ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.598.2005.1
sp. zn. 33 Odo 598/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému V. Ř., o zaplacení částky 109.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 195/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 23. září 2002, č. j. 9 C 195/2002-11, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 2004, č. j. 56 Co 181/2004-83, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 23. září 2002, č. j. 9 C 195/2002-11, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 2004, č. j. 56 Co 181/2004-83, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 2002, č. j. 9 C 195/2002-11, vydaným jako rozsudek pro uznání, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 109.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 4. 3. 1993 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Žalobkyně se domáhala vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu, který byl žalovanému poskytnut, pro nedodržení dohodnutých podmínek z jeho strany. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovanému byl dne 30. července 2002 doručen do vlastních rukou spolu se žalobou a usnesením podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) platební rozkaz vydaný v této věci. V usnesení byl vyzván, aby se v případě, že podá odpor proti platebnímu rozkazu, ve lhůtě třiceti dnů od jeho podání vyjádřil k žalobě, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, kterých se dovolává, případně označil důkazy ke svým tvrzením. Současně byl s odkazem na §114b odst. 5 a §153a odst. 3 OSŘ poučen, že pokud se v uvedené lhůtě stanoveným způsobem nevyjádří, bude se mít za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatněn, uznává, a bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Žalovaný sice podal odpor proti platebnímu rozkazu, ale na usnesení nereagoval, a proto byl bez nařízení jednání vydán rozsudek pro uznání.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. června 2004, č. j. 56 Co 181/2004-83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Neshledal věrohodným tvrzení žalovaného, že mu byl doručen pouze platební rozkaz, ale nikoli žaloba, když poukázal na to, že žalovaný v tomto směru nepředložil přesvědčivý důkaz a navíc s tímto tvrzením přišel až po několika předchozích podáních, v nichž se o tomto tvrzeném procesním pochybení soudu prvního stupně vůbec nezmínil. Odvolací soud se pak plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že okolnosti případu a povaha věci odůvodňovaly vydání usnesení podle §114b odst. 1 OSŘ. K námitce promlčení uplatněného nároku, kterou žalovaný vznesl v odvolání, odvolací soud nepřihlédl s tím, že v případě rozsudku pro uznání mohou být odvolacím důvodem pouze skutečnosti, které zpochybňují předpoklady pro vydání takovéhoto rozsudku či existenci podmínek řízení, ale v odvolání nelze uplatnit věcné námitky, mezi něž námitka promlčení patří. Konečně odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že v této věci nebylo možno schválit smír, takže nebylo možno vydat rozsudek pro uznání. Jedná se totiž o sporné řízení a povaha této věci v žádném případě nevylučovala možnost uzavření a schválení smíru. Překážkou pro schválení smíru není skutečnost, že účastník, ač by mohl, nevznese námitku promlčení, neboť uplatnění této námitky je právem účastníka a k promlčení lze přihlédnout jen tehdy, je-li namítnuto. Procesní postup soudu prvního stupně i jeho rozhodnutí jsou tedy správné.
Proti rozsudku soudu prvního stupně i proti rozsudku odvolacího podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z přesvědčení, že napadená rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam. Podle jeho názoru je v nich totiž řešena otázka, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně a dosud nebyla judikaturou „globálně“ vyřešena, navíc byla v této věci vyřešena v rozporu s hmotným právem. V dovolání žalovaný namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Setrval na tvrzení, že mu spolu s platebním rozkazem nebyla doručena žaloba, což bylo též důvodem, proč podal odpor bez bližšího zdůvodnění, a vytkl odvolacímu soudu, že v tomto směru neprovedl žádný důkaz. Žalovaný dále namítl, že nejde o případ, kdy je na místě vydání usnesení podle §114b odst. 1 OSŘ, neboť to nevyžadovaly ani okolnosti případu, ani povaha věci. Nešlo o typově složitý případ, když bylo na první pohled zřejmé, že jde o promlčený nárok, tím spíše, že stejný nárok uplatněný proti jeho bývalé manželce byl právě z důvodu promlčení zamítnut. Soudy obou stupňů pominuly i negativní předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání, jímž je podmínka, aby nešlo o věc, v níž nelze ve smyslu §99 OSŘ uzavřít a schválit smír. Nepřihlédly totiž k tomu, že mu nevznikla povinnost vrátit poskytnutý příspěvek, jelikož nemovitost, na niž mu byl poskytnut, nezcizil, ale pouze směnil, a dále ji užíval k trvalému bydlení. Případný smír, jímž by se zavázal k vrácení příspěvku, by tedy byl v rozporu se zákonem. Závěrem žalovaný poukázal na svoji neutěšenou sociální situaci a navrhl, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby dovolací soud sám návrh „jako neopodstatněný a navíc promlčený“ zamítl.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu a že rozhodnutí soudu prvního stupně jím úspěšně napadnout nelze. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být dovolací řízení podle §104 odst. 1 OSŘ zastaveno [srovnej blíže usnesení ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1072/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 5, pod č. C 477]. Jestliže v dané věci směřuje dovolání žalovaného kromě rozsudku odvolacího soudu výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně, nezbylo Nejvyššímu soudu ČR jako soudu dovolacímu (§10a OSŘ), než řízení o tomto dovolání ze shora uvedených důvodů zastavit.
Dovolací soud se proto dále zaměřil pouze na dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu a po zjištění, že bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, se zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Žalovaný sice označuje své výhrady proti rozsudku odvolacího soudu souhrnně jako výhrady právního charakteru, ale podstatou jeho nesouhlasu se závěrem o naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání je mimo jiné tvrzení, že mu spolu s platebním rozkazem nebyl doručen stejnopis žaloby. Obsahově tedy jde o nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, na kterém je shora uvedený právní závěr založen, t. j. o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže a dokonce nepodléhá dovolacímu přezkumu ani v případě, že dovolání podle zmíněného ustanovení přípustné je.
Žalovaný v dovolání blíže neuvádí, která právní otázka obsažená v rozsudku odvolacího soudu dosud nebyla v judikatuře „globálně“ řešena, nicméně této jeho námitce nelze v žádném případě přisvědčit. Problematika usnesení podle §114b byla totiž již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu. Jen namátkou je možno odkázat na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. října 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, a ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 41/2004 a R 65/2005, či na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, publikované v časopisu Soudní judikatura č. 9/2004. Z pohledu „novosti“ řešené otázky tedy nemůže být zásadní právní význam napadeného rozsudku dán. Jelikož pak rozhodnutí v této věci (vydáním rozsudku pro uznání) není založeno na hmotném, nýbrž na procesním právu, nemůže mít rozsudek odvolacího soudu zásadní význam ani z důvodu řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Ostatně lze jen na okraj poznamenat, že rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje ani procesním předpisům, neboť ve shora zmíněném rozsudku sp. zn. 32 Odo 382/2004 vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že vydání usnesení podle §114b odst. 1 OSŘ není při rozhodnutí o věci platebním rozkazem podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Namítá-li pak žalovaný, že podle smlouvy o poskytnutí příspěvku vůbec není povinen příspěvek vracet, přehlíží, že podmínkou poskytnutí bylo mimo jiné to, že v dohodnuté době „nepřevede domek na jiného“, a převodem domku na jiného je pochopitelně i jeho směna.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že napadenému rozsudku odvolacího soudu nelze přiznat zásadní právní význam a že tedy dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty prvé a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. ledna 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu