ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.308.2006.1
sp. zn. 33 Odo 308/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. I., s. r. o., proti žalovanému M. H., o zaplacení 33.779,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 14 C 920/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2005, č. j. 54 Co 167/2003-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 33.779,80 Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje nedoplatek kupní ceny za zboží podle kupní smlouvy č. 852154 uzavřené mezi účastníky dne 7. 7. 1994.
Okresní soud Brno – venkov rozsudkem ze dne 1. června 1999, č. j. 14 C 920/97-30, uznal žalovaného povinným do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 33.779,80 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 8. 7. 1996 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 11. 2001, č. j. 54 Co 155/2001-86, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo procesními nedostatky, neboť zástupkyně žalovaného nebyla předvolána k jednání dožádaného soudu, kde byl proveden výslech svědka. Žalovanému tak nebyla zajištěna náležitá ochrana jeho práv a oprávněných zájmů.
Okresní soud Brno – venkov poté rozhodl rozsudkem ze dne 24. září 2002, č. j. 14 C 920/97-107; žalobě opětovně zcela vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 7. 7. 1994 kupní smlouvu, podle které si žalovaný u žalobkyně závazně objednal zboží D-120 UNIVERSAL za kupní cenu 1.798,- DEM, kterou se zavázal zaplatit ve splátkách v české měně, přičemž vycházeno mělo být „z prodejního kurzu DEM vůči Kč v den sjednané platby podle kurzovního lístku ČNB“. Kupní cena byla splatná ve 24 měsíčních splátkách počínaje 7. 8. 1994, vždy k 7. dni toho kterého měsíce. Poslední splátka měla být uhrazena 7. 7. 1996. Žalobkyně se oproti tomu zavázala, že do 28 dnů od připsání poslední dohodnuté zálohové platby kupní ceny dodá žalovanému objednané zboží. Za žalobkyni podepsal kupní smlouvu její reprezentant P. K. Žalovaný měl možnost seznámit se s obsahem kupní smlouvy i s podmínkami této obchodní transakce. Kupní cenu nezačal splácet a dosud ji neuhradil. Svá tvrzení, že od kupní smlouvy odstoupil a že byl informován, že smlouva je nezávazná a může si vše ještě rozmyslet, v řízení neprokázal. Stejně tak neprokázal, že byl při uzavření smlouvy uveden v omyl. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný porušil svůj závazek z kupní smlouvy a žalobu proto shledal důvodnou. Uzavřel, že žalovaný nemohl od kupní smlouvy platně odstoupit, neboť odstoupení je možné pouze v případě, kdy to bylo účastníky dohodnuto nebo kdy to zákon stanoví (§48 odst. 1 občanského zákoníku). Dále konstatoval, že žalovaný se v zákonem stanovené lhůtě tří let nedovolal relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl, a žalobkyně v průběhu řízení vznesla námitku promlčení práva žalovaného dovolat se této neplatnosti.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. července 2005, č. j. 54 Co 167/2003-120, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům. Přesto „soud nezkoumal, za jakých okolností byla smlouva uzavírána, zda k tomu došlo za okolností obvyklých“. V této souvislosti žalovaný připomíná, že smlouva byla uzavírána v časové tísni v ranních hodinách, takže neměl možnost si ji před podpisem „dostatečně přečíst“. Jednání zástupce žalobkyně P. K. považuje za odporující dobrým mravům, neboť jej informoval, že smlouva je nezávazná. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a písm. c/ o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání v posuzovaném případě přípustné není, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí sice druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž však soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším - v pořadí prvém - rozsudku. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Proto také při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil.
Přestože žalovaný v dovolání výslovně argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že odvolacímu soudu vytýká především to, že při rozhodování nevzal v úvahu některé rozhodné skutečnosti, které žalovaný tvrdil – konkrétně to, že smlouva jím byla uzavřena v časové tísni a proto neměl čas seznámit se „dostatečně s jejím obsahem“, a že chování prodejce bylo nemravné, neboť jím byl ujišťován, že smlouva je nezávazná. Tyto výhrady jsou ovšem výlučně zpochybněním skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci. Pokud se argumenty žalovaného dotýkají právního posouzení věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, resp. vzal v úvahu všechna skutková tvrzení žalovaného, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by dovodit, že kupní smlouva je neplatná podle §39 občanského zákoníku. Jde tedy o uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zákon neumožňuje. Výhrada žalovaného, že soud „nezkoumal, za jakých podmínek byla kupní smlouva uzavírána, zda byla uzavírána za obvyklých okolností“, tedy že rozhodl na podkladě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, představuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, který jak již bylo vysvětleno, by v daném případě bylo možné použít pouze kdyby dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti dovolání.
Žalovaný tedy ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který jediný by byl způsobilý založit přípustnost jeho dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neuplatnil. Za této situace je zřejmé, že jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nemůže být podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolacímu soudu tudíž nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. března 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v.r.
předsedkyně senátu