ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.690.2005.1
sp. zn. 33 Odo 690/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. U., a b) A. U., proti žalované J. Č., o zaplacení 1,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 339//2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č. j. 28 Co 1/2005, 2/2005-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částky 1,000.000,- Kč z titulu ručitelského závazku za půjčku poskytnutou V. M. podle smlouvy o půjčce ze dne 24. 1. 2002, která nebyla dlužníkem uhrazena.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 3. srpna 2004, č. j. 6 C 339/2003-87, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 23. září 2004, č. j. 6 C 339/2003-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do 3 dnů od právní moci rozsudku 1,000.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalobci dne 24. 1. 2002 uzavřeli s V. M. smlouvu o půjčce, podle níž mu půjčili částku 1,000.000,- Kč. Tento obnos dlužník převzal již před podpisem smlouvy a zavázal se jej vrátit do 24. 6. 2002 spolu se sjednanými úroky 2,5 % měsíčně. Žalovaná smlouvu o půjčce podepsala jako ručitelka a prohlásila, že dluh věřitelům uhradí, nebude-li dlužníkem splněn ve sjednané, případně v nově dohodnuté, lhůtě. Dlužník V. M. dne 5. 3. 2002 zemřel a půjčku neuhradil ani zčásti. Protože zemřel před splatností půjčky, nemohl být ke splnění dluhu věřiteli vyzván, jeho dědici byli vyzváni marně. Tvrzení, že smlouva o půjčce byla ve skutečnosti uzavřena až 14. 2. 2002, že V. M. finanční obnos 1,000.000,- Kč od žalobců nepřevzal a že uzavřel smlouvu o půjčce v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, se žalované nepodařilo prokázat. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně posoudil vztah účastníků podle §546 a §548 obč. zák. Dospěl k závěru, že smlouva o půjčce uzavřená mezi žalobci a V. M. dne 24. 1. 2002 je platným právním úkonem, který nevyžadoval souhlas manželky dlužníka, neboť se netýkal hospodaření s majetkem ve společném jmění manželů, nýbrž prostředků, které budou k využití do tohoto jmění teprve poskytnuty, a neodporuje ani dobrým mravům. Nerozhodným soud shledal, že dosud není ukončeno dědické řízení. Konstatoval, že podmínka obsažená v §548 odst. 1 obč. zák. byla splněna, neboť věřitelé vyzvali právní nástupce dlužníka (dědice) k úhradě dluhu, a ačkoli splatnost dluhu již nastala, nebyl dluh uhrazen.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č. j. 28 Co 1/2005, 2/2005-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil přitom, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o duševní nezpůsobilosti V. M. uzavřít smlouvu o půjčce. Konstatoval, že platnost smlouvy o půjčce uzavřené bez souhlasu manželky dlužníka, byla posouzena konformně s obecně uznávanou judikaturou. Nedůvodnými shledal i odvolací námitky týkající se splnění hmotně právní podmínky, která je předpokladem toho, aby splnění dluhu mohli věřitelé požadovat po ručiteli, to je podmínky vyjádřené v §548 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem vykládá jak §145 odst. 2 obč. zák., tak i §548 obč. zák. Nadále je přesvědčena, že platnost smlouvy o půjčce byla podmíněna souhlasem manželky dlužníka, neboť „výše půjčky rozhodně nebyla obvyklou správou majetku ve smyslu ustanovení §145 odst. 2 obč. zák.“. Judikát, na který ve svém rozhodnutí odkázal soud, podle jejího názoru vytváří paradoxní stav, kdy jeden z manželů může přijímat půjčky v libovolné výši, o nichž druhý manžel nemusí ani vědět, avšak povinnost půjčku vrátit zavazuje oba manžele. To „způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech manželů“ a „je v rozporu se samotnými teoretickými základy institutu společného jmění manželů“. Pochybení žalovaná spatřuje rovněž v aplikaci §548 odst. 1 obč. zák. Připouští, že logice věci odpovídá, aby za písemnou výzvu ve smyslu citovaného ustanovení byla považována i přihláška do dědického řízení, namítá však, že v posuzovaném případě nebyla splněna druhá podmínka uvedená v §548 odst. 1 obč. zák., a sice, že dluh nebyl přes výzvu věřitelů dlužníkem uhrazen. Dědické řízení totiž nebylo dosud skončeno a není tak pravomocně potvrzeno, kdo z dědiců zemřelého V. M. měl být ke splnění dluhu věřiteli vyzván; „soudy tak svými rozhodnutími nahrazují rozhodnutí dědického soudu“. S poukazem na místo svého bydliště v obvodu Okresního soudu v Kladně žalovaná namítá, že řízení je postiženo vadou spočívající v tom, že o věci rozhodoval v prvním stupni místně nepříslušný soud. Dále vytýká soudům, že nesprávně hodnotily všechny provedené důkazy, „zejména chybně vykládaly znalecký posudek i výpověď znalce v návaznosti na ostatní výpovědi, které psychické poruše dlužníka spíše nasvědčují, než by ji vylučovaly“. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo rovněž v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou), zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c/ zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec a dovolací soud je proto povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Bez právního významu je tudíž námitka, jíž dovolatelka vytýká vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (konkrétně, že ve věci rozhodl místně nepříslušný soud prvního stupně) i námitky, jimiž zpochybňuje skutkový závěr soudů ohledně zdravotního stavu V. M. v době uzavření smlouvy o půjčce namítajíc, že „soudy nesprávně hodnotily všechny provedené důkazy a zejména chybně vykládaly znalecký posudek a výpověď znalce v návaznosti na ostatní výpovědi, které o psychické poruše spíše nasvědčují, než že by ji vylučovaly“.
Správnost právního posouzení věci zpochybňují jen dovolací námitky, jimiž je argumentováno, že „smlouva o půjčce ze dne 24. 1. 2000 je neplatná, neboť byla V. M. uzavřena bez souhlasu jeho manželky“ a že povinnost žalované splnit dluh dosud nevznikla, neboť dlužníci, resp. jeho právní nástupci, byli sice ke splnění dluhu písemně vyzváni, avšak nebylo-li dosud pravomocně skončeno dědické řízení, nemohla být splněna druhá podmínka uvedená v §548 odst. 1 obč. zák., že dlužník přes písemnou výzvu dluh nesplnil.
Podle §145 občanského zákoníku platného ke dni uzavření kupní smlouvy (dále jen „obč. zák.“) majetek, který tvoří společné jmění manželů užívají a udržují oba manželé společně (odst. 1). Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (odst. 2). Závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně (odst. 3). Z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně (odst. 4). K výkladu §145 odst. 2 (dříve §145 odst. 1 věta druhá) obč. zák. a k otázce platnosti právních úkonů činěných jedním z manželů se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyjadřoval již opakovaně. Ačkoli podle §21 odst. 1 a 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, manžel je - pokud zvláštní předpis nestanoví jinak - oprávněn zastupovat druhého manžela v jeho běžných záležitostech, zejména přijímat za něho běžná plnění, a ačkoli jednání jednoho manžela při obstarávání běžných záležitostí rodiny zavazuje oba manžely společně a nerozdílně, neplatí toto ustanovení bezvýhradně ve věcech společného jmění manželů. Společné jmění manželů tvoří jak majetek definovaný v ustanovení §143 odst. 1 písm. a/ obč. zák., tak i některé závazky (§143 odst. 1 písm. b/ obč. zák.). Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů sice může vykonávat každý z manželů, v ostatních záležitostech je však zapotřebí souhlasu obou manželů. Je proto namístě odlišit úkony patřící do obvyklé správy majetku od úkonů, které tuto obvyklou správu přesahují. Jde-li o úkony, přesahující obvyklou správu, má nedodržení souhlasu obou manželů za následek (relativní) neplatnost právního úkonu. Závazky náležející do společného jmění manželů jsou ty, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, jež náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Lze přisvědčit odvolacímu soud, že V. M. nepotřeboval k uzavření smlouvy o půjčce souhlasu své manželky a že tato smlouva není pro absenci takového souhlasu neplatná. Jak bylo vyloženo výše, k úkonu nepřesahujícímu obvyklou správu majetku manžel nepotřebuje souhlasu druhého manžela a závazek, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, není závazkem, který náleží do společného jmění manželů. V této souvislosti se sluší připomenout i starší judikaturu, která je použitelná i za současné právní úpravy - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 12. 1973, sp. zn. 3 Cz 57/73 (S IV, s. 495), v němž se dovozuje, že uzavřel-li za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví smlouvu o půjčce jako dlužník jen jeden z manželů, nepotřebuje k tomu, a to ani v případě, že nejde o běžnou záležitost, souhlas druhého manžela, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 177/97, v němž je vyložen pojem „společná věc manželů“. Řešení této právní otázky neodporuje hmotnému právu a tedy nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Opodstatněná není ani výhrada dovolatelky k nesprávné aplikaci §548 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka nebrojí proti závěru odvolacího soudu, že za písemnou výzvu dlužníkovi lze mít i přihlášku pohledávky věřitelů za zemřelým dlužníkem do dědického řízení, není pouze srozuměna s názorem, že právní nástupci zemřelého dlužníka (V. M.) navzdory neskončenému dědickému řízení zásadně mohli splatný dluh splnit a že důvody, proč tak neučinili, jsou pro právní posouzení věci irelevantní. Je přesvědčena, že s uplatněním nároku vůči žalované jako ručitelce závazku bylo nezbytné vyčkat do skončení dědického řízení po zemřelém dlužníkovi, neboť do té doby není najisto postaveno, který z dědiců dluh zdědí. Tento názor žalované neobstojí. Smrt dlužníka a skutečnost, že o jeho majetku probíhá u soudu dědické řízení, nemá na splatnost dluhu, i když nastala po smrti dlužníka, a povinnost jej uhradit, žádný vliv. Podle §470 obč. zák. dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví mimo jiné i za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí; je-li více dědiců, odpovídají za tyto dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. V mezidobí mezi nabytím dědictví (§460 obč. zák.) a potvrzením nabytí dědictví (§482 a §483 obč. zák.) jsou z právních úkonů týkajících se věcí (majetkových práv z dědictví povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví dosud neodmítli, společně a nerozdílně; jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na právech a povinnostech týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví. Dědicům V. M., kteří dědictví neodmítli, tedy nic nebránilo požádat ještě před skončením řízení o dědictví příslušný soud, aby jim po přihlášení pohledávky žalobců za zůstavitelem povolil použít jeho majetek k uhrazení jeho dluhu u žalobců (srov. §175r o. s. ř.). Jestliže tak po výzvě žalobců ke splnění dluhu, resp. po přihlášení jejich pohledávky do dědictví, neučinili, je povinna dluh splnit žalovaná coby ručitelka. Ani tuto právní otázku tedy odvolací soud neřešil v rozporu s hmotným právem, takže její řešení nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud jej proto odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům, kteří by měli právo na náhradu těchto nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu