ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.614.2006.1
sp. zn. 33 Odo 614/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. R., s. r. o., proti žalované PhDr. D. J., o zaplacení částky 131.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 55/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, č. j. 12 Co 210/2005-44, takto:
Rozsudek Městského soudu ze dne 12. října 2005, č. j. 12 Co 210/2005-44, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 15 C 55/2003-26, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 131.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 11. 12. 2003 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 1% z částky 131.000,- Kč od 11. 12. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 6. listopadu 2001, jíž se žalobkyně jako zprostředkovatel zavázala vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaná jako zájemkyně měla možnost uzavřít s třetí osobou (nabyvatelem) smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, jejichž součástí je též právo nájmu k blíže označenému bytu. Na základě provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná porušila svůj závazek ze smlouvy tím, že odmítla nabyvatele, kterého vyhledala žalobkyně a který měl zájem o nabytí členství v družstvu a byl připraven uhradit požadovanou cenu. Proto je podle článku VII. odst. 1) smlouvy povinna zaplatit smluvní pokutu, která činí 10% z minimální ceny za převod členských práv a povinností, t. j. právě žalovaných 131.000,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 12 Co 210/2005-44, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ale s jeho právním posouzením věci se neztotožnil. Konstatoval, že ke splnění účelu zprostředkovatelské smlouvy a tedy i ke vzniku nároku na odměnu zprostředkovatele dochází pouze tehdy, jestliže zájemce s nabyvatelem, jehož vyhledal zprostředkovatel, skutečně smlouvu uzavře. Zájemce ovšem není v žádném případě povinen s takto vyhledaným partnerem smlouvu uzavřít a zprostředkovatel, ačkoliv učinil vše pro splnění svého závazku, nemůže zájemce k uzavření smlouvy nutit. Účastnice se v článku VI. smlouvy dohodly, že žalobkyni vzniká právo na odměnu i v případě, že žalovaná ve lhůtě jednoho roku po zániku platnosti této smlouvy uzavře smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu s osobou, kterou za tím účelem obstarala žalobkyně nebo s níž byla žalovaná seznámena jejím prostřednictvím, případně s fyzickou osobou, která je v příbuzenském poměru k osobě, kterou žalobkyně obstarala, či s právnickou osobou, jejímž členem či statutárním orgánem je příbuzný žalovanou obstarané osoby. Toto smluvní ujednání dostatečně zajišťuje ochranu právního postavení žalobkyně jako zprostředkovatele a další „vedlejší“ zajištění jejích práv formou smluvní pokuty již představuje její jednostranné zvýhodnění na úkor žalované, respektive zhoršení smluvního postavení žalované. Jelikož posuzovaná zprostředkovatelská smlouva je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ustanovení §52 a následujících občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), je takové jednostranné zvýhodnění v rozporu se zákonem a ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle §39 ObčZ.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovila především nesouhlas s názorem, že ujednání o smluvní pokutě ve zprostředkovatelské smlouvě je úkonem absolutně neplatným pro rozpor se zákonem, a poukázala na to, že smluvní pokuta byla řádně sjednána v souladu se svobodnou vůlí obou smluvních stran a jejím cílem bylo předejít tomu, aby žalovaná bezdůvodně odmítala nabyvatele obstarané žalobkyní. Žalobkyně nesouhlasila ani s názorem odvolacího soudu, že ochrana jejího právního postavení je dostatečně zajištěna článkem VI. smlouvy, protože právě tato situace není ve smlouvě „ošetřena“. Ujednání o smluvní pokutě nemůže svou povahou žalovanou jednostranně znevýhodnit ani jinak zhoršovat její postavení, protože samo o sobě nevypovídá nic o silnějším či slabším postavení smluvních stran. Závěr odvolacího soudu by podle žalobkyně vedl k obecnému zákazu ujednání o smluvní pokutě ve zprostředkovatelských smlouvách. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a poukázala na to, že za situace, kdy vzniká zprostředkovateli právo na zprostředkovatelskou odměnu již tím, že splní závazek zprostředkovat příležitost k uzavření smlouvy, je ujednání o smluvní pokutě, které sankcionuje skutečnost, že zprostředkovatelská smlouva nebude uzavřena, nadbytečné a přesahující rámec zprostředkovatelské smlouvy. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl obsahově vymezen, a dospěl k závěru že dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Výhrady žalobkyně k právnímu posouzení věci se týkají výlučně závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve zprostředkovatelské smlouvě pro jeho rozpor se zákonem. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že ujednání o smluvní pokutě v tomto konkrétním případě (s ohledem na další ve smlouvě zakotvené instituty zajišťující práva žalobkyně) zakládá nerovnost práv účastnic smlouvy a znevýhodnění žalované ve smyslu ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách. S tímto názorem ovšem nelze souhlasit.
Odvolací soud správně poukázal na to, že ke vzniku nároku na odměnu zprostředkovatele dochází pouze tehdy, jestliže zájemce s nabyvatelem, jehož vyhledal zprostředkovatel, skutečně smlouvu uzavře. To je ostatně výslovně uvedeno i v článku VI. odst. 3) zprostředkovatelské smlouvy z 6. 11. 2001, podle kterého vzniká zprostředkovateli právo na zaplacení odměny až okamžikem uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu. V tomto směru tedy nemá pravdu žalovaná, pokud ve vyjádření k dovolání vychází z toho, že právo na odměnu vzniká zprostředkovateli již splněním závazku zprostředkovat zájemci příležitost k uzavření smlouvy. Stejně tak je správný závěr odvolacího soudu, že zájemce není v žádném případě povinen s vyhledaným partnerem smlouvu uzavřít a že ho nelze k uzavření smlouvy nutit. Odvolacímu soudu však už nelze přisvědčit v tom, že ochranu práv žalované jako zprostředkovatele plně zajišťují ujednání článku VI. odst. 4) a 5) smlouvy. Tato ujednání předvídají situaci, kdy zprostředkovatel splní své povinnosti ze smlouvy, ale zájemce smlouvu s obstaraným nabyvatelem během účinnosti zprostředkovatelské smlouvy neuzavře a učiní tak až poté, co smlouva některým z dohodnutých způsobů „zanikne“, buď přímo s vyhledaným nabyvatelem, nebo se subjektem, který je s ním nějakým způsobem spojen. Neřeší však případ, kdy zprostředkovatel splní své povinnosti a obstará pro zájemce „nabyvatele“, tedy osobu, s níž má být smlouva o převodu členských práv a povinností uzavřena, ale zájemce tuto smlouvu buď vůbec neuzavře, nebo ji uzavře s osobou jinou, na kterou ujednání článku VI. odst. 4) a 5) zprostředkovatelské smlouvy nedopadají. Zprostředkovatel nemá právní prostředky k tomu, aby takovému jednání zájemce zabránil, a tak je přirozené, že k zajištění plnění smluvních povinností ze strany zájemce použije – ostatně na základě shodných projevů vůle smluvních stran – zákonný institut smluvní pokuty. Takovéto ujednání neodporuje ustanovením §544 a násl. ObčZ, která nevylučují uplatnění tohoto institutu i v případě zprostředkovatelských smluv, a podle názoru dovolacího soudu ani ustanovením o spotřebitelských smlouvách. Ujednáním o smluvní pokutě se žalovaná nevzdala svého práva neuzavřít smlouvu s nabyvatelem, kterého jí vyhledala žalobkyně (§55 odst. 1 ObčZ), a není zde ani nerovnováha v právech a povinnostech smluvních stran k újmě žalované ve smyslu §56 odst. 1 ObčZ. Vznik práva žalobkyně na zaplacení odměny totiž není vázán na splnění jejích smluvních závazků, nýbrž na okolnost, kterou sama není schopna ovlivnit a která závisí výlučně na žalované, t. j. zda se žalovaná rozhodne smlouvu s vyhledanou osobou uzavřít či nikoli. Může tedy nastat situace, kdy žalobkyně beze zbytku splní své závazky, ale přesto jí nevznikne – v důsledku jednání žalované – nárok na zaplacení odměny. Tato nevýhodnost ujednání o odměně pro žalobkyni je vyvažována právě dohodnutou smluvní pokutou, která vede žalovanou k tomu, aby i ona splnila svůj závazek ze smlouvy a bezdůvodně jej neporušila. Dovolací soud tedy nepovažuje právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání účastnic o smluvní pokutě za správný výklad §544 ObčZ ve vztahu k §39 ObčZ a k s příslušným ustanovením občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách a ve shodě se žalobkyní dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci.
Zbývá dodat, že obdobný právní názor zaujal dovolací soud již v rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004.
Z toho, co bylo shora vyloženo, je zřejmé, že žalobkyní uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je naplněn. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ napadený rozsudek (včetně akcesorického výroku o nákladech řízení) zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. července 2006
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu