ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.8.2006.1
sp. zn. 33 Odo 8/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému P. M., o zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 28//2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2005, č. j. 5 Co 1387/2005-38, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že žalovanému byl podle smlouvy ze dne 29. 6. 1990 poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu na nástavbu rodinného domku. Žalovaný nesplnil podmínky smlouvy a je proto povinen příspěvek vrátit.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 11. dubna 2005, č. j. 7 C 28/2005-12, žalobu, jíž bylo požadováno zaplacení 120.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 30. 7. 2000 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. září 2005, č. j. 5 Co 1387/2005-38, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 120.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 30. 7. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný uzavřel s tehdejším Okresním národním výborem ve Strakonicích dne 29. 6. 1990 smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, na základě které získal příspěvek ve výši 120.000,- Kč na provedení nástavby rodinného domku na parcele č. 9 v katastrálním území K. Zavázal se přitom, že stavbu provede v souladu s platným stavebním povolením a dokončí ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Současně se zavázal nepřevést rodinný domek po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace, na jiného bez souhlasu národního výboru a po tuto dobu jej užívat k trvalému bydlení. Pro případ vzniku povinnosti vrátit příspěvek (tj. při nedodržení některé z výše uvedených podmínek) vzal žalovaný na sebe s právními účinky i pro své dědice povinnost podle §58 a násl. tehdy platného občanského zákoníku nepřevést svou nemovitost (na niž byl příspěvek poskytnut) bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud státní příspěvek nevrátí. Případné nedodržení sjednaných podmínek se zavázal oznámit neprodleně poskytovateli příspěvku a příspěvek do 30 dnů poté vrátit. Projevil rovněž souhlas s tím, že národní výbor je oprávněn vrácení příspěvku požadovat, zjistí-li sám nedodržení podmínek, tedy i když žalovaný svou oznamovací povinnost nesplní. Smlouva byla registrována tehdejším Státním notářstvím ve S. pod R III 165/90 dne 12. 7. 1990. Dopisem ze dne 5. 4. 2004 byl žalovaný žalobkyní vyzván ke sdělení, zda podmínky smlouvy byly dodrženy. Sjednané podmínky smlouvy žalovaný prokazatelně nesplnil, neboť stavbu nedokončil tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 29. 6. 2000. Takto zjištěný skutkový stav žalovaný nezpochybňoval, namítl však promlčení práva žalobkyně na vrácení státního příspěvku. Na podkladě zjištění, která učinil již soud prvního stupně odvolací soud shodně s ním dovodil, že žalovanému vznikla povinnost vrátit státní příspěvek poskytnutý na individuální bytovou výstavbu, neboť nesplnil podmínky smlouvy o jeho poskytnutí, konkrétně nedokončil stavbu tak, aby byl schopen do 29. 6. 2000 předložit žalobkyni pravomocné kolaudační rozhodnutí. Zatímco však soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo žalobkyně na vrácení státního příspěvku bylo promlčeno, odvolací soud uzavřel, že k promlčení tohoto práva nedošlo. Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě je promlčecí doba k uplatnění práva na vrácení příspěvku – přes smluvní ujednání o omezení převodu nemovitosti – tříletá, neboť „ustanovení §870 a §874 ObčZ nemají zásadní vliv na běh promlčecí lhůty vůči žalovanému v této věci“. Uzavřel, že §870 ObčZ dopadá pouze na případy, kdy lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy občanského zákoníku. Zákonem č. 509/1991 Sb. nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s institutem omezení převodu nemovitostí, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského zákoníku vůbec. Nejde tudíž o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou občanského zákoníku zkrátily či prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a kdy je proto třeba – v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv – regulovat délku a běh těchto lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před účinností nové právní úpravy. Na projednávanou věc proto nelze §870 ObčZ aplikovat a jediným ustanovením, podle kterého je možné postupovat, je §874 ObčZ. Smyslem omezení převodu nemovitosti bylo rovněž prodloužit dobu, v níž se zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní jistotu věřitele. Jestliže s účinností od 1. 1. 1992 přestalo být omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem upraveno, je namístě na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, tedy v desetileté, promlčecí době nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní strany vůli podřídit se režimu §61 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. a byly tudíž srozuměny s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí doby. Uplatnila-li tedy žalobkyně své právo na vrácení příspěvku dne 12. 1. 2005, nedošlo k promlčení jejího práva. Správným neshledal odvolací soud ani závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu z důvodu neurčitého označení nemovitosti . Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že z obsahu této smlouvy je zřejmé, že provedena má být „nástavba rodinného domku, který se nachází na parcele č. 9 v k. ú. K. a je zapsán na LV č. 17 pro obec K.“. Toto označení nemovitosti je dostatečně přesné a určité, resp. nevzbuzuje pochyb, o kterou nemovitost se jedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V prvé řadě v něm brojí proti závěru odvolacího soudu, že právo žalobkyně na vrácení příspěvku není promlčeno. Je přesvědčen, že §874 ObčZ řeší obsah omezení převodu nemovitosti a nikoliv běh lhůt a že lhůty jsou „pro všechny případy řešeny“ právě §870 ObčZ. Závěry odvolacího soudu v tomto směru považuje za nelogické a nesprávné. Srozuměn pak není ani se závěrem odvolacího soudu, že smlouva ze dne 29. 6. 1990 je – přesto, jak je v ní označena nemovitost - platným právním úkonem. Nadále je přesvědčen, že nemovitost, k níž se váže omezení převodu, je ve smlouvě označena nedostatečně, resp. nejasně coby „nástavba rod. domku na parcele č. 9 v k. ú. K. zapsaný na LV č. 17 pro obec K.“. Argumentuje tím, že „nástavba“ domu není samostatnou věcí v právním slova smyslu, přičemž institut omezení převodu nemovitosti „může být aplikován pouze k samostatné nemovitosti, nikoli k její součásti“. Na tom nemůže podle jeho názoru nic změnit ani skutečnost, že smlouva byla registrována tehdejším státním notářstvím. Závěrem žalovaný uvádí, že „od poskytnutí státního příspěvku nastala bez jeho zavinění celá řada skutečností, které vzhledem ke změněné situaci nemohl ovlivnit, ani jim zabránit“. Především došlo k zásadní změně cen, takže původní rozpočet na nástavbu domu se mnohonásobně zvýšil a on neměl dostatek finančních prostředků. Od roku 1992 také začal mít vážné zdravotní problémy s páteří a bylo pro něho velmi složité zajišťovat stavbu. Za významnou považuje skutečnost, že poskytnuté peněžní prostředky na nástavbu použil. Má za to, že vrácení státního příspěvku by bylo v rozporu s dobrými mravy. Ze všech důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný v dovolání netvrdí, že se v řízení vyskytly vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly vytýkány, a existence těchto vad z obsahu spisu nevyplývá. Proto se dovolací soud zabýval jen dovolacím důvodem tak, jak jej žalovaný obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle dovolatele je tento dovolací důvod naplněn především tím, že odvolací soud použil jiný právní předpis než měl použít, když aplikoval §874 namísto §870 ObčZ. Tuto výhradu dovolací soud nesdílí. Otázku, zda po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje v desetileté promlčecí době nebo zda u lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené novely, je nutno promlčení posuzovat podle §101 ObčZ, řešil dovolací soud již v řadě svých dřívějších rozhodnutí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1209/2005, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1033/2005, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 833/2005, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 905/2005 nebo ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005) a dovodil v nich právní závěry, které odvolací soud v dané věci plně respektoval, resp. převzal, neboť neměl rozumný důvod se od nich odchýlit. Nelze tudíž než se závěry odvolacího soudu - pokud jde o posouzení promlčecí doby v případě uplatnění práva na vrácení státního příspěvku poskytnutého na individuální bytovou výstavbu zajištěného omezením převodu nemovitosti – plně souhlasit a pro stručnost odkázat na zdůvodnění těchto závěrů obsažené v dovoláním napadeném rozhodnutí.
Ani dovolací námitka, že z hlediska nejasného, resp. neurčitého označení nemovitosti, k níž se váže omezení převodu, je smlouva o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu neplatná, není důvodná. Samotný text smlouvy – byť v něm použitá slovní spojení jsou místy neobratná - nevzbuzuje pochybnosti. Vyplývá z něho totiž dostatečně zřetelně, že žalovaný je vlastníkem rodinného domku postaveného na parcele č. 9 v katastrálním území K., který má být na základě předloženého, ve smlouvě specifikovaného, stavebního povolení stavebně upraven, konkrétně má být provedena jeho nástavba. Na tuto stavební úpravu rodinného domku je žalovanému poskytován státní příspěvek, jehož případná návratnost je smluvně zajišťována omezením převodu této nemovitosti (nikoli její části a již vůbec ne součásti), tedy omezením převodu stavebně upravovaného rodinného domku (opatřovaného nástavbou). To, že si smluvní strany některá smluvní ujednání vykládají s odstupem času různě, není ničím neobvyklým, zejména v případě, kdy dojde až k soudnímu sporu. Právě na takové situace dopadají ustanovení §35 odst. 2 a 3 ObčZ, která obsahují pravidla pro výklad právních úkonů. Až v případě, že věcný obsah právního úkonu je natolik nejednoznačný, že tento nedostatek nelze odstranit ani použitím zmíněných interpretačních pravidel, lze uvažovat o neplatnosti tohoto úkonu pro jeho neurčitost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/1998). Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že ujednání smluvních stran o zajištění závazku žalovaného vrátit poskytnutý státní příspěvek omezením převodu nemovitosti, na jejíž stavební úpravu (která je ve smlouvě specifikována) byl poskytnut, lze za pomoci §35 odst. 2 a 3 ObčZ vyložit, a proto je jeho závěr, že jde o smlouvu, jež je z hlediska určitosti podle §37 odst. 1 ObčZ platná, podložen správným výkladem právního předpisu.
Skutkovým podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu mohou být jen skutečnosti, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím nebo které vyšly najevo jinak, a to tak, jak jsou zachyceny v podáních účastníků a v protokolech o jednání. Při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí. Nelze v něm tudíž ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení). Proto nemohl dovolací soud přihlížet ke skutečnostem, jimiž žalovaný teprve v dovolání argumentuje ve prospěch svého názoru, že vymáhání žalované částky by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Z hlediska uplatněných dovolacích námitek lze proto považovat rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolací soud z tohoto důvodu dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. července 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu