ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.699.2006.1
sp. zn. 33 Odo 699/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. B., proti žalovanému J. B., o zaplacení 16.955,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 6 C 277/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2000, č. j. 10 Co 1002/99-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, rozsudkem ze dne 18. června 1999, č. j. 6 C 277/97-97, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 16.955,20 Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 13.301,- Kč od 7. 11. 1997 do zaplacení a s 26% úrokem z prodlení z částky 3.653,70 Kč od 20. 4. 1998 do zaplacení (výrok I.); žalobu zamítl v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 1.845,80 Kč spolu s 26% úroky z prodlení z částky 1.285,50 Kč od 7. 11. 1997 do zaplacení a z částky 1.086,30 Kč od 20. 4. 1998 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. června 2000, č. j. 10 Co 1002/99-161, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o zaplacení částky 16.955,20 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů dovolání, v němž odvolacímu soudu výslovně vytýká nesprávné právní posouzení věci. Především je přesvědčen, že v řízení prokázal, že byt žalobkyně užíval v mnohem menším rozsahu, než soudy dovodily. Užíval totiž pouze jedinou místnost, neboť žalobkyně mu v užívání dalších prostor bránila „za použití fyzického násilí, což vyplynulo i ze spisu Policie ČR“. Dále žalovaný namítá, že soudy se nezabývaly započtením vzájemných pohledávek účastníků, ačkoli prokázal, že žalobkyně z jeho vkladních knížek vybrala 15.000,- Kč a tato částka by beze zbytku pokryla jeho podíl na užívání bytu. V osobně sepsaném dovolání žalovaný nad rámec uvedených výtek namítl, že soudkyně JUDr. Majerová „vedla řízení jednoznačně podjatě“, neboť „nevyhodnotila jeho průkazné materiály, jakož záznamy policie“ a že odvolací soud ve věci rozhodl přesto, že se „v důsledku neschopnosti a upoutání na lůžko nemohl dostavit k soudnímu jednání a svou neúčast omluvil“.
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán 20. 6. 2000 (srovnej část dvanáctou hlavu I. bod 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou (žalovaným) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože v dané věci byl dovoláním napaden rozsudek, jímž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o zaplacení částky 16.955,20 Kč s příslušenstvím), mohlo by být dovolání přípustné pouze za podmínek stanovených v §237 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné (s výjimkou případů uvedených v jeho odstavci 2, o něž v dané věci nejde) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže řízení trpí některou ze zde taxativně uvedených vad, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K takovým vadám dovolací soud přihlíží – bylo-li dovolání podáno včas legitimovaným subjektem – z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je některou ze zde uvedených vad postiženo, nastává jen tehdy, jestliže jí skutečně trpí.
Žalovaný v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. v dovolání výslovně argumentuje vadami uvedenými v §237 odst. 1 písm. f/ a g/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Podle §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. je dovolání přípustné, rozhodoval-li vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení se rozumí takový postup soudu v průběhu řízení, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch práv, která mu občanský soudní řád přiznává, přičemž pro přípustnost dovolání není rozhodující, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Za odnětí možnosti jednat před soudem nelze považovat takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu.
K procesním právům účastníka náleží mimo jiné právo, aby věc byla projednána a rozhodnuta při jednání (nejde-li o případy, o nichž zákon stanoví, že soud jednání nemusí nebo nesmí nařizovat), aby se jednání mohl zúčastnit a aby při jednání mohl činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům, atd. Práva zúčastnit se nařízeného jednání účastník nemusí využít; byl-li k jednání řádně předvolán a soud mu neuložil, aby se k jednání dostavil, závisí jen na jeho úvaze, zda svého práva také využije a jednání soudu se zúčastní. Hodlá-li svého práva využít, avšak v účasti při jednání mu brání důležitý důvod, může požádat o odročení jednání. Soud je povinen – jde-li skutečně o důležitý důvod – jeho žádosti vyhovět. Ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na tyto zásady soudu ukládá, aby pokračoval v řízení, i když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka (přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům). Jde proto o odnětí možnosti jednat před soudem tehdy, jestliže soud věc projednal a rozhodl v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, tedy jestliže věc projednal a rozhodl, ačkoliv nepřítomný účastník z důležitého důvodu požádal o odročení jednání.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud projednal odvolání žalovaného a rozhodl o něm při jednání nařízeném na den 20. 6. 2000. Žalovaný byl k tomuto jednání řádně a včas předvolán (předvolání mu bylo doručeno 23. 5. 2000), jednání se nezúčastnil a svou neúčast ze zdravotních důvodů omluvil v podání, které došlo soudu 15. 6. 2000. Protože toto podání neobsahuje žádost o odročení jednání, projednání odvolání nic nebránilo a odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř., když odvolání projednal v nepřítomnosti žalovaného (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000). Námitku, že řízení je zatíženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., tak nelze mít za opodstatněnou.
Důvodnou nebyla shledána ani námitka žalovaného, že řízení a rozhodnutí odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Na podjatost soudkyně Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, JUDr. Radmily Majerové, usuzuje žalovaný z toho, že „jednoznačně podjatě vedla řízení, nevyhodnotila jeho průkazné materiály“ a po vydání rozsudku mu nedovolila, aby se vyjádřil ke způsobu, jakým mu bylo doručováno a posléze i osobně předáváno písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu.
Zákon konstruuje dva důvody vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci; jeho poměr k věci a jeho poměr k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy je soudce sám účastníkem řízení nebo by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Soudcův poměr k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétní případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Dovolací soud nemá důvod nevěřit vyjádření JUDr. Radmily Majerové, že je bez poměru jak k věci, tak i k účastníkům řízení, které „zná pouze z jejich několika dlouhodobých majetkových sporů“, a že nemá vztah ani k jejich zástupcům, s nimiž přichází do kontaktu výlučně profesně. Z obsahu spisu pak nevyplývá, a žalovaným rovněž ani není vytýkáno, že by zmíněná soudkyně získala poznatky o věci jiným způsobem, než z dokazování při jednání. Kritizovaný procesní postup soudu nelze označit za takový, jímž by žalovanému byla soudem odňata možnost jednat před soudem (tzn. postup nedovolený, resp. podle občanského soudního řádu nesprávný). Pochybení při doručování rozsudku odvolacího soudu spočívající v použití nesprávné doručenky bylo soudem prvního stupně napraveno a žalovaný nebyl tímto postupem soudu prvního stupně poškozen, neboť lhůta k dovolání byla dovolacím soudem počítána až od 27. 1. 2004, kdy žalovanému byl rozsudek odvolacího soudu řádně doručen. Lze uzavřít, že subjektivní představy žalovaného o negativním postoji JUDr. Radmily Majerové k jeho osobě, popř. k projednávanému sporu, nejsou objektivně podloženy a nemohou založit pochybnost o nepodjatosti této soudkyně.
Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné podle §238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., a kdy nejsou naplněny dovolatelem tvrzené důvody přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. f/ a g/ o. s. ř., přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo k naplnění některého z dalších předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4 věta prvá, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř), aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných věcných námitek.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný (dovolatel) nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. června 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu