ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.85.2006.1
sp. zn. 33 Odo 85/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. H. G. proti žalovaným 1) L. B., a 2) B.+B., s. r. o. o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 585/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2004, č. j. 28 Co 148/2004-13, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2004, č. j. 28 Co 148/2003-13, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. února 2004, č. j. 11 C 585/2003-6, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podáním ze dne 19. prosince 2004 označeným jako „žaloba o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím“, domáhal, aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili nejméně 120.000,- Kč s úroky ve výši 5/12 % z dlužné částky za každý měsíc prodlení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že po bratranci A. V. B. zdědil budovu v P., pošta P., kterou žalovaní užívali na základě smlouvy a provozovali v ní výrobnu uzenin. Od 31. prosince 2000 žalovaní neplatí za toto užívání dříve dohodnutou částku 20.000,- Kč měsíčně. Za období od 1. ledna 2001 do 30. června 2001 požaduje žalobce zaplacení částky odpovídající výši bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor žalovaní získali. S ohledem na výši soudního poplatku z žaloby požaduje prozatím jen 120.000,- Kč, přičemž pro částku přesahující tento požadavek podá případně další žalobu.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 12. 1. 2003, č.j. 11 C 585/2003-4, žalobce vyzval, aby do 10 dnů od doručení usnesení doplnil a opravil své podání upřesněním petitu žaloby, aby bylo nesporné, jaké konkrétní částky se domáhá, neboť není přípustné její uvedení slovy „přiměřená náhrada“ nebo „nejméně…“. Mimo to je nutno, aby žalobce sdělil, za jaké období nárok požaduje, a aby jasně formuloval petit žaloby uvedením nejen jistiny, ale i příslušenství pro účely zpoplatnění žaloby.Ve vztahu k požadavku na úroky z prodlení žalobce vyzval k označení nejen jejich výše, nýbrž i období, za které je požaduje, tak, aby to odpovídalo právním předpisům. Současně bylo žalobci uloženo podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř. „skutkově a právně doplnit a specifikovat odůvodnění žaloby“, ke všem tvrzením přesně navrhnout a označit důkazy, přesně uvést sp. zn. dědické věci nebo jméno, příjmení a datum úmrtí zůstavitele, předložit listiny ohledně sjednané měsíční platby za nemovitost, jménem, příjmením a přesnou adresou označit osoby, které by měly být vyslechnuty v postavení svědků, jakož i uvést k čemu mají být vyslechnuty. Soud prvního stupně považoval za nezbytné rovněž to, aby žalobce založil všechny dostupné doklady a listiny a navrhl případné důkazy. Zásilka obsahující toto usnesení byla doručována dne 19. ledna 2004, a protože adresát nebyl zastižen, byla dne 20. ledna 2004 uložena na poště P.
Poté, co žalobce na výzvu k doplnění a opravě žaloby ve stanovené lhůtě 10 dnů nereagoval, Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 16. února 2004, č. j. 11 C 585/2003-6, odmítl podání žalobce ze dne 22. 12. 2003. Dospěl k závěru, že žalobce, jehož podání neobsahovalo náležitosti, které má mít řádná žaloba podle ustanovení §43 odst. 1 a §79 odst. 1 o. s. ř., přes výzvu soudu žalobu naznačeným směrem nedoplnil a v řízení proto nelze pro její nedostatky pokračovat; z uvedeného důvodu podání žalobce podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. dubna 2004, č. j. 28 Co 148/2004-13, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že žaloba je nesprávným podáním podle §43 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce v ní nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti v potřebné posloupnosti, nespecifikoval nemovitost, k níž tvrdí své vlastnictví, dostatečně neuvedl, z čeho jeho vlastnictví vyplývá, když pouhý údaj, že ji zdědil, není dostačující. Nevymezil také dobu a rozsah užívání nemovitosti žalovanými, ani neupřesnil výši požadovaného plnění, pouze odkázal na „smlouvu“, aniž ji konkretizoval. V rozsahu úroku z prodlení řádně nevyčíslil jeho výši, neuvedl výši příslušenství, která je dána nejen výší úroku, ale i časovým vymezením, tj. dobou, za kterou je úrok požadován. Z vymezených skutečností není zřejmé, na základě čeho (na jakém podkladě) a jak má soud rozhodnout; nejen přesné vyčíslení nároku v petitu, nýbrž také přesný popis skutku považuje odvolací soud za rozhodující. Žaloba tyto předpoklady nesplňuje. Vady žaloby nebyly odstraněny ani v odvolání a jelikož je nutno dodržovat zásadu rovnosti procesních stran, postupoval soud prvního stupně správně, pokud tuto žalobu pro vady odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Po obsáhlém zopakování žalobních tvrzení dovozuje, že jeho podání ze dne 19. prosince 2003 obsahovalo veškeré náležitosti, které má mít každé podání adresované soudu, jakož i náležitosti, které má mít žaloba (§79 odst. 1 o. s. ř.). Je přesvědčen, že vyčerpávajícím způsobem specifikoval, čeho se domáhá, když předeslal, že požaduje zaplacení peněžité částky ve výši 120.000,- Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) s tím že jde jen o část nároku a konečnou výši bude možno určit až na základě zpracovaného znaleckého posudku. Vyhověl i dalším požadavkům, jaké musí splňovat řádná žaloba, když označil obě procesní strany, uvedl právní důvod žaloby (bezdůvodné obohacení), výši pohledávky (120.000,- Kč s úrokem z prodlení) a časový úsek, ve kterém byly nemovitosti žalovanými užívány bez právního důvodu. K odstranění vad podání byl tudíž vyzván nadbytečně. Kromě toho soudu vytkl, že k odmítnutí žaloby přistoupil za situace, kdy se žalobce zdržoval mimo své bydliště (pobýval ve Švýcarsku) a výzva k odstranění vad žaloby mu nemohla být proto doručena. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího považuje za ryze formalistická. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 1045/2003, a ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Prvý žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení o odmítnutí žaloby, je správné.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř. “).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §42 odst. 4 věty prvé a třetí o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsáno a datováno. Podání je třeba předložit s potřebným počtem stejnopisů a s přílohami, tak, aby jeden stejnopis zůstal u soudu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis, jestliže je to třeba.
Podle §43 odst. 1 věty prvé o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníky, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. Podle odst. 2 věty prvé citovaného ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem; musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v 42 odst. 4 o. s. ř. - mimo jiné - vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně, tj. při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně. Stejně tak nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže žalobce v žalobě neoznačí důkazy k prokázání svých tvrzení; důkazní povinnost [§101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř.] může žalobce též splnit i dodatečně. Požadavku uvést, čeho se domáhá (tzv. žalobní petit) pak žalobce dostojí tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možno z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být rozhodnutím soudu žalovanému uložena. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (k tomu srovnej dovolatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 1045/2003).
V projednávané věci žalobce v žalobě ze dne 19. prosince 2004 požadoval po žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 120.000,- Kč s 5 % úrokem z prodlení (bez uvedení počátku a konce prodlení), z titulu obohacení, kterého se jim dostalo bezesmluvním užíváním jeho nemovitosti v P., v období od 1. ledna 2001 do 30. června 2001. Uvedl, že vlastníkem nemovitosti se stal v důsledku nabytí dědictví po A. V. B. I když požadavek neobratně formuloval v žalobním žádání (petitu), z vylíčení skutkových okolností, obsažených v žalobě, tento jeho žalobní nárok vyplývá. Již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikovaném v časopise Soudní judikatura 9/2003, pod č. 152, přijal dovolací soud závěr, že požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu [v případě žaloby podané podle §80 písm. b) o. s. ř.], nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti [požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není], soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není přitom vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal. Pro danou věc to znamená, že žaloba obsahovala (i s přihlédnutím k obsahu odvolání ze dne 23. 2. 2004 a jeho doplnění ze dne 2. 3. 2004) všechna potřebná tvrzení a netrpěla takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení.
Názor odvolacího soudu, podle kterého žalobce nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, neboť nespecifikoval nemovitost, ke které tvrdí své vlastnictví, nedostatečně uvedl titul, ze kterého jeho vlastnictví vyplývá, nevymezil dobu ani rozsah užívání nemovitosti žalovanými, neurčil výši požadovaného plnění, nevyčíslil výši příslušenství pohledávky výší úroku z prodlení a dobou, za kterou je požadován, je nesprávný a v rozporu s obsahem žaloby a obsahem odvolání žalobce. Výši nároku žalobce určil částkou 120.000,- Kč (s upozorněním, že jí rozšíří po provedeném dokazování) a období datem 1. 1. 2001 do 30. 6. 2001, příslušenství (úrok z prodlení) ve výši 5 % p. a. (ročně) a nemovitost specifikoval prozatím tak, že jde o objekt nacházející se v areálu bývalého ZD P. Tvrzení o nabytí vlastnictví děděním se jeví jako dostatečné; nedostatek dalších tvrzení (včetně vymezení doby, za kterou je požadován úrok z prodlení) nebyl důvodem pro odmítnutí žaloby, neboť mohou být doplněna dodatečně.
Z uvedeného vyplývá, že žalobce byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2003, č.j. 11 C 585/2003-4, vyzván k doplnění žaloby o takové údaje (tvrzení a označení důkazů), jejichž nedostatek nebránil pokračování v řízení. Požadoval-li soud prvního stupně doplnění potřebných tvrzení a označení důkazů již v tomto stadiu řízení, nebylo v souladu se zákonem, jestliže s nevyhověním této výzvě spojoval odmítnutí žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud, který usnesení soudu prvního stupně potvrdil, rovněž pochybil, neboť tento postup soudu prvního stupně považoval za správný.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. března 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu