ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.675.2005.1
sp. zn. 33 Odo 675/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. M., proti žalovanému E. B., o zaplacení 198.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 7 C 225//2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 8. prosince 2004, č. j. 59 Co 93/2004-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 198.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že dne 20. 8. 1999 půjčil žalovanému částku 180.000,- Kč, kterou se mu žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 30. 9. 1999 spolu se smluvní odměnou 18.000,- Kč. Svůj závazek žalovaný nesplnil.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 1. dubna 2004, č. j. 7 C 225/2003-38, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 198.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. 10. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 8. prosince 2004, č. j. 59 Co 93/2004-64, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 198.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. 10. 1999 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 20. 8. 1999 smlouvu o půjčce, na základě které žalobce půjčil žalovanému 180.000,- Kč a žalovaný se zavázal tento svůj dluh žalobci zaplatit spolu se sjednanými úroky ve výši 18.000,- Kč nejpozději do 30. 9. 1999. Svůj závazek však žalovaný nesplnil a částku 198.000,- Kč žalobci dluží. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud posoudil právní vztah účastníků podle §657 občanského zákoníku, přihlédl však k námitce žalovaného, že právo žalobce na vrácení půjčky je promlčeno, neboť „dluh byl splatný na konci září 1999, žaloba však byla podána v březnu 2003, tedy zjevně po uplynutí 3leté lhůty promlčení dle ustanovení §101 o.z.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvádí, že soudu předložil prohlášení žalovaného z 30. 4. 2001, v němž žalovaný prohlašuje, že pohledávku žalobce uhradí. Žalobce je přesvědčen, že podle obsahu jde o uznávací prohlášení. Dále připomíná, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán za neúčasti žalovaného, který se k jednání nedostavil, přestože k němu byl řádně předvolán. Rozsudek soudu prvního stupně tak lze mít za rozsudek pro zmeškání. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je v dané věci podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, dospěl dovolací soud k závěru, že není opodstatněné.
Dovolací soud je podle §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení.
Podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že rozsudek soudu prvního stupně měl být posuzován jako rozsudek pro zmeškání nebo pro uznání, neboť byl vydán za neúčasti žalovaného, který byl k jednání řádně předvolán a přesto se nedostavil a žalovaný nárok žalobce dne 30. 4. 2001 uznal, jak vyplývá z písemnosti datované tímto dnem.
Podle §153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45a) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Z obsahu spisu vyplývá, že k prvnímu jednání, které se ve věci konalo dne 14. 10. 2003, stejně jako k následnému jednání konanému dne 4. 11. 2003, se žalovaný nedostavil, neboť se mu nepodařilo doručit předvolání k těmto jednáním. Žalovaný se totiž v době konání těchto jednání na adrese uvedené v žalobě nezdržoval a bylo proto nutné provést šetření o místě jeho skutečného pobytu. Žalobu a předvolání k jednání na den 1. 4. 2004 se podařilo žalovanému doručit teprve dne 15. 3. 2004 před v pořadí třetím jednáním soudu prvního stupně, při němž bylo rozhodnuto ve věci; ani k tomuto jednání se žalovaný nedostavil a svou neúčast dodatečně omluvil z důvodu nemoci. Již z těchto údajů vyplývá, že podmínky nezbytné proto, aby soud prvního stupně mohl rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, nebyly splněny. Kromě toho nelze přehlížet skutečnost, že žalobce, který se všech tří jednání soudu prvního stupně osobně zúčastnil, návrh na vydání rozsudku pro zmeškání nikdy nepodal. Námitce, že na rozsudek soudu prvního stupně mělo být pohlíženo jako rozsudek pro zmeškání, proto nelze přisvědčit. Stejně neopodstatněnou je i dovolací námitka, že rozsudek soudu prvního stupně měl být posuzován jako rozsudek pro uznání, když z písemnosti ze dne 30. 4. 2001 vyplývá, že žalovaný žalobcův nárok uznal. Jak je patrné z obsahu spisu, nebyla listina datovaná dnem 30. 4. 2001 (tato listina zaznamenává průběh jednání zde označených osob) v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím žalobcem k důkazu předložena a žalobce provedení tohoto důkazu v tomto stádiu řízení ani nenavrhl. K prokázání vlastní verze skutkového stavu věci předložil žalobce soudu prvního stupně pouze smlouvu o půjčce ze dne 20. 8. 1999 a výdajový pokladní doklad ze dne 23. 9. 1999, jimiž prokazoval, že žalovanému částku 180.000,- Kč skutečně půjčil a co bylo v této souvislosti mezi účastníky ujednáno. Přes poučení soudu ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. další důkazy neoznačil. Ani v odvolacím řízení, kdy mu již bylo z obsahu odvolání známo, že žalovaný vznesl námitku promlčení práva na zaplacení zažalované částky, pak žalobce nepřednesl žádná nová tvrzení ani nenavrhl žádné další důkazy; kopii listiny obsahující záznam o jednání L. N., L. M., P. Z., E. B. a JUDr. Ing. J. H. předložil teprve spolu s dovoláním v dovolacím řízení.
Konstrukce dovolání jako mimořádného opravného prostředku logicky vymezuje činnost dovolacího soudu jako činnost zásadně přezkumnou. Tato činnost je charakterizována tím, že dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen na základě skutečností a důkazů, které zachycuje soudní spis a odůvodnění rozsudku, a je přitom vázán rozsahem dovolacího návrhu a uplatněným dovolacím důvodem. Jinak řečeno, skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, tak jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Určitou výjimku z této zásady představuje sice dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., avšak ani v tomto případě se neuplatní skutečnosti a důkazy, které nejsou zachyceny v soudním spisu; naopak obsah tohoto spisu je měřítkem toho, zda skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Dokazování ve věci samé je před dovolacím soudem nepřípustné. Jen pro úplnost se sluší konstatovat, že písemnost předložená žalobcem v dovolacím řízení kritéria uznání dluhu uvedená v §558 občanského zákoníku (tj. uvedení důvodu dluhu a jeho výše a příslib zaplacení dluhu) nesplňuje.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu, v němž jej byl dovolací soud z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení oprávněn přezkoumat, správný. Jelikož nebylo zjištěno (a žalobcem ani tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani existence jiných (než v dovolání namítaných) vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. ledna 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu