ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.638.2004.1
sp. zn. 33 Odo 638/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. a. s., proti žalovaným 1) České straně sociálně demokratické a 2) C., akciová společnost, o zaplacení 33,614.084,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 262/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2003, č. j. 20 Co 135/2003-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně požadovala po žalovaných zaplacení 33,614.084,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % z uvedené částky od 10. 7. 2000 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení od 10. 7. 2000 do zaplacení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 2. 2002, č. j. 22 C 262/2000-54, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2003, č. j. 22 C 262/2000-89, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 2. 5. 1997 uzavřeli Česká strana sociálně demokratická jako klient a JUDr. Z. A., advokát (dále jen „JUDr. A.“), mandátní smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytnutí právní pomoci klientovi při realizaci jeho vlastnického práva k akciím obchodní společnosti C., akciová společnost v P., a jejího vlastnického práva ke zde specifikovanému nemovitému majetku, včetně zajištění jeho využití na základě již uzavřených (a na ně navazujících nebo je nahrazujících) smluv. V mandátní smlouvě bylo mimo jiné dohodnuto, že advokát je oprávněn zvolit si za účelem spolupráce při plnění předmětu smlouvy kterékoli právníky, vyžádá-li si to jejich specializace na některé odvětví práva. Odměna za poskytnutí právní pomoci byla sjednána podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši deseti procent ze zjištěné ceny uvedených nemovitostí v případě, že obchodní společnost C., akciová společnost v P. bude zapsána do obchodního rejstříku, klient bude jejím jediným akcionářem a tato společnost bude v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník specifikovaných nemovitostí. Podle smluvního ujednání bylo ponecháno na klientovi, zda uspokojí nárok advokáta na odměnu za poskytnutí právní pomoci jednorázovou platbou do devadesáti dnů poté, co bude proveden poslední úkon, eventuelně co nabude právní moci poslední rozhodnutí, kterým bude dosaženo plného úspěchu ve věci, nebo zda po marném uplynutí této lhůty zaplatí odměnu v peněžitých splátkách způsobem a v termínech sjednaných ve smlouvě. Pro případ nezaplacení odměny žádným ze stanovených způsobů byla mezi stranami dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dne 2. 5. 1997 uzavřel JUDr. A. s JUDr. V. H., notářem (dále jen „JUDr. H.“) a JUDr. Z. H., advokátem (dále jen JUDr. H.) dohodu o přistoupení k mandátní smlouvě z 2. 5. 1997. JUDr. H. a JUDr. H. v této dohodě jako přistupující prohlásili, že je jim obsah mandátní smlouvy podrobně znám a že touto dohodou přistupují ke smlouvě na straně mandatáře v nedílném rozsahu všech práv a povinností vyplývajících mandatáři z této smlouvy, a navzájem se zavázali poskytnout si veškerou součinnost potřebnou ke splnění předmětu mandátní smlouvy. Dne 14. 4. 2000 oznámil JUDr. A. první žalované (přípisem adresovaným k rukám jejího místopředsedy), že byl proveden zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí. Fakturami vystavenými dne 22. 6. 2000 vyzvali JUDr. H. a JUDr. H. druhou žalovanou, aby každému z nich zaplatila částku 17,850.000,- Kč. Dne 12. 7. 2000 složila druhá žalovaná na účet JUDr. A. částku 16,807.042,- Kč. Dopisem z 20. 7. 2000 adresovaným JUDr. H. a JUDr. H. odstoupil JUDr. A. od dohody o přistoupení k mandátní smlouvě. Usnesením ze dne 8. 8. 2000, č. j. SD 58/2000-38, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 o přijetí částky 33,614.084,- Kč do soudní úschovy od první žalované Kč pro příjemce JUDr. A., JUDr. H. a JUDr. H.; tato částka byla složena 17. 7. 2000. Citované usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2001, č. j. 24 Co 327/2000-129, a nabylo tak právní moci. Smlouvou z 31. 8. 2000 postoupil JUDr. A. svou pohledávku z mandátní smlouvy žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo písemně oznámeno oběma žalovaným. Na základě uvedený skutkových zjištění soud prvního stupně v prvé řadě uzavřel, že vůči druhé žalované neunesla žalobkyně břemeno tvrzení, neboť ani po poučení, kterého se jí od soudu dostalo, netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by dovozovala existenci svého nároku vůči této žalované. Co se týče nároku žalobkyně vůči první žalované, především konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo sporu ani o tom, že „došlo ke splnění povinností vyplývajících (pro mandatáře) z mandátní smlouvy uzavřené mezi první žalovanou a JUDr. A. dne 2. 5. 1997“, ani o tom, že „došlo platně k postoupení pohledávky na žalobkyni“, a rovněž výši dohodnuté odměny (50,421.126,- Kč) učinili účastníci řízení nespornou. Dovodil, že závazek první žalované zaplatit odměnu za poskytnutou právní pomoc zanikl splněním. V části, o níž nebylo pochyb, že mu náleží, byla odměna vyplacena přímo JUDr. A. Pokud jde o zbytek (tj. dvě třetiny) odměny, nastaly účinky splnění závazku složením do úřední úschovy ve smyslu ustanovení §568 ObčZ. Smluvní odměna za poskytnutí právní služby v rozsahu dvou třetin byla do soudní úschovy složena v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, a to proto, že dlužník měl - vzhledem k obsahu dohody uzavřené mezi JUDr. A., JUDr. H. a JUDr. H. - důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem; v dohodě se totiž podává, že JUDr. H. a JUDr. H. přistupují k mandátní smlouvě na straně mandatáře v nedílném rozsahu všech práv a povinností vyplývajících mandatáři z mandátní smlouvy, čemuž odpovídá i skutečnost, že oba přistoupivší právníci požádali dlužníka o vyplacení každý jedné třetiny odměny sjednané v mandátní smlouvě.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2003, č. j. 20 Co 135/2003-110, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen pokud jde o vyčíslení nákladů přiznaných žalovaným podle úspěchu v řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový stav a věc rovněž správně posoudil po stránce právní. Námitku žalobkyně, že se soud prvního stupně nevypořádal s otázkou, kdo je skutečným věřitelem první žalované podle mandátní smlouvy, hodnotil jako nevýznamnou. Konstatoval, že z hlediska předmětu daného řízení není rozhodné, zda dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě byla platně uzavřena a jaké byly její právní účinky. Rozhodující je, zda nastaly účinky splnění závazku složením zbylých dvou třetin odměny za poskytnutí právní pomoci do soudní úschovy, resp. zda s ohledem na obsah smluv a další okolnosti případu mohl mít dlužník důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem ve vztahu k plnění části odměny za právní pomoc podle mandátní smlouvy. Vycházeje ze skutečnosti, že JUDr. A. si v intencích mandátní smlouvy přibral k plnění jejího předmětu na základě smluvního dokumentu označeného jako „dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě“ další osoby (právní experty), které bez námitek první žalované a za její součinnosti pracovaly pro naplnění mandátní smlouvou požadovaného výsledku a následně také „požádaly o uhrazení na ně připadajících částí odměny“ s odůvodněním, že mezi nimi a JUDr. A. došlo k neshodám, uzavřel, že pochybnosti dlužníka o osobě věřitele byly důvodné. Zdůraznil přitom, že po první žalované nelze spravedlivě požadovat, aby se ve sporu mezi JUDr. A. a osobami přistoupivšími k mandátní smlouvě o tom, kdo z nich a v jakém rozsahu je věřitelem žalovaných, zorientovala. Dovodil tudíž, že první žalovaná byla oprávněna svůj závazek na zaplacení zbylé části odměny, o kterou vznikl mezi osobami spolupracujícími na naplnění účelu mandátní smlouvy spor, splnit jejím složením do soudní úschovy. V souladu s ustanovením §568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“) tak ohledně této části závazku žalované nastaly účinky splnění a závazek žalované na zaplacení odměny podle mandátní smlouvy i v tomto rozsahu zanikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že právní otázky jsou v něm řešeny v rozporu s hmotným právem. Především vytýká odvolacímu soudu, že otázku splnění závazku řešil z hlediska procesněprávních ustanovení (§185a a násl. o. s. ř.), jako by bylo rozhodováno o přijetí plnění do soudní úschovy a nikoliv o nároku na splnění dluhu. Má zato, že soudy se měly v prvé řadě zabývat existencí právního vztahu mezi první žalovanou a JUDr. H. a JUDr. H. vyplývajícího z mandátní smlouvy, neboť předpokladem zániku závazku složením do úřední úschovy je existence právního vztahu, na základě kterého závazek vznikl. Vznikl-li právní vztah jen mezi složitelem a jedním z několika příjemců, nepřichází plnění vůči ostatním příjemcům podle hmotného práva v úvahu a soud nemůže zamítnout žalobu na plnění podanou příjemcem, který je jediným účastníkem právního vztahu. V tomto směru dovolatelka dále rozsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že pouze její právní předchůdce JUDr. A. byl jednou ze stran mandátní smlouvy a pouze jemu vznikl nárok na odměnu za poskytnutí právní pomoci. S touto argumentací pak souvisí výtky dovolatelky, že při zjišťování důvodných pochybností měly soudy vycházet výlučně ze znění mandátní smlouvy a nikoli z dalších, pro posouzení této otázky irelevantních, skutečností, a že nebylo zvažováno, zda důvodná pochybnost o osobě věřitele objektivně existovala. Jimi dovolatelka zpochybňuje správnost závěru, že první žalovaná měla důvodné pochybnosti o osobě věřitele ve smyslu ustanovení §568 ObčZ a dovozuje, že v posuzovaném případě složením do soudní úschovy závazek první žalované vůči žalobkyni nezanikl. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní), za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c/ zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., z jehož znění vyplývá, že dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení právních otázek. To znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto musí při posuzovaní přípustnosti dovolání (popř. jeho důvodnosti) vycházet ze skutkového stavu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp. jejichž řešení zpochybnil.
Přestože žalobkyně v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti závěru odvolacího soudu, že první žalovaná měla důvodné pochybnosti ohledně toho, kdo je oprávněným věřitelem jejího závazku zaplatit (smluvní) odměnu za poskytnutí právní pomoci, tj. závazku z „mandátní“ smlouvy, kterou uzavřela 2. 5. 1997 s advokátem JUDr. A. a jež byla modifikována následnou „dohodou o přistoupení JUDr. H. a JUDr. H. k mandátní smlouvě“. Má totiž za to, že takové pochybnosti na straně první žalované nebyly objektivně dány, neboť z obsahu mandátní smlouvy vyplývalo, že jediným věřitelem závazku je právě JUDr. A. Závěr o existenci důvodných pochybností je však závěrem skutkovým, jenž činí soud na základě vyhodnocení relevantních skutkových zjištění vyplývajících z konkrétních okolností případu. Teprve na podkladě takto zjištěného skutkového základu věci provádí soud její právní kvalifikaci a rozhoduje o aplikaci příslušné právní normy, tzn. věc právně posuzuje. Ačkoli tedy žalobkyně výslovně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že závazek první žalované ze smlouvy uzavřené dne 2. 5. 1997 zanikl splněním, resp. že v posuzovaném případě nastaly ve smyslu ustanovení §568 ObčZ účinky splnění tohoto závazku složením části jeho předmětu (tj. dvou třetin odměny čítajících 33,614.084,- Kč) do soudní úschovy za situace, kdy jedna třetina odměny (částka 16,807.042,- Kč) již byla vyplacena JUDr. A. přímo, zpochybňuje tento právní závěr soudu výhradně prostřednictvím námitky směřující proti skutkovému závěru soudu o existenci důvodných pochybností o osobě věřitele. Jinak řečeno, výtka nesprávné aplikace §568 ObčZ je založena výlučně na kritice skutkových zjištění, které byly tímto ustanovením poměřovány (argumentuje-li dovolatelka v těchto souvislostech i nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svém skutkovém závěru ohledně existence důvodných pochybností první žalované o osobě věřitele, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru o splnění závazku věřitele). Skutkový základ sporu však nelze – jak již bylo vyloženo - v daném případě zpochybnit, neboť je pro dovolací soud závazný. Námitky, jimiž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, případně pochybení při „vyhodnocení důkazů“, tak nemohou (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání v dané věci založit a dovolací soud, který teprve přípustnost dovolání zvažuje, se jimi nemohl zabývat (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud považuje za vhodné rovněž poznamenat, že závěr o naplnění předpokladů pro aplikaci §568 ObčZ (závěr o existenci důvodných pochybností první žalované kdo je věřitelem, resp. které z osob dovozujících své nároky z mandátní smlouvy a ze smlouvy o přistoupení k ní má plnit, když všechny požadují splnění pohledávky z těchto smluv) postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit.
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje jediná dovolací námitka, jíž je argumentováno jeho neúplností, konkrétně tím, že v řízení nebyly vyřešeny všechny pro posouzení věci relevantní právní otázky. Dovolatelka má totiž za to, že soudy se měly zabývat otázkou, kdo je skutečným věřitelem první žalované na základě smlouvy z 2. 5. 1997 a v této souvislosti prejudicielně posoudit platnost „dohody o přistoupení k této mandátní smlouvě“, případně provést výklad této dohody a jí předcházející mandátní smlouvy. Tato dovolací námitka žalobkyně však není důvodná.
Podle §568 ObčZ nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení, nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tímto spojené nese věřitel.
V posuzované věci byl soudy obou stupňů učiněn skutkový závěr, že první žalovaná měla důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, resp. které z osob dovozujících své nároky ze smlouvy uzavřené dne 2. 5. 1997 a z dohody o přistoupení k ní má plnit, když všechny požadují splnění pohledávky z těchto smluv. Uložila-li první žalovaná tu část odměny za poskytnutí právní pomoci, jíž se tyto důvodné pochybnosti týkaly, do soudní úschovy, došlo k naplnění hypotézy právní normy zakotvené v citovaném ustanovení a byly tak vyvolány účinky touto právní normou předvídané, tj. ohledně uvedené části odměny nastaly účinky splnění závazku ze strany dlužníka a žaloba o zaplacení této části odměny nemůže být úspěšná. Nelze přisvědčit žalobkyni, že pro právní posouzení dané věci bylo významné posouzení, kdo je podle smlouvy skutečným věřitelem první žalované, a v souvislosti s tím řešit, zda dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě je platným právním úkonem, resp. jaký je obsah samotné „mandátní smlouvy“. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na závěru, že v posuzovaném případě se první žalovaná zcela zprostila svého závazku ze smlouvy uzavřené dne 2. 5. 1997 (tedy nelze po ní požadovat jeho plnění), neboť šlo o jeden z případů zmiňovaných v ustanovení §568 ObčZ, kdy dlužník má důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, a kdy nastaly účinky splnění závazku v rozsahu žalovaného nároku (tj. zbylých dvou třetin smluvní odměny za poskytnutí první pomoci) uložením do soudní úschovy. Dovodil-li soud, že dlužník nemohl splnit svůj závazek věřiteli, protože měl důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, a že tudíž nastaly účinky splnění závazku uložením do úřední úschovy, bylo logicky vzato irelevantní odstraňovat takové pochybnosti, tedy v dané věci určovat, která z osob poskytujících první žalované právní pomoc podle smlouvy z 2. 5. 1997 a dohody o přistoupení k této smlouvě je „skutečným“ věřitelem první žalované, případně zda jsou věřiteli všechny uvedené osoby. Nelze tedy přisvědčit ani dovolací námitce, že právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné, resp. že otázka splnění dluhu byly řešena v rozporu s hmotným právem.
Jelikož dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ze spisu se nepodává, že by žalovaným nějaké náklady v této fázi řízení vznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu