ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.770.2004.1
sp. zn. 33 Odo 770/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. M. P., zastoupeného, advokátem, proti žalované Č. p., s. p., o zaplacení 27.080,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 249/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.února 2004, č. j. 36 Co 10/2004-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 6.870,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 11. 5. 2001 do zaplacení, částky 9.880,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 11. 9. 2001 do zaplacení a částky 10.330,- Kč se 7 % úrokem z prodlení od 26. 1. 2002 do zaplacení z titulu přeplatků za neprovedené služby, tak jak byly podle dohody účastníků kumulovány. Uváděl, že jako podnikatel v oblasti fotografických prací využívá často služeb žalované k zasílání výsledků své práce klientům, a to základní služby s názvem „doporučené psaní“, za níž platí podle sazebníku částku 18,- Kč a doplňkovou službu „dobírka“, za kterou platí dle ceníku 10,- Kč. V případě doplňkové služby má žalovaná při dodání poštovní zásilky vybrat stanovenou peněžní částku a tu pak odesilateli vyplatit v hotovosti v rámci služby „poštovní poukázka C“. Za tuto službu je placena částkou 12,- Kč. Za každou zásilku tak žalobce žalované hradí vždy 40,- Kč. Za poštovní zásilku, kterou se nezdařilo adresátu doručit (tzn. za neprovedenou službu), vrátila žalovaná žalobci 12,- Kč, ačkoli měla vrátit 22,- Kč. Podle dohody účastníků bylo vrácení jednotlivých částek za neprovedené služby (nerealizované zásilky) prováděno hromadně po určené době. Dne 10. 5. 2001 tak vrátila žalovaná žalobci za 687 kusů nerealizovaných zásilek 8.244,- Kč, ačkoli měla vrátit ještě 6.870,- Kč, dne 10. 9. 2001 mu vrátila za 988 kusů 11.855,- Kč, ačkoli měla vrátit ještě 9.880,- Kč a dne 25. 1. 2001 mu vrátila za 1033 kusů 12.396 Kč, ačkoli měla vrátit ještě 10.330,- Kč. Žalobcem vyčíslené nedoplatky za zúčtovatelná období mu žalovaná odmítá uhradit.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 21. 8. 2003, č. j. 21 C 249/2002-22, zamítl žalobu o zaplacení 27.080,- Kč s úrokem z prodlení 8 % ročně z částky 6.870,- Kč od 11. 5. 2001 do zaplacení s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 9.880,- Kč od 11. 9. 2001 do zaplacení a s úrokem 7 % ročně z částky 10.330,- Kč od 26. 1. 2002 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce u 2708 kusů zásilek doručovaných prostřednictvím žalované využil službu „doporučení psaní“ s cenou služby 18,- Kč za zásilku, dále pak doplňkové služby „dobírka“ s cenou služby 10,- Kč za zásilku a služby „poštovní poukázka C“ s cenou služby 12,- Kč za zásilku. Celkem tak zaplatil žalované za každou doručovanou listovní zásilku 40,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalované se nepodařilo některé zásilky dodat adresátům a vybrat od nich dobírkovou částku, vrátila žalobci cenu služby „poštovní poukázka“ ve výši 12,- Kč za každou nerealizovanou zásilku. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že žalobci nepřísluší nárok na vrácení celé ceny služby „dobírka“ a „poštovní poukázka C“, nýbrž pouze na vrácení ceny služby „poštovní poukázka C“ ve výši 12,- Kč za každou nerealizovanou službu (nedoručenou zásilku). Vyšel přitom z ustanovení §93 odst. 4 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 28/2001 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence /vyhláška o základních službách držitele poštovní licence/, ve znění účinném v době poskytnutí služeb (dále jen „vyhláška“), a z ceníku služeb účinného do 31. 5. 2002.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.února 2004, č. j. 36 Co 10/2004-44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Zdůraznil přitom, že výkladem ustanovení §93 odst. 4 vyhlášky nelze než dovodit, že služba „dobírka“ je doplňkovou službou ve smyslu §45 odst. 1 písm. c/ vyhlášky k některé z hlavních služeb, v daném případě ke službě „poštovní poukázka“ podle §20 odst. 3 písm. c/ vyhlášky. Obě služby jsou ve vyhlášce i v ceníku upraveny samostatně, služba „dobírka“ je však bez hlavní služby „poštovní poukázka“ nemyslitelná, neboť ji nelze samostatně realizovat. Jde tedy o dílčí službu, když podle §12 odst. 1 vyhlášky je cena rovna úhrnu cen za všechny zvolené dílčí služby a úkony; tyto ceny jsou pak uvedeny v ceníku. Znamená to tedy, že celková cena služby („doporučené psaní“ + „poštovní poukázka“ + „dobírka“) tak představuje součet cen za jednotlivé dílčí služby. V případě, že poštovní služba nebyla realizována, přísluší odesilateli podle vyhlášky pouze částka rovnající se ceně služby „poštovní poukázka“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává v tom, že jeho nároky jsou dovozovány z adhézních smluv uzavíraných při přepravě zásilek, tedy z takových smluvních vztahů, v nichž má mnohem slabší postavení, než žalovaná. Ta je totiž výlučným držitelem poštovní licence a proto musel akceptovat její podmínky služeb, aniž měl možnost službu žádat od jiného subjektu. Prováděje velmi podrobný vlastní logický, gramatický i systematický vyklad ustanovení §93 odst. 4 vyhlášky, prosazuje dovolatel nadále názor, že za každou nerealizovanou službu (nedoručenou zásilku) mu příslušelo právo na vrácení částky 22,- Kč, tedy vrácení ceny služby „dobírka“ i ceny služby „poštovní poukázka“. Zdůrazňuje přitom, že „při uzavírání smluv o přepravních službách byl v dobré víře, že mu v případě nedodání zásilky bude vrácena částka ze zaplacené služby dobírka, a jelikož ceník u této služby mluví pouze o částce 10,- Kč, předpokládal, že tato částka je i částkou, která se bude vracet v případě nedodání poštovní zásilky, když částku 12,- Kč za poštovní poukázku je pošta povinna vracet bez dalšího proto, že tuto službu vůbec nezačala realizovat a ani realizovat nemohla“. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem), zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 o. s. ř. Podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. však není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, pokud ovšem netvoří samostatný předmět řízení. Již v usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod SJ 9/2000, zaujal Nejvyšší soud ČR názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu (po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a/) proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 6.870,- Kč s příslušenstvím, 9.880,- Kč s příslušenstvím a 10.330,- Kč s příslušenstvím (celkem tedy o 27.080,- Kč) představujících částky, které měly být žalobci žalovanou vráceny za 2708 nerealizovaných služeb (nedoručených zásilek), a které byly podle dohody účastníků u žalované po sjednanou dobu (4 měsíců) zadržovány a poté hromadně vždy vráceny. Ačkoliv částka uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přesahuje hranici 20.000,- Kč, skládá se ze samostatných nároků vyplývajících z vícero občaskoprávních vztahů mezi držitelem poštovní licence (poskytovatelem poštovních služeb) a odesilatelem, tedy nároků na vrácení ceny 2708 nerealizovaných služeb (přitom za každou nerealizovanou službu žalobce požadoval vrácení 10,- Kč a o každé z těchto částek mohlo být rozhodováno samostatně, neboť šlo o nárok z té které smlouvy o poskytování poštovních služeb). Přípustnost dovolání z pohledu §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je tak namístě zkoumat u každého samostatného nároku, příp. dohodou kumulovaných nároků.
Dílčí nároky na vrácení ceny služby ale v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 20.000,- Kč. Vzhledem k tomu je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 5/2000, pod poř. č. SJ 55/2000). Sluší se poznamenat, že i kdyby tomu tak nebylo, nemohl by dovolací soud přiznat napadenému rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam již proto, že postrádá potřebný judikatorní přesah do rozhodovací praxe soudů vůbec; je totiž založeno na výkladu právní normy odkazující na Poštovní podmínky, které byly v mezidobí již modifikovány tak, aby jejich výklad nečinil výkladové potíže.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na náhradu těchto nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. dubna 2006
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu