ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.385.2006.1
sp. zn. 33 Odo 385/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , proti žalovaným 1) J. Š. , zastoupenému advokátem, a 2) J. H. , zastoupené advokátem, o 138.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 94/2004, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. října 2005, č. j. 10 Co 556/2005-94, takto:
I. Dovolání se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 138.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 26. 12. 2003 do zaplacení. Uváděla, že žalovaným byla tato částka vyplacena na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 31. 8. 1990 a oni se zavázali provést stavbu rodinného domku tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Tento závazek nesplnili.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 9 C 94/2004-75, v pořadí druhým v této věci, zavázal oba žalované společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 138.000,- Kč včetně 2 % úroku z prodlení od 26. prosince 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaní porušili podmínky smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, neboť ve lhůtě 10 let od okamžiku jejího uzavření nedošlo k pravomocné kolaudaci rodinného domku a vznikla jim tak povinnost příspěvek vrátit. Námitku promlčení neshledal důvodnou s tím, že v této otázce je třeba vycházet ze znění občanského zákoníku k datu uzavření smlouvy, tj. k 31. 8. 1990. Konstatoval, že závazek k případnému vrácení státního příspěvku byl zajištěn omezením převodu nemovitosti podle §58 občanského zákoníku v citovaném znění (dále jen „obč. zák.“), přičemž platilo, že právo tímto způsobem zajištěné se promlčovalo v desetileté lhůtě podle §109 obč. zák. Podle §874 občanského zákoníku ve znění platném od 1. 1. 1992 desetiletá promlčecí doba začala běžet ode dne, kdy marně uplynulo 10 let stanovených pro kolaudaci nemovitosti, počítaných od uzavření smlouvy. Tato lhůta k datu podání žaloby (tj. 10. 2. 2004) neuplynula a nárok žalobkyně nemůže být proto promlčen.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. října 2005, č. j. 10 Co 556/2005-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně shledal správnými jeho právní závěry. Zdůraznil, že závěr o nutnosti aplikace §874 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb., koresponduje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeným např. v rozhodnutích sp. zn. 33 Odo 477/2004, 33 Odo 1032/2005 a 33 Odo 1033/2005. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti k zajištění možného závazku na vrácení státního příspěvku vyjádřily smluvní strany vůli podřídit se režimu §61 obč. zák., podle nějž zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu nemovitosti zanikne. Účastníci smlouvy byli tedy srozuměni s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí doby. Proto je při posuzování běhu a délky promlčecí doby nezbytné vycházet z §874 občanského zákoníku, který umožňuje užití §109 obč. zák. Jestliže stavba rodinného domku měla být kolaudována do 31. 8. 2000, mohla žalobkyně úspěšně uplatnit právo na vrácení příspěvku ve lhůtě 10 let, počítané od 1. 9. 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní - každý samostatně -dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V dovolání vytýkají odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují v aplikaci §109 obč. zák. ve spojení s ustanovením §874 občanského zákoníku. Ustanovení §874 občanského zákoníku podle nich dopadá jen na práva a povinnosti, která vyplývají z obsahu právního institutu omezení převodu nemovitosti, a ne již na práva a povinnosti ze zajišťovaného smluvního vztahu; zajišťovaná pohledávka není tedy „právem ani povinností z omezení převodu nemovitosti“. Pro zajišťovanou pohledávku proto platí ustanovení §868 občanského zákoníku a tedy tříletá promlčecí doba; jiný výklad by byl nepřípustně extenzivní a vyvozoval by pro žalobkyni něco, co v zákoně výslovně uvedeno není. Jsou přesvědčeni, že jejich názor není v rozporu s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, protože se opírá o jiné skutečnosti, než na kterých jsou tato rozhodnutí založena.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve jeho přípustností.
Je nepochybné, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 9 C 94/2004-75, rozhodl jinak než v rozsudku ze dne 11. srpna 2004, č. j. 9 C 94/2004-50; na rozdíl od dřívějšího rozhodnutí, kterým žalobu zamítl, v pořadí druhým rozsudkem žalobě vyhověl proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Dovolání je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nic na tom nemůže změnit nesprávné poučení, jakého se dovolatelům dostalo v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaní nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je dovolatelé obsahově vymezili (§242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. V rámci zmíněného dovolacího důvodu dovolatelé zpochybňují správnost závěru odvolacího soudu dovozujícího, že sporná pohledávka žalobkyně není promlčena. Namítají, že pojem „práv a povinností z omezení převodu nemovitosti“ použitý v §874 občanského zákoníku, nezahrnuje i práva a povinnosti týkající se zajišťované pohledávky, a proto pro takovou pohledávku musí platit §868 občanského zákoníku. Důsledkem toho je promlčení žalované pohledávky v obecné tříleté promlčecí době.
Podle §868 občanského zákoníku pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vyniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Podle §870 občanského zákoníku v současném znění, obsahujícího přechodné ustanovení k úpravám občanského zákoníku provedeným s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto zákona.
Podle §874 občanského zákoníku (který je rovněž přechodným ustanovením k novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.
Jak již bylo shora uvedeno, dovolací soud se problematikou promlčení nároku zajištěného omezením převodu nemovitosti zabýval již ve svých rozhodnutích 33 Odo 477/2004 ze dne 18. května 2005, 33 Odo 1032/2005 ze dne 21. září 2005 a 33 Odo 1033/2005 ze dne 30. září 2005, a přijal jednoznačné závěry, na kterých jsou založena i jeho další rozhodnutí např. 33 Odo 833/2005 ze dne 30. září 2005 a 33 Odo 877/2005 ze dne 30. září 2005. Dovodil, že přestalo-li být s účinností od 1. 1. 1992 omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem upraveno, je třeba na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, tj. desetileté, promlčecí době nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala . Jen tak je totiž možno respektovat zásadu ochrany již dříve nabytých práv, kterou musí být vedena každá novelizace právního řádu. Je-li podle §61 obč. zák. neodvratným důsledkem promlčení pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je zřejmé, že tehdejší speciální zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných práv je neoddělitelně spjata s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto institutu. Názor, že ustanovení §874 občanského zákoníku v platném znění dopadá pouze na práva a povinnosti přímo se vztahující k obsahu institutu omezení převodu nemovitosti a již ne na práva a povinnosti ve vztahu k zajišťované pohledávce, mimo jiné v otázce délky promlčecí doby (§109 obč. zák.), by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany dříve nabytých práv věřitele nepřijatelné, tj. že by k (očekávanému a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj vyplývajících, došlo – v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran – v době podstatně kratší. Na podporu názoru, že i po vypuštění institutu omezení převodu nemovitosti z občanského zákoníku se právo jím zajišťované promlčuje v desetileté promlčecí době lze připomenout názor zastávaný za účinnosti občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, podle kterého dojde-li k zániku omezení převodu nemovitosti za trvání zajištěné pohledávky (např. dohodou dlužníka a věřitele), nemá tato skutečnost vliv na běh a délku promlčecí doby u neuhrazené části pohledávky (srovnej Občanský zákoník, Komentář, Panorama 1987, str. 223).
Ustanovení §868 občanského zákoníku zakotvuje tzv. nepravou zpětnou účinnost novely občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., pokud není v dalších ustanoveních stanoveno jinak . Není tedy ustanovením, umožňujícím použít novelizovaná či nová ustanovení občanského zákoníku na právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992. Ony výjimky z dopadu ustanovení §868 věty před středníkem občanského zákoníku jsou zakotveny v §869 až 877. Výhrada dovolatelů, že na otázku promlčení žalované pohledávky je třeba aplikovat §868 občanského zákoníku, neobstojí, jelikož ustanovení §874 občanského zákoníku užití §868 věty před středníkem občanského zákoníku vylučuje.
Založil-li proto odvolací soud své rozhodnutí na právním názoru, že otázku promlčení je nutno posuzovat podle §109 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991, ve spojení s §874 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb., a nikoliv podle §101 a §870 občanského zákoníku v současném znění, nepochybil, neboť jeho rozhodnutí respektuje konstantní judikaturu dovolacího soudu.
Žalovaným se tak nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jejich dovolání zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu