ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.41.2005.1
sp. zn. 33 Odo 41/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně O., spol. s r. o. proti žalované Ing. H. W., o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 502/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003, č. j. 39 Co 176/03-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. září 2002, č. j. 26 C 502/96-194, opraveným usnesením téhož soudu ze dne 9. dubna 2003, č. j. 26 C 502/96-221, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 200.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že mezi účastnicemi byla uzavřena platná zprostředkovatelská smlouva; tvrzení žalované, že od této smlouvy odstoupila, zůstalo neprokázáno. Jelikož ovšem uzavření kupní smlouvy, které měla žalobkyně pro žalovanou jako kupující obstarat, bylo dosaženo bez jejího přičinění, nevznikl jí nárok na sjednanou odměnu, jejíhož zaplacení se v řízení domáhala.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 39 Co 176/03-230, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že s ohledem na to, že s výjimkou uzavření zprostředkovatelské smlouvy žalobkyně pro žalovanou až do doby, kdy žalovaná uzavřela zamýšlenou kupní smlouvu, nic nevykonala, nemohl jí nárok na zprostředkovatelskou odměnu vzniknout.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Poukázala na to, že v průběhu řízení soud prvního stupně žalobě dvakrát vyhověl, když dovodil, že se žalobkyně přičinila o to, aby žalovaná jako kupující mohla uzavřít smlouvu o koupi nemovitosti. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně pak byl vydán na základě závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného ve zrušovacím usnesení. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, aniž by se ovšem dostatečně zabýval přezkoumáním všech důkazů, které byly provedeny zejména na počátku řízení, a nevzal ani v úvahu ustálenou judikaturu týkající se problematiky zprostředkovatelských smluv a práv a povinností účastníků těchto právních vztahů. Výsledkem je nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu vycházející z povrchního posouzení věci a poškozující žalobkyni, která prokazatelně ujednání zprostředkovatelské smlouvy splnila. Žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení „k přezkoumání faktického postupu žalobce při zprostředkování koupě nemovitosti … a dále k tomu, zda skutečně žalobce nenaplnil ujednání o zpracování kupní smlouvy v souvislosti s požadavkem obou účastníků koupě nemovitosti“.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání z písm. b) tohoto ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V této věci není sporu o tom, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svých dřívějších rozhodnutích, neboť v předchozím průběhu řízení tento soud dokonce třemi svými (dále specifikovanými) rozsudky žalobě vyhověl. Pro posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ však je nutno ještě zkoumat, zda tato odlišnost rozhodnutí byla důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, vysloveného ve zrušovacím usnesení.
Takováto vázanost nastává za situace, kdy je nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, t. j. kde není mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovozovat.
K výkladu pojmu „právní názor“ ve shora uvedeném smyslu se již Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací činnosti opakovaně vyjádřil. Tak například v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C 160, dospěl k závěru, že se tímto pojmem rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Obdobně v usnesení ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, uveřejněném v Souboru pod č. C 80, Nejvyšší soud ČR uvedl, že přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ [nyní – po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. – §237 odst. 1 písm. b) OSŘ] není dána v případě, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny k provedení dalšího dokazování, aniž vyjádřil svůj právní názor.
Jak už bylo uvedeno, soud prvního stupně rozhodoval v této věci celkem čtyřikrát. Prvý rozsudek (ze dne 28. ledna 1997, č. j. 26 C 502/96-38), jímž bylo ve věci samé žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 210.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. 6. 1996 do zaplacení, byl k odvolání žalované v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení usnesením odvolacího soudu ze dne 24. března 1998, č. j. 25 Co 516/97-76. Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zatím nelze potvrdit ani zrušit, neboť je třeba doplnit dokazování v rozsahu, který přesahuje rámec odvolacího řízení. Ze zprostředkovatelské smlouvy totiž plyne, že se žalobkyně zavázala k různým aktivitám týkajícím se uzavření předkupní a kupní smlouvy, ovšem stanoviska účastnic v tom směru, co žalobkyně pro žalovanou učinila, se zcela rozcházejí. Teprve poté, co bude zřejmé, zda je zprostředkovatelská smlouva platná či nikoli a zda žalobkyně ve smyslu této smlouvy plnila, bude možno znovu rozhodnout. Rozsudkem ze dne 2. února 1999, č. j. 26 C 502/96-101, soud prvního stupně, pokud jde o věc samu, žalobě o zaplacení částky 210.000,- Kč se shora uvedeným příslušenstvím opětovně vyhověl. Tento rozsudek napadla žalovaná odvoláním a odvolací soud jej usnesením ze dne 14. září 1999, č. j. 53 Co 293/99-119, ve všech výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto usnesení zdůraznil, že rozsudek je pro vady, jimiž trpí, zcela nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně v něm v rozporu s §157 odst. 2 OSŘ učinil zjištění z přednesů účastnic a z irelevantních důkazů, zatímco pominul, případně nesrozumitelně hodnotil důkazy věci se týkající a nezabýval se blíže námitkami žalované zpochybňujícími platnost zprostředkovatelské smlouvy. Soudu prvního stupně bylo uloženo pouze to, aby způsobem odpovídajícím §132 OSŘ zhodnotil provedené důkazy, aby v novém rozhodnutí dostál požadavkům stanoveným v §157 OSŘ a aby přitom vzal v úvahu námitky uplatněné žalovanou. Rozsudkem ze dne 21. prosince 1999, č. j. 26 C 502/96-127, doplněným rozsudkem téhož soudu ze dne 13. července 2000, č. j. 26 C 502/96-144, soud prvního stupně uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 200.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. 6. 1996 do zaplacení, zatímco žalobu o zaplacení částky 10.000,- Kč s týmž příslušenstvím zamítl. Také tento rozsudek byl k odvolání žalované ve vyhovujícím výroku ve věci samé a v nákladovém výroku zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 18. dubna 2001, č. j. 53 Co 33/2001-160, 53 Co 34/2001-160, a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. I tentokrát odvolací soud dovodil, že nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu napadeného rozsudku, jelikož soud prvního stupně se neřídil §157 odst. 2 OSŘ a v odůvodnění rozsudku seřadil provedené důkazy chaoticky, takže na sebe chronologicky ani logicky nenavazovaly a nemohly proto poskytnout srozumitelné vyjádření skutečností, z nichž tento soud při rozhodování vycházel. Z důvodů rozhodnutí není zřejmé ani to, jakými úvahami se soud prvního stupně řídil při hodnocení důkazů, ke kterým důkazům přihlížel a ke kterým nikoli a jak se vypořádal s rozpory, které vyplynuly ze svědeckých výpovědí a které nekorespondují s jeho závěrem o opodstatněnosti nároku. Chybí i vysvětlení, proč soud prvního stupně považoval zprostředkovatelskou smlouvu za platnou. Rozsudek je tedy znovu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatečnost odůvodnění. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se především vypořádal s otázkou platnosti smlouvy. V případě, že smlouvu shledá platnou, se pak musí zbývat tím, zda od ní žalovaná účinně odstoupila. Pokud tomu tak nebylo, bude namístě zkoumat, zda žalobkyni vznikl nárok na odměnu, tedy zda se přičinila o dosažení toho, co bylo předmětem zprostředkovatelské smlouvy, a zabývat se i dalšími námitkami týkajícími se splatnosti odměny a úroku z prodlení. Následně již soud prvního stupně shora zmíněným rozsudkem ze dne 26. září 2002, č. j. 26 C 502/96-194, opraveným usnesením ze dne 9. dubna 2003, č. j. 26 C 502/96-221, žalobu zcela zamítl.
Z přehledu podaného v předchozím odstavci zřetelně vyplývá, že ani v jednom zrušovacím usnesení nevyslovil odvolací soud právní názor, jímž by zavázal soud prvního stupně k aplikaci konkrétního právního předpisu, případně k jeho určitému výkladu. Jeho pokyny k dalšímu postupu v řízení byly vždy procesního charakteru a byly postaveny na výhradách ke způsobu zjišťování skutkového stavu věci a k obsahu odůvodnění písemného vyhotovení přezkoumávaných rozsudků. Soud prvního stupně nebyl zbaven možnosti svobodně uplatnit svůj názor na právní posouzení věci; jeho povinností bylo pouze řídit se pokynem k tomu, aby bylo dokazováni v určitém směru doplněno a aby písemné vyhotovení rozsudku splňovalo zákonem předepsané náležitosti. Proto nejde o případ, kdy odlišnost dřívějšího a pozdějšího rozhodnutí soudu prvního stupně je důsledkem jeho vázanosti právním názorem odvolacího soudu, a dovolání žalobkyně nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně netvrdí, že v napadeném rozsudku byla řešena otázka, která by mohla založit jeho zásadní právní význam; její dovolání ostatně vůbec nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž – navíc jen velmi obecně – polemizuje se skutkovým závěrem, že nesplnila závazky, které pro ni vyplývaly vůči žalované ze zprostředkovatelské smlouvy, a že výsledku smlouvou předvídaného nebylo dosaženo jejím přičiněním. Ze znění §237 odst. 1 písm. c) OSŘ ovšem vyplývá, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno [srovnej výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst 3 věta prvá OSŘ), a to nejen tím, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 OSŘ byl uplatněn, ale především tím, jak byl dovolatelem obsahově vymezen, t. j. v čem dovolatel spatřuje jeho naplnění. Proto pokud žalobkyně v dovolání uplatnila výlučně dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, který – jak už bylo uvedeno – nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit, nezbývá než konstatovat, že její dovolání není přípustné ani podle tohoto ustanovení a že tudíž směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Z uvedených důvodů je Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu