ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.658.2005.1
sp. zn. 33 Odo 658/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně E. I., spol. s r. o., proti žalovaným 1) Ing. arch. T. M., 2) M. M., a 3) D. M., o zaplacení 105.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 32/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2004, č. j. 62 Co 253/2004-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Prvá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.036,- Kč, druhý žalovaný částku 758,- Kč a třetí žalovaný částku 758,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. P., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 70.000,- Kč a každý ze žalovaných po 17.500,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že dne 11. 12. 1996 uzavřela s prvou žalovanou a jejím manželem D. M. smlouvu, podle níž jí náleží sjednaná odměna za obstarání uzavření kupní smlouvy na prodej nemovitosti v celkové výši 105.000,- Kč. Tato částka jí nebyla dosud uhrazena. Manžel žalované zemřel a do jeho práv vstoupili žalovaní podle výše svých dědických podílů.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. února 2004, č. j. 7 C 32/2000-70, uložil žalovaným, aby žalobkyni zaplatili - prvá žalovaná částku 70.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 16. 6. 1997 do zaplacení, druhý žalovaný částku 17.500,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 16. 6. 1997 do zaplacení a třetí žalovaný částku 17.500,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 16. 6. 1997 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a manžely T. a D. M. byla dne 11. 12. 1996 uzavřena zprostředkovatelská smlouva podle §774 obč. zák., v níž se žalobkyně zavázala, že obstará pro tyto zájemce uzavření kupní smlouvy na konkrétní (ve smlouvě specifikované) nemovitosti, a manželé M. se zavázali zaplatit jí za to odměnu ve výši 100.000,- Kč a 5 % DPH, tedy celkem 105.000,- Kč, s tím, že v této částce jsou zahrnuty i náklady spojené s obstaráním záležitosti. Žalobkyně vyvíjela činnost směřující k převodu nemovitostí. Zajistila kontakt mezi prodávajícím a kupujícími, prohlídku nemovitostí, vedla jednání s prodávajícím a kupujícími, převzala do úschovy zálohu kupní ceny a nechala vypracovat návrh smlouvy o budoucí kupní smlouvě, jehož součástí byl i text kupní smlouvy. Žádné další činnosti od žalobkyně prodávající ani zájemci o koupi nepožadovali. Ve fázi, kdy měla být smlouva o smlouvě budoucí kupní podepsána, vyloučili účastníci kupní smlouvy žalobkyni z dalších jednání, dále jednali sami a uzavřeli kupní smlouvu. Protože žalobkyně splnila svůj závazek ze smlouvy, vznikl jí vůči manželům M. nárok na vyplacení odměny za zprostředkování.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2004, č. j. 62 Co 253/2004-95, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o věci samé, potvrdil, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud bezchybnými. Konstatoval, že odvolací námitky žalovaných jsou neopodstatněné, neboť se všemi v nich obsaženými argumenty se již řádně vypořádal soud prvního stupně. Zcela bezvýznamnou shledal skutečnost, že žalovaní se zajímali o koupi neobsazeného domu, jehož prodej byl původně nabízen, a nakonec museli sami vyklidit a vyplatit nájemce dvou bytů v tomto domě. Zdůraznil, že D. M. po zjištění, že příslib prodávajícího nebyl naplněn, navrhl, že odkoupí dům i s nájemníky, pokud tomu bude přizpůsobena kupní cena; ta byla snížena z inzerovaných 6,500.000,- Kč na 2,500.000,- Kč. Stejně tak nepodstatné shledal zjištění, že žalobkyně uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu s prodávajícím, v níž si rovněž sjednala zprostředkovatelskou odměnu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť jsou přesvědčeni, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V dovolání namítají, že smlouva, jejímž předmětem by bylo zajištění či obstarání možnosti uzavřít kupní smlouvu na předmětné nemovitosti (tedy zprostředkovatelská smlouva), nebyla nikdy mezi žalobkyní a manžely M. sjednána a uzavřena. Neexistuje totiž v písemné podobě a z provedených důkazů nebylo možno „jednoznačně stanovit, na čem se účastníci jednání dohodli“. Žalobkyně v řízení předložila pouze dohodu o odměně - provizi za obstarání možnosti uzavřít kupní smlouvu. Žalovaní jsou navíc přesvědčeni, že i kdyby bylo prokázáno, že žalobkyně s manžely M. uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu, „je nutné podpůrně použít stanovisko, které zákonodárce vložil do ustanovení §647 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť žalobkyně vyvíjela obstaravatelskou činnosti pro obě strany“. O účtování odměny oběma stranám totiž není pochyb, neboť to potvrzuje sama žalobkyně. Pro tento případ žalovaní rovněž namítají, že žalobkyně podstatně porušila závazek obstarat koupi konkrétního domu bez zatížení práv třetích osob, přičemž oni byli nuceni vynaložit značné náklady na zajištění bydlení pro dva nájemníky zakoupeného domu. Rovněž sepis kupní smlouvy si zajistili sami u notáře. Ze všech těchto důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných 2) a 3) odmítl podle §237 odst. 2 o. s. ř. a odvolání žalované 1) zamítl jako nedůvodné. Namítá, že vymezení otázky, kterou žalovaní označují za zásadně právně významnou, je nesrozumitelné a z obsahu dovolání vyplývá, že polemizují pouze se skutkovými závěry soudů obou stupňů a k tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení nepodávají žádné bližší stanovisko. Žalobkyně především přisvědčuje soudům obou stupňů, že v řízení prokázala, že s manžely M. uzavřela smlouvu, jejímž předmětem bylo zprostředkování uzavření kupní smlouvy, tedy smlouvu zprostředkovatelskou. Namítá, že použití obchodního zákoníku pro občanskoprávní vztah, jímž je nesporně i vztah účastníků předmětné smlouvy, je nepřípustné. Kromě toho zprostředkovatelská činnost pro obě strany, které uzavírají zprostředkovatelskou smlouvu podle obchodního zákoníku, je vyloučena pouze v případě, kdy je to uvedeno ve smlouvě. Celý postup žalovaných vnímá jako snahu dosáhnout odkladu výkonu rozhodnutí, který je v rozporu s dobrými mravy. Náklady spojené se zprostředkovatelskou smlouvou nesla žalobkyně ze svého a po žalovaných požaduje pouze zaplacení sjednané odměny.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Vymezuje-li občanský soudní řád – při splnění zákonných podmínek – jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé, které neztratily svou solitérní povahu. Přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. je třeba posuzovat u každého z nich zvlášť. Dovolání podané žalovanými 2) a 3) nemůže být přípustné již s ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm.a/ o. s. ř., neboť ve vztahu ke každému z těchto žalovaných rozhodl odvolací soud o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží). Zbývá posoudit přípustnost dovolání podaného žalovanou 1), ve vztahu k níž rozhodl odvolací soud o peněžitém plnění, které převyšuje limitní částku uváděnou ustanovením §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání v dané věci založena, neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání je tudíž nutno posuzovat pouze v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Samy o sobě tyto vady řízení – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Proto jsou bezpředmětné dovolací námitky, že v řízení nebylo prokázáno, že by manželé M. uzavřeli se žalobkyní zprostředkovatelskou smlouvu, resp. že by se dohodli na zprostředkování koupě konkrétních nemovitostí, stejně jako námitky, že při rozhodování nebyla soudy zohledněna skutečnost, že žalobkyně slibovala zprostředkovat koupi konkrétního domu bez zatížení práv třetích osob, čemuž nedostála, že to byli sami žalovaní, kdo zajistil sepis kupní smlouvy notářem a vynaložil značné náklady na zajištění bydlení pro dva nájemníky zakoupeného domu. Všechny tyto námitky jsou totiž skutkového charakteru a dovolací soud se jimi nemůže zabývat.
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje jediná dovolací námitka, jíž je argumentováno, že bylo-li v řízení prokázáno, že žalobkyně vyvíjela zprostředkovatelskou činnost rovněž pro osobu, s níž byla uzavřena zprostředkovávaná smlouva, mělo být „podpůrně použito stanovisko, které zákonodárce vložil do ustanovení §647 odst. 1 obchodního zákoníku“. I když to není v dovolání dostatečně pregnantně vyjádřeno, z obsahového vylíčení dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vyplývá, že tvrzený rozpor s hmotným právem je spatřován v řešení otázky, zda právní vztah účastníků řízení má být poměřován výlučně občanským zákoníkem či rovněž „podpůrně“ obchodním zákoníkem, konkrétně z pohledu zásad uvedených v jeho ustanovení §647 odst. 1.
Působnost obchodního zákoníku na oblast obchodně závazkových vztahů je specifikována v jeho ustanovení §261; toto ustanovení vymezuje, které vztahy jsou obchodními závazkovými vztahy ve smyslu obchodního zákoníku a pro které tudíž platí úprava obchodního zákoníku. Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání (tj. závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti – viz §261 odst. l obchodního zákoníku), nebo i mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody – viz §261 odst. 2 obchodního zákoníku), nebo z povahy věci samé, z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán (absolutní obchody – viz §261 odst. 3 obchodního zákoníku). Vymezení obchodních závazkových vztahů ve smyslu obchodního zákoníku v zásadě odpovídá obecnému chápání obchodů a obchodních vztahů. Zvláštní povaha vztahu odůvodňuje speciální právní úpravu v obchodním zákoníku a naopak, speciální úprava se nemá vztahovat na ty vztahy, u nichž to jejich povaha neodůvodňuje.
O žádný z výše uvedených vztahů však v posuzovaném případě nejde. Smlouva o zprostředkování upravená §642 a násl. (tedy i §647 odst. l) obchodního zákoníku je smlouvou obecně charakteru relativního obchodu a jejími subjekty musí být podnikatelé. Pokud tomu tak není - tak jako v posuzovaném případě, kdy zájemci nebyli v postavení podnikatelů - jde o smlouvu o zprostředkování podle §774 a násl. občanského zákoníku a výlučně jeho ustanoveními je namístě vztah založený touto smlouvou poměřovat (tzn. nejde o vztah, který má obchodní charakter a není důvod, aby pro něj platila speciální úprava; řídí se tudíž v plném rozsahu úpravou občanského zákoníku).
Lze uzavřít, že odvolací soud v dané věci nerozhodl v rozporu s hmotným právem, když zjištěný skutkový stav věci odmítl posuzovat rovněž z pohledu ustanovení §647 odst. 1 obchodního zákoníku; jeho rozhodnutí nelze tudíž mít za zásadně právně významné. Jelikož dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není ani dovolání žalované podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.750,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 19% DPH (727,- Kč); žalovaným bylo uloženo uhradit je v poměru jejich účasti na řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu