ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.302.2006.1
sp. zn. 33 Odo 302/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. A., proti žalovanému J. A., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 362/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. září 2003, č. j. 20 C 362/2000-136, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2004, č. j. 12 Co 725/2003-167, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. září 2003, č. j. 20 C 362/2000-136, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2004, č. j. 12 Co 725/2003-167, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. září 2003, č. j. 20 C 362/2000-136, určil, že žalobkyně je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí zapsaných „v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. L. na listu vlastnictví č. 35, okres Č. L., obec H. a katastrální území H.“, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví s odůvodněním, že v letech 1991 a 1997 darovala žalovanému, který byl v té době jejím manželem, vždy ideální polovinu těchto nemovitostí, ale s ohledem na jeho chování k ní ho v roce 2000 vyzvala k vrácení daru. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný žalobkyni opakovaně fyzicky napadal, přičemž v jednom případě mělo napadení za následek mnohadenní pracovní neschopnost žalobkyně. Kromě toho ji i psychicky týral ukládáním trestů za neposlušnost a nadváhu a toto jeho jednání bylo neomluvitelné především o vánočních svátcích v letech 1997, 1998 a 1999. Konečně žalovaný žalobkyni vykazoval z bytu, až byla nucena uchýlit se i s nezletilým synem účastníků do podnájmu. Argumentaci žalovaného, že důvodem jeho chování k žalobkyni byl její alkoholismus, považoval soud prvního stupně za vyvrácenou tím, že i když se žalobkyně podrobila protialkoholnímu léčení a nyní zcela abstinuje, psychické týrání ze strany žalovaného se po jejím návratu z léčení ještě znásobilo. Nejpozději doručením návrhu na nařízení předběžného opatření dne 17. dubna 2000 se žalovaný dozvěděl o žádosti žalobkyně o vrácení daru. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že vzhledem ke konstrukci vrácení daru podle §630 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví, neboť jinak nelze dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Chování žalovaného vůči žalobkyni je hrubým porušením dobrých mravů, naplnilo tedy znaky uvedené v §630 ObčZ a jelikož námitku promlčení práva žalobkyně požadovat vrácení daru vznesl žalovaný nedůvodně, bylo žalobě vyhověno.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. února 2004, č. j. 12 Co 725/2003-167, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl téměř všechny navržené důkazy a pokud provedení některých odmítl, řádně vysvětlil důvody tohoto postupu. Důkazy, které žalovaný navrhl v odvolacím řízení, pak s předmětem sporu nesouvisí. Odvolací soud tedy vycházel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně a ztotožnil se i se závěrem, že prokázané chování žalovaného k žalobkyni lze podřadit pod pojem hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 ObčZ. Proto bylo žalobě právem vyhověno.
Proti oběma těmto rozsudkům podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z toho, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Popíral, že by se vůči žalobkyni choval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy, a zdůraznil, že jeho jednání nikdy nenabylo takové intenzity, aby byly dány předpoklady pro vrácení daru. Vytkl soudům obou stupňů, že s odkazem na Listinu základních práv a svobod odmítly provést důkaz jím předloženým deníkem žalobkyně, ač tím porušily jeho právo na spravedlivý proces. Soudy při hodnocení důkazů pominuly výpovědi, které svědčí o tom, že ze strany žalobkyně se jedná jen o pomstu a snahu o devastaci toho, co žalovaný vybudoval, a naopak nesprávně vyšly z odůvodnění rozvodového rozsudku, s nímž on nikdy nesouhlasil. Za vadu řízení považuje i to, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud a dokonce tatáž soudkyně, která rozhodovala o rozvodu manželství a konstatovala příčiny rozvratu výhradně na jeho straně. Žalovaný proto navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu a že rozhodnutí soudu prvního stupně jím úspěšně napadnout nelze. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být dovolací řízení podle §104 odst. 1 OSŘ zastaveno [srovnej blíže usnesení ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1072/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 5, pod č. C 477]. Jestliže v dané věci směřuje dovolání žalovaného kromě rozsudku odvolacího soudu výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně, nezbylo dovolacímu soudu, než řízení o tomto dovolání ze shora uvedených důvodů zastavit.
Předmětem dovolacího přezkumu by tedy mohl být jedině rozsudek odvolacího soudu, samozřejmě za předpokladu, že to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, pak nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ).
Podstatou dovolacích námitek žalovaného je nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, že se žalovaný choval k žalobkyni způsobem blíže popsaným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a stručně rekapitulovaným shora. Tato výhrada je ovšem výlučně zpochybněním skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci. Žalovaný totiž nebrojí proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na takto zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny ze zjištěného skutkového stavu. Pokud se jeho argumenty dotýkají právního posouzení věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatele správného) skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení. Jde tedy o uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 OSŘ, jehož použití v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ zákon neumožňuje. Ostatní výhrady žalovaného poukazující na neprovedení navrhovaného důkazu a na to, že rozhodoval místně nepříslušný soud, pak představují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, který, jak už bylo vysvětleno, by v tomto případě bylo možno použít pouze kdyby dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti dovolání.
Žalovaný tedy ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, který jediný by byl způsobilý založit přípustnost jeho dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, vůbec neuplatnil. Za této situace je zřejmé, že jeho dovolání proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu nemůže být přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 OSŘ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 OSŘ. Přípustnost podle §237 OSŘ dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 OSŘ, jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Dovolání žalovaného tedy směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. března 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu