ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.833.2004.1
sp. zn. 33 Odo 833/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. D., proti žalovanému Ing. J. G., o zaplacení částky 1,250.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 31 Cm 2/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2004, č. j. 12 Cmo 1/2004-306, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. J., PhD., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. září 2003, č. j. 31 Cm 2/95-284, zamítl žalobu (jíž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 1,250.000,- Kč) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky i o nákladech vynaložených z prostředků České republiky. Odkázal na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byl zrušen jeho předchozí rozsudek vydaný v této věci, a konstatoval, že se žalobci nepodařilo žádným z provedených důkazů prokázat, jaký byl stav aktiv a pasiv konsorcia, v němž oba účastníci spolu s R. S. společně podnikali, ke dni ukončení jeho činnosti. S ohledem na to nelze považovat žalobu, kterou se žalobce domáhá vyplacení svého podílu na majetku konsorcia, za důvodnou.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. března 2004, č. j. 12 Cmo 1/2004-306, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zdůraznil, že soud prvního stupně v řízení provedl všechny účastníky navrhované důkazy a navíc důkaz znaleckým posudkem Ing. V. H., ale ani po doplnění dokazování auditorskými posudky, které žalovaný předložil, se nepodařilo prokázat, jaká byla aktiva a pasiva konsorcia při ukončení jeho činnosti. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi částkou 650.000,- Kč, která byla žalobci jako záloha vyplacena, a částkou 1,900.000,- Kč uvedenou v zápisu ze dne 8. března 1991. Posledně uvedená částka se však týká „celkové hodnoty vložených základních prostředků“, a proto ani uvedený zápis nedává odpověď na otázku aktiv a pasiv v době ukončení činnosti konsorcia. Jelikož není zřejmé, co mělo být předmětem dělení mezi účastníky konsorcia, nelze přisvědčit námitce, že soud prvního stupně měl výši nároku určit úvahou podle §136 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Žalobce neunesl důkazní břemeno, a proto byla jeho žaloba právem zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje (v rozporu s poučením, kterého se účastníkům dostalo v napadeném rozsudku, omezujícím přípustnost dovolání na případ, kdy bude tento rozsudek shledán rozhodnutím po právní stránce zásadního významu) z §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Podle jeho názoru byl napadeným rozsudkem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v rozsudku předchozím jen v důsledku vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušovacím usnesení. Kromě toho má žalobce za to, že dovolání je současně přípustné i podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jelikož napadenému rozsudku lze přiznat zásadní právní význam. Otázka vztahu §121 odst. 1 OSŘ a §106zc hospodářského zákoníku, stejně jako problematika vypořádání nároků člena konsorcia ve vztahu ke konkrétním ujednáním smlouvy o sdružení a ustanovením §106za až §106zc hospodářského zákoníku totiž nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena. V dovolání žalobce především namítl, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (kromě nesprávného poučení o dovolání poukázal na nedostatky v dokazování a na to, že soudy obou stupňů přijaly závěr, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, aniž přihlédly k tomu, že je to výhradně důsledkem neplnění povinností, které pro žalovaného vyplývaly ze smlouvy o konsorciu a z hospodářského zákoníku). Tím uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Dovolatel nesouhlasil ani s právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. V tomto směru vytkl odvolacímu soudu, že v rozporu s provednými důkazy nepovažoval za prokázané, že činnost konsorcia nebyla ukončena a pokračovala i po 12. 2. 1991, že považoval za nezbytné zjistit výši aktiv a pasiv, ač ta byla rozhodná toliko pro případ likvidace konsorcia (k níž s ohledem na pokračování jeho činnosti nedošlo), zatímco pro posouzení jeho nároku byl rozhodující pouze obsah společenské smlouvy ve spojení s kogentními ustanoveními hospodářského zákoníku, a že nesprávně vyložil obsah zápisu z 8. 3. 1991, který podle jeho názoru svědčí o existenci důvodnosti uplatňovaného nároku. Jelikož důvody nároku byly prokázány, bylo povinností soudů, aby při pochybnostech o jeho výši použily vlastní úvahu ve smyslu §136 OSŘ. Konečně pochybovaly-li soudy obou stupňů o věcné správnosti znaleckého posudku, neměly jeho závěry nahradit vlastním názorem, ale měly znalci uložit, aby podal vysvětlení nebo posudek doplnil. Žalobce nesouhlasil ani s výrokem o nákladech řízení a navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný zpochybnil přípustnost dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ s tím, že odlišnost pozdějšího rozhodnutí soudu prvního stupně od předchozího není důsledkem vázanosti tohoto soudu právním názorem soudu odvolacího. Dovolací námitky žalobce žalovaný nepovažuje za relevantní, a proto by dovolání mělo být odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ pak je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Již ze zákonného textu je zcela zřejmé, že dovolání nemůže být současně přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) i c) OSŘ, jak dovozuje žalobce. Bylo tedy třeba v prvé řadě zkoumat, zda není dána přípustnost dovolání podle písm. b) uvedeného ustanovení.
Soud prvního stupně rozhodl v této věci poprvé rozsudkem ze dne 12. prosince 2000, č. j. 31 Cm 2/95-222, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2001, č. j. 31 Cm 2/95-236, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1,250.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal na žalovaném a R. S. (dále jen „žalovaný č. 2“) „zaplacení částky 1,250.000,- Kč společně, resp. na žalovaném č. 2 zaplacení částky 625.000,- Kč“, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech vzniklých České republice. K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 14. listopadu 2001, č. j. 12 Cmo 135/2001-252, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o platební povinnosti žalovaného a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným a o nákladech státu a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konstatoval, že závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalobce prokázal oprávněnost svého nároku, nemá oporu v provedeném dokazování. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že se nepodařilo prokázat, jaký byl stav aktiv a pasiv konsorcia v době ukončení jeho činnosti. Zápis z 8. 3. 1991, o který se soud prvního stupně opřel, jednak odkazuje na dohodu o rozdělení majetku a zisku z 29. 12. 1990, která nebyla navržena k důkazu, jednak se netýká aktiv a pasiv konsorcia či jeho hospodaření, nýbrž pouze vložených základních prostředků. Jestliže žalovaný v odvolání navrhl provedení důkazu odborným posouzením dvou auditorů, které by mělo prokázat neopodstatněnost závěrů znaleckého posudku ohledně aktiv a pasiv při neexistenci řádných účetních dokladů, je na soudu prvního stupně, aby tyto důkazy, případně i další důkazy (budou-li navrženy) provedl a po jejich novém zhodnocení ve věci znovu rozhodl. Zatím ovšem nejsou dány podmínky ani pro potvrzení rozsudku, ani pro jeho změnu.
Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu nastává za situace, kdy je nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, t. j. kde není mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovozovat. K tomu dochází mimo jiné tehdy, uložil-li odvolací soud ve zrušovacím usnesení soudu prvního stupně provést ke skutkovému stavu věci další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci; v takovém případě nelze hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Takto vyslovený právní názor obsahuje pouze pokyny k dalšímu procesnímu postupu, ale v právním posouzení věci soud prvního stupně nikterak neomezuje.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „vázán závěry odvolacího soudu pokračoval … v řízení“, šlo jen o respektování procesních pokynů odvolacího soudu, nikoli o vázanost jeho právním názorem, jakou má na mysli §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Názoru žalobce, že je jeho dovolání podle zmíněného ustanovení přípustné, proto nelze přisvědčit.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, kterou může založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ). Proto také musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Žalobce ve svém dovolání v prvé řadě vytýká odvolacímu soudu vady řízení, které podle jeho přesvědčení měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak bylo shora vysvětleno, ani případná existence těchto vad není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a proto by bylo možno se těmto námitkami zabývat pouze v případě, že by byla shledána přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, t. j. pro řešení právních otázek.
V rámci námitek, které označuje jako námitky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, žalobce mimo jiné vyslovuje nesouhlas se závěrem, že se mu nepodařilo prokázat pokračování činnosti konsorcia i po 12. 2. 1991. Vytýká přitom odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil obsah zápisu z 8. 3. 1991, a zpochybňuje postup soudů obou stupňů, které při pochybnostech o správnosti závěrů znaleckého posudku nevyzvaly znalce k vysvětlení nebo k doplnění posudku. Všechny tyto výhrady se týkají skutkových závěrů, na nichž odvolací soud vybudoval své rozhodnutí, nikoli aplikace právního předpisu na zjištěný skutkový stav, a jsou tak podle obsahu uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ. Ten však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže a dokonce ani v případě, že by tato přípustnost byla dána, nelze skutkové závěry odvolacího soudu podrobit dovolacímu přezkumu. Proto z hlediska rozhodnutí o dovolání žalobce jsou tyto jeho námitky bez významu.
Jedinou výhradou, která by se mohla týkat právního posouzení věci, je námitka, že pro posouzení uplatněného nároku nebylo podstatné, jaká byla výše aktiv a pasiv konsorcia ke dni ukončení jeho činnosti, nýbrž že rozhodující byl obsah společenské smlouvy ve spojení s příslušnými ustanoveními hospodářského zákoníku, a s ní související výtka, že za této situace měly soudy postupovat podle §136 OSŘ. I tato námitka však úzce souvisí s výhradami proti skutkovým zjištěním, neboť vychází z přesvědčení žalobce, že bylo prokázáno pokračování činnosti konsorcia i po 12. 2. 1991. Skutkovým závěrem, že činnost konsorcia byla ke 12. 2. 1991 ukončena, je ovšem dovolací soud s ohledem na to, že připadá v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, vázán.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalobce však nic takového nenamítá. Podstatou jeho výhrad je tvrzení, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle žalobce správného) skutkového stavu, musel by nutně aplikovat (správná) ustanovení §106za až §106zc hospodářského zákoníku, v důsledku toho přijmout závěr o důvodnosti uplatněného nároku a při nedostatku důkazů o jeho výši použít úvahu ve smyslu §136 OSŘ. Ve skutečnosti je tedy i tato jeho námitka uplatněním – v této věci nepřípustného – dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ.
Žalobce svým dovoláním napadl i výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ani proti nim však není dovolání přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 OSŘ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 OSŘ. Přípustnost podle §237 OSŘ dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 OSŘ, jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ je žalobce povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §3 bodu 6., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 22. února 2006
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu