ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.764.2004.1
sp. zn. 33 Odo 764/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému Ing. Z. S., o zaplacení 113.233,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 257/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2003, č. j. 11 Co 647/2003-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 355.994,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které na její úkor žalovaný získal tím, že bez právního důvodu užíval její (v žalobě specifikované) pozemky a neposkytl jí protiplnění. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházela ze znaleckého posudku, jímž byla cena předmětných pozemků stanovena částkou 1,699.070,- Kč, a z rozhodnutí přednosty tamního okresního úřadu, jímž byla cena za pronájem pozemků stanovena 10 % z ceny pozemků ročně.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 4. 2002, č. j. 20 C 257/96-121, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 8. 2003, č. j. 20 C 257/96-175, uložil žalovanému povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 101.738,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 19 % z uvedené částky od 1. 3. 1996 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. do částky 254.097,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení, žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a mezi účastníky a státem. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parcelních čísel 1476/1, 1476/2, 1476/4, 1476/5, 1476/6, 1476/7, 1476/8, 1476/9, 1476/10, 1476/11, 1476/12, 1476/13, 1476/14, 1476/15, 1476/16, 1480/1, 1482/2 a 1481, nacházejících se v katastrálním území N. B. Žalovaný je od 26. 1. 1994 vlastníkem staveb umístěných na pozemcích parcelních čísel 1476/4, 1476/5, 1476/6, 1476/7, 1476/8 a 1476/14; toto pozemky žalobkyně zastavěné stavbami žalovaného mají výměru celkem 4.862 m2. V rozhodném období od 26. 1. 1994 do 28. 2. 1996 žalovaný uvedené pozemky fakticky neužíval a svoje stavby nacházející se na těchto pozemcích pronajal ode dne 26. 1. 1994 společnosti F. C. a. s., v níž působil jako předseda představenstva. Tato společnost v průběhu rozhodného období zanikla bez likvidace sloučením se společností F. C. s. r. o., jejímž byl žalovaný jednatelem a která pozemky nadále užívala. Oběma uvedenými společnostmi byly pozemky žalobkyně v předmětném období užívány k podnikání. O skutečnosti, že se vlastníkem předmětných staveb stal žalovaný, se žalobkyně dozvěděla z upozornění katastrálního úřadu dne 15. 9. 1994. Dále soud zjistil, že v průběhu rozhodného období společnost O., B. a. s. pronajala v katastrálním území K. – M., K. – R. a K. – D. části svých pozemků za účelem podnikání za nájemné ve výši 10,- Kč za 1 m2 ročně. Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu posoudil žalobu po právní stránce jako částečně odůvodněnou. Ze skutečnosti, že stavby ve vlastnictví žalovaného stojí na pozemcích žalobkyně a žalovaný žalobkyni neplatí úhradu za jejich užívání, dovodil, že žalovanému tímto způsobem vzniká na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. Nevýznamnou shledal námitku žalovaného, že svoje stavby osobně neužívá, nýbrž je dále pronajal. Uzavřel, že žalovaný užíval pozemky žalobkyně tím způsobem, že na nich měl umístěny své stavby. Majetkový prospěch mu vznikl tím, že se jeho dosavadní majetek nezmenšil, třebaže by k tomu došlo, kdyby pozemky žalobkyně byly užívány na základě řádné nájemní smlouvy. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení soud vycházel ze tří nájemních smluv z rozhodného období, kterými byly pronajímány obdobné pozemky k podnikání nacházející se v bezprostřední blízkosti města B. Volnou úvahou v souladu s ustanovením §136 o. s. ř. dospěl k výši bezdůvodného obohacení 10,- Kč za 1 m2 ročně. Uzavřel tedy, že žalovaný se užíváním pozemků o celkové výměře 4.862 m2 na úkor žalované v rozhodném období obohatil o 101.738,- Kč. Ohledně zbývajících žalobkyní označených pozemků, na kterých nejsou stavby žalovaného umístěny, neshledal soud pasivní věcnou legitimaci na straně žalovaného, neboť on není osobou, která tyto pozemky užívala.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12. 2003, č. j. 11 Co 647/2003-193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 101.738,- Kč včetně žalovaného úroku z prodlení. V zamítavém výroku jej změnil jen tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni v téže lhůtě dalších 11.495,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1996 do zaplacení; jinak tento výrok potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Poté, co zopakoval dokazování některými listinnými důkazy, se z větší části ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně; od jeho skutkových závěrů se odchýlil jen zjištěním, že stavby ve vlastnictví žalovaného se nacházejí rovněž na pozemcích žalobkyně parcelní číslo 1476/11 a 1476/10. S právním závěrem soudu prvního stupně se plně ztotožnil. Ve shodě s ním uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje tím, že má své stavby, které dále přenechal do nájmu třetí osobě, umístěny na pozemcích žalobkyně a neplatí za jejich využití. Ztotožnil se rovněž se stanovenou výší bezdůvodného obohacení, pouze s tím rozdílem, že nárok na jeho vydání přísluší žalobkyni i za užívání pozemků parcelních čísel 1476/11 a 1476/10.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to výslovně proti všem jeho výrokům. Má zato, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Důvodnost dovolání shledává v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Namítá, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, neboť sice vlastní stavby umístěné na pozemcích žalobkyně, avšak sám je neužívá a pronajal je třetí osobě. Od ní žádné plnění za užívání pozemků neobdržel. Nesouhlasí rovněž se zjištěnou výší bezdůvodného obohacení s tím, že se odvíjí z nájemného za pozemky určené k podnikání, přičemž pozemky umístěné pod předmětnými stavbami přímo k podnikání sloužit nemohou. Vedle toho dále uvádí, že jeho vlastnictví předmětných staveb (dovolatel zjevně omylem uvádí „pozemků“) je zpochybněno správcem konkurzní podstaty úpadce F. C., s. r. o., který nemovitosti zapsal do konkurzní podstaty úpadce.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále znovu jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze podle §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v §237 o. s. ř. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. je ovšem skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatel výslovně deklaruje, že jeho dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání), z něhož je soud při jeho posuzování především povinen vycházet (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), se však podává, že své dovolání směřuje výhradně proti dvěma výrokům, a to výroku potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 101.738,- Kč s příslušenstvím, a výroku, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dalších 11.495,- Kč s příslušenstvím. Výtky proti ostatním výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolání ve skutečnosti neobsahuje. Jen pro úplnost je namístě připomenout, že dovolání žalovaného proti ostatním výrokům rozsudku odvolacího soudu by stejně nemohlo být přípustné. Dovoláním lze totiž napadat jen výroky, které vyznívají v neprospěch dovolatele (takovým výrokem není výrok, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně) a přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení nevyplývá ze žádného z ustanovení občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání je tak třeba posuzovat vzhledem ke dvěma shora uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání je třeba vždy posuzovat zvlášť u jednotlivých výroků a nelze tudíž přisvědčit dovolateli, jenž dovozuje přípustnost dovolání výlučně z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dalších 11.495,- Kč s příslušenstvím, by byla podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. v posuzované věci dána jen za předpokladu, že by bylo uvedeným výrokem rozhodnuto o částce převyšující 20.000,- Kč (srov. §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovoláním je však v tomto směru napadán výrok, jímž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o částce 11.495,- Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, a dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé tak není podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Protože druhým z dovoláním napadených výroků odvolací soud potvrdil vyhovující výrok v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání proti němu uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.) a skutkový základ sporu je pro dovolací soud závazný. Proto jsou bezpředmětné námitky ohledně výše majetkového prospěchu, jimiž žalovaný odvolacímu soudu vytýká nesprávnost skutkových zjištění, případně pochybení při „vyhodnocení důkazů“.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp. zpochybnil. Jedinou právní otázkou, jejíž řešení v napadeném rozsudku žalovaný zpochybnil, je otázka, zda se na úkor žalobkyně obohatil, když své stavby postavené na jejím pozemku sám neužívá a pronajal je třetí osobě, resp. zda je v takovém případě pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků žalobkyně bez právního důvodu. Posouzení aktivní a pasivní legitimace v případě bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku užívání nemovitosti za situace, kdy toto užívání je konzumováno třetí osobou byla již opakovaně předmětem rozhodování dovolacího soudu a nejde tak o otázku dosud nevyřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, která by z těchto důvodů mohla založit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 366/2003, nebo ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 1108/2004). Odvolací soud se v posuzovaném případě od této judikatury neodchýlil, dovodil-li, že z hlediska bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků žalobkyně bez právního důvodu je nepodstatné, jakým způsobem žalovaný konzumoval své vlastnické právo ke stavbám stojícím na těchto pozemcích, a jeho rozhodnutí tak nemůže být v kolizi s hmotným právem, jíž se žalovaný dovolává.
V dovolání obsažená informace, že vlastnictví předmětných staveb je v současné době zpochybněno správcem konkurzní podstaty úpadce F. C., s. r. o., který nemovitosti žalovaného zapsal do konkurzní podstaty úpadce, je pro posouzení přípustnosti dovolání bez významu již proto, že v dovolání je zapovězeno uvádět nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.).
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného není přípustné, a Nejvyšší soud České republiky je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a ze spisu se nepodává, že by žalobkyni nějaké náklady v této fázi řízení vznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu