankcí právních důsledků nepravdivé výpovědi, její výpověď zůstala neměnnou a koresponduje s výpověďmi žalobců. Sám žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu respektoval a ke dni podání dovolání uhradil jistinu dluhu i podstatnou část nákladů řízení, které byly žalobcům soudem přiznány.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se přípustnost dovolání řídí §237 odst. 1 písm. b/ a písm. c/ o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání v posuzovaném případě přípustné není, byť byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším - v pořadí prvém - rozsudku. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 30. 4. 2002, č. j. 57 Co 34/2002-48, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 9. 2001, č. j. 12 C 207/98-35, proto, že jej shledal nepřezkoumatelným, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž vyslovil závazný právní názor, kterým by soud prvního stupně v dalším rozhodování usměrnil. Rovněž v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2003, č. j. 12 C 207/98-56, jímž však již bylo žalobě zcela vyhověno, byl usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 3. 2004, č. j. 57 Co 354/2004-68, zrušen proto, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí nebylo možné zjistit, zda soud prvního stupně vyhodnotil všechny v řízení provedené důkazy, a závěr o splatnosti půjčky byl tak nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Nezávislost rozhodování soudu prvního stupně tak vyloučena nebyla. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. , podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Proto také při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.
I když žalovaný v dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho podání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl. Je totiž přesvědčen, že pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy, a vzaly v úvahu všechny jeho argumenty, musely by zjistit, že peníze si od žalobce nepůjčil, nýbrž je převzal jako vklad do zamýšleného společného podnikání, případně jako peníze patřící jeho manželce, s nimiž žalobce disponoval v rámci výkonu svého pracovního zařazení. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by dovodit, že žalovaný nemá vůči žalobcům žádný závazek. Jinak řečeno výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Lze proto uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, kteří by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení nevynaložili žádné náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Náklady spojené s podáním jejich vyjádření k dovolání sepsaného advokátem nelze za účelné považovat, neboť vyjádření se týkalo merita věci, jímž se dovolací soud ze shora uvedených důvodů nezabýval, a bylo proto pro rozhodnutí o dovolání bez významu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu